p a t o s

Pokus - líbí?

Ahojky, takže rozhodla jsem se zkusit psát příběh. A tentokrát ne příběh, jako byly Blázniviny. Jak už jsem v jednom z mích článků zmínila, nebavilo mě to a většinu z vás taky ne, tak proč to psát? A tak zkusím nový příběh, který by vás mohl bavit = )

Prosím pište do komentářů, jestli se vám to líbí a chcete, abych pokračovala ;-)

Za zkoušku nic nedáš, so why not? = ) Tak už jdu na to = )

Otevřela jsem oči. Strašně mě bolela hlava a bylo mi zle. Celé tělo mě bolelo, z nohy mě pulzovala bolest a hlava třeštěla. Něvěděla jsem, kde se nacházím, co se mnou je, co se stalo, nic. Byla jsem jako úplně vygumovaný člověk, který je nejspíš na pokraji smrti. Byla jsem psychycky i fyzicky na dně. Tak slabá a bezmocná jsem se ještě nikdy necítila. Po chvíli jsem si konečně začala uvědomovat důležité věci. Zjistila jsem, že ležím v chladné jeskyni, kde je skoro úplná tma a nikdo tu není. Popadla mě úzkost. Takže umřu v jeskyni sama, slabá a bezmocná? Ne, to nesmím dovolit! A už jsem si vzpomínala......moji přátelé, oni tu byli se mnou a pak ten čaroděj, bolela mě hlava a oni museli jít pryč. Museli něco, nebo někoho zachránit. já je poslala pryč, aby se zachránili, to loučení.....Už jsem si docela hodně věcí vybavovala. Ale proč jsme šli na tu cestu? A co byl její cíl? Nic. Prostě jsem si nemohla vzpomenout. Podstatné ale teď bylo vyřešit mou nepříjemnou situaci. Pomalu jsem se chtěla postavit, ale byla jsem tak slabá, že jsem to hned vzdala. ,,Au!" vyjekla jsem, protože jsem si špatně pohla nohou, o které jsem teď zjistila, že je zlomená. Byla jsem zároveň na hodně místech pořezaná, takže mě ze spoustu malých ranek vytékala krev. Nebylo to zas tak vážné, ale docela to pálilo. Podlaha, no tedy spíše kámen, na kterém jsem ležela strašně studil. Jak z této situace ven, to jsem tedy rozhodně netušila. Najednou jsem si vzpomněla. Už vím, co ten čaroděj chtěl. Chtěl ten náhrdelník, ten kámen, co mám na krku. To chtěl! Rychle jsem si sáhla na krk a s neuvěřitelnou úlevou jsem zjistila, že se mu nepodařilo ho získat. Byl tam, pořád tam byl. Ale proč byl tak důležitý? Proč ho chtěl?

Po dlouhé době přemýšlení, jak se od tuď dostat jsem si řekla, že nemá smysl se dostávat ven, pokud jsem takhle zraněná. Naděje mě postupně opouštěla, ale hlava mě přestávala bolet. Bylo mi v podstatě lépe. ,,No tak Naro, teď to nesmíš vzdát! Teď ne!" řekla jsem si sama pro sebe s malou nadějí v hlase, ale zoufalstvím v hlavě. ˇ,,Teď to nesmíš vzdát!" ale mluvit sama k sobě mi moc nepomohlo. Postupně jsem ztrácela i ty poslední kousky naděje, které ve mě zbyly. A pak najednou, ten kámen na mém krku začal hřát. Byl najednou docela teplý. Pak začal modře svítit. Modře svítící medailonek na mém krku, jako by mi dodal neději a sílu a já věděla, že se od tuď dokážu dostat, že to zvládnu.....

Tak snad se vám to líbilo a napište, jestli chcete, abych v příběhu pokračovala ;-) Děkuju = )

                                                                            Vaše: malířka

+11

Příběhy a povídky

Autor: malířka   |   Publikováno: 01.02.2017   |   Zobrazeno: 650x