Pár slov o koních

Povídka - Rivalky ( kapitola 5. )

Zdravím všechny!

Mám tu pro vás závěrečný díl Rivalek! Nebudu vás napínat, pojďme na to!

KAPITOLA 5. - NEDEJ NA PRVNÍ DOJEM

Zdál se mi zvláštní sen. Viděla jsem muže v křoví, který se mě ptá, kdo jsem. Pak slyším jeho výkřik a vidím své tělo, jak padá k zemi. Cuká sebou a muž k němu běží. Vytahuje z kapsy telefon – starý, tlačítkový – a něco na něm mačká. Vypadá vyděšeně.
Že jsem vzhůru jsem si uvědomila až o pár chvil později. Vlastně mě probudilo jakési pípání, pravidelné a příjemné a mě dodávalo zvláštní pocit bezpečí. Nicméně, měla jsem příšerně těžká víčka a bolela mne noha.
„Ona se probudila!“ Slyšela jsem tlumené výkřiky. Přinutila jsem se s námahou otevřít oči. Za ohromným sklem se tísnil celý jezdecký klub. Hned vepředu Ela, Sára, Max, Kristýna, Mirka a ostatní.
Vedle sebe jsem uslyšela posunutí židle a do zorného pole mi vstoupili rodiče. „Áďo, zlato? Jak se cítíš?“ ptala se mamka a vypadala hrozně vyděšeně.
„Já …“ řekla jsem unaveně. „Co se stalo?“
Rodiče se po sobě podívali. „Byla jsi postřelena. Ten pán v lese měl rozbitou pušku. Zasáhl tě do nohy. Jsi po operaci, ale budeš v pořádku.“
„Ach … to je dobře,“ zamumlala jsem, stále pod vlivem léků. „Co je s koňmi?“
„Všichni jsou v pořádku,“ řekl táta a úlevně se zasmál. „A ostatní taky. Filip si vyvrtl kotník a Davidovi šlápl King na nohu, ale oba budou v pořádku.“
„Ty taky,“ dodala máma ještě jednou. Pak ukázala za sklo. „Ta mladá dáma by s tebou hrozně moc chtěla mluvit. Než ses probrala, pořád jenom brečela a křičela na rodiče, že nechce jet domů. Měla bys ale odpočívat.“
Podívala jsem se, kam mířil její prst. Na Sáru. Vypadala hrozně, měla celou rudou a opuchlou tvář, teď však už ozdobenou nesmělým úsměvem. „Nechte nás o samotě,“ poprosila jsem je.
Rodiče váhavě odešli a místo nich do pokoje vstoupila Sára. „Adélo!“ vyhrkla a přiběhla k posteli. „Je to všechno moje vina! Tohle jsem nechtěla!“
Nechápavě jsem zamrkala. „Jak to myslíš, tvoje vina?“
„Totiž … když jsem šla odvést Ďábla do toho padoku, možná jsem byla neopatrná. Chtěla jsem být rychlá a dokázat ti, že jsem opravdu dobrá. Ale … nečekala jsem Kinga a … pak už byl pryč. Nemohla jsem nic dělat. A když jsem se dozvěděla, co se ti stalo … měla jsem hrozný strach! Chovala jsem se příšerně, panebože …“
Mlčela jsem. Možná to byla tak docela pravda, ale ani já jsem se k Sáře nechovala zrovna nejlíp. „Je to moje vina, že se ti to stalo. Kdybych byla opatrnější …“ Sára se zase rozbrečela.
Uhnula jsem jí pohledem. „Kdyby, kdyby, kdyby. Kdyby byl člověk neomylný, život by byl nuda. Udělala jsi chybu, Sáro, ale lidé chyby dělají. Také jsem ji udělala. Neměla jsem tě odsuzovat za to, jaká jsi byla poprvé. Teď už to vím. Nejdůležitější je, že jsou všichni v pořádku.“
Sára popotáhla. „To ano. Moc se omlouvám. Odpustíš mi?“
„Jen pokud mi ty odpustíš mé nepříjemné chování.“
„Není co odpouštět.“
„Sáro!“
„Dobře. Odpouštím ti.“
„Já tobě taky. A jsem ráda, že můžeme být kámošky. Je to přece lepší, než se pořád dohadovat.“

O ŠEST MĚSÍCŮ POZDĚJI …

„Tak tady se to stalo,“ řekla jsem a přitáhla jsem Shakespearovi otěže. „Už je to tak dlouho.“
„Není,“ připomněla mi Mirka. „Pořád musíš být opatrná.
„Já vím,“ opáčila jsem a podívala jsem se na Sáru. „Budu. Protože už vím, že přátelství je cennější, než nějaké závodění.“
Sára se usmála. „To já taky.“
Přidaly se i Katy s Mirkou. „Protože bez kamarádů jezdit nemůžeš. Koho by to bavilo?“
„A musíme si zapamatovat, že není vhodné dělat včasné předsudky,“ oznámila Sára. „Nikdo.“
„Přesně tak. A proto se teď vrátíme. Mám pro vás připravené překvapení,“ řekla jsem tajemně. „Tak pojeďte!

„To snad nemyslíš vážně!?“ vyhrkla Sára při pohledu na osedlaného Kinga stojícího vedle mě. „Na něm že mám jet?“
„Ano. Už je lépe vycvičený než předtím a Ela chce, abys na něm trénovala spolu s ní. Každý kůň potřebuje občas změnit jezdce. A musíš se ho přestat bát,“ tvrdila jsem. Od doby, co jsem začala opět navštěvovat klub jsem ani jednou neviděla Sáru ke Kingovi se jenom přiblížit. Tvrdila, že je nebezpečný, ale jeho výlet do lesa ho hodně změnil. Již takový nebyl.
„Zkus to,“ vybídla ji Katy a přinesla nízkou stoličku na nasedání. Mirka jí pomohla do sedla.
King byl velmi vysoký. Sára vypadala, že se necítí velmi pohodlně. Přesto se překonala a pohladila koně po hřívě. „Víte co, holky? Já už se nebojím. Protože jste tady a vy mi pomůžete. Vždycky.“
A tak to má být. Byla jsem Sáře vděčná, že byla předtím neopatrná. Protože kdyby koně neutekli, možná bychom si k sobě nikdy nenašly cestu. Nebo možná ano. Kdo ví.

No, a je to za námi. Doufám, že vás moje povídka bavila a snad vás zaujme i ta další. Připravuji trochu fantasy příběh, kde nebude chybět magie, tajemství a láska ( a to nejen ke koním! ). Tak se snad máte na co těšit! 

Mějte se! 

AryaXXX

+2

Příběhy a povídky

Autor: AryaXXX   |   Publikováno: 13.09.2017   |   Zobrazeno: 672x