Pár slov o koních

Povídka - S úderem kopyt: Příběh Jorviku

Ahoj!

Po delší době tu pro vás mám další díl povídky, tentokrát je opravdu celkem krátký, tak si ho užijte! 

Kapitola 4. – Příběh Jorviku
Úterý – 12.35

Nechápavě jsem zamrkala, zatímco Justin na Jamese jenom nepokrytě zíral. „Jak to myslíš, pohřešovaná?“ zeptala jsem se naléhavě.
James se na mě podíval, jako bych spadla z Marsu. „No, normálně. Prostě zmizela. Všichni si myslí, že někam odjela a nechce, aby ji někdo rušil. Nenašli se žádné stopy, že by ji někdo, no však víte co.“
„Jasný,“ přikývla jsem. Chtěl říct, že by měla být v pořádku a nikdo ji neunesl. Přesto o ní ale nikdo neslyšel.
Justin vypadal velmi, velmi zoufale. „A to se nikdo nepokusil ji najít?“
„Samozřejmě,“ odsekl naštvaně James. „I já jsem to zkoušel, ale bylo to na nic. Ztráta času. Michelle byla vždycky svéhlavá. Nejspíš někde začala nový život. A teď mě omluvte, mám práci,“ řekl a ukázal palcem na trajekt nacpaný lidmi, který se blížil k molu.
Justin, stále trochu nepřítomně, přikývl a vzal mě za ruku. Vydali jsme se pryč, za sebou vedoucí naše koně. O kus dál, když byl James z doslechu a měli jsme celkem soukromí, jsem se ho zeptala: „Co teď?“
„Nenechám to být,“ řekl rozhodně a zavrtěl hlavou. „Musím zjistit něco víc.“
„Můžu ti pomoct?“ zeptala jsem se.
„Ne, ale díky,“ zamítl můj návrh. „Tohle je něco, co musím udělat sám. Ale pokud budu něco potřebovat, nebo něco zjistím, budeš ten první člověk, kdo se o tom dozví, OK?“
„Jasný,“ odpověděla jsem.
„Budu muset jít, Claire. Děkuji za podporu. A … dostaneš se do stájí sama, že?“
„Jo,“ broukla jsem. Přeci jenom jsem tu už několikrát byla, a tak krátkou paměť zase nemám. Justin vděčně přikývl a nasedl na svého koně. Pak mi věnoval poslední pohled a odklusal směrem k pláži.
S povzdechnutím jsem sevřela Herkulovy otěže a vydala se stejným směrem.

Úterý – 17.45

Zbytek dne proběhl skvěle. Seznámila jsem se s pár dalšími holkami z jezdeckého klubu Bobcats a byly moc milé. Jezdecká hodina mě bavila a ustájení bylo pěkné. Chtěla jsem se chvíli zdržet, ale přesně v pět hodin pro mě přijela limuzína s pratetiným komorníkem. Chtě nechtě jsem se tedy šla převléknout a poté odjela domů.
Domov. Na další dva měsíce jím pro mě bude obrovský hrad, kterému vládne teta, která nevydrží dlouho na jednom místě. Chtěla jsem s ní o odjezdu do vinařství co nejdříve mluvit, ale nakonec to byla ona, kdo s tím začal.
Poté, co jsem přijela zpět, jsem si dala sprchu a vydala se do knihovny, zjistit něco více o historii Jorviku. Objevila jsem velmi zvláštní knihu. Zrovna jsem chtěla začít se čtením, ale pak se otevřely dveře.
Zrak mi z prvních řádků přejel na příchozí osobu. Byla to baronka Ruth. Na tváři měla zvláštní, trochu nostalgický úsměv.
„Claire, drahoušku, jak jsi se měla?“ zeptala se mile a posadila se na jedno z křesel.
Přisedla jsem si. „Výtečně, děkuji. Je tam krásně a všichni jsou tak milí. Nic se nezměnilo.“
„Ach, jsem tak ráda, že jsi spokojená, bohužel pro tebe mám špatnou zprávu,“ začala a mě se rozbušilo srdce. „Musím na několik dní, možná i pár týdnů, odjet do vinařství, je to velmi naléhavé a byla bych ráda, kdybys jela se mnou. Máme tam velký palác hned vedle stájí, dole u řeky je jezdecká hala a taky dostihové závodiště – jenom kousek, co bys kamenem dohodila.“
Posmutněla jsem. „To je opravdu špatná zpráva. Zrovna zítra jsem si chtěla vyjet na projížďku s Tan, Lorettou a Julie.“
Baronka přikývla. „Je mi to líto, vidím, že sis již našla kamarádky. Nechám to na tobě. Odjet musím za tři dny. Rozmysli se, Claire. Nebudu tě do ničeho nutit.“ Pak vstala a ukázala na knihu, kterou jsem držela v ruce. „A tohle si rozhodně přečti. Dá ti to mnoho podnětů k zamyšlení.“ Pak se usmála a pomalu se vytratila.
Se zmatkem v hlavě jsem převrátila knihu. Na prosté obálce stál jediný nápis: Příběh Jorviku.“ Potřásla jsem hlavou a pustila se do čtení.

Ostrov Jorvik byl po celá staletí obklopován tajemstvími. Legenda říká, že Jorvik nebyl kdysi nic víc než pusté skály v chladném, temném moři, až do jedné bouřlivé noci, kdy z nebe spadla hvězda. Dívka na koni vyjela z blednoucích plamenů a elegantně jela přes hladinu bouřlivé vody a za sebou za nechávala ticho a klid, nesoucí s sebou zlatou harfu a podivné světlo.
Dívka a její kůň dosáhly pustých a mrtvých břehů a vypustila své světlo ve středu ostrova. Vlny života se rozběhly po celém ostrově a všude, kde byla předtím zima a tma bylo nyní světlo a teplo.
Legendy praví, že koně z Jorviku sdílejí s ostrovany zvláštní pouto.

Zamyšleně a trochu zmateně jsem se odtáhla. Četla jsem starobylou legendu o tom, jak vznikl tento ostrov a proč koně, kteří zde žijí, patří k těm nejlepším široko daleko a jejich jezdci s nimi mají zvláštní vztah. Ale byla to jen legenda – proč mi tedy baronka knihu doporučila, když je to jen pohádka pro děti?
Potřásla jsem hlavou a pokračovala ve čtení.

Hluboko pod hladinou moře, odpočívaly starověké síly zla – někdy také známé jako Garnok. V tajnosti bojovali záhadní Keepers of Aideen, aby udrželi temnotu pryč a chránili Jorvik od těch, kteří chtějí narušit jeho klid a mír.
V zoufalých časech sesterství duchovních jezdců pojede a bude chránit ostrov od zla, které se snaží svět roztrhat na kusy. Je předpovězeno, že sesterství bude vedeno nebojácnou dívkou, která se objeví na koňském hřbetě. Přinese naději a světlo zpátky těm, kteří uvěří, že je vše ztraceno.

Tak to by bylo pro dnešek vše, doufám, že vás moje povídka baví. A pokud je můj překlad The story of Jorvik někde špatně přeložený, tak se omlouvám, ale toť vše k mojí angličtině.

Tak se mějte hezky a zase někdy příště!

AryaXXX 

+2

Příběhy a povídky

Autor: AryaXXX   |   Publikováno: 19.11.2017   |   Zobrazeno: 1029x