Mé srdce tluče mužskou krví - 1.kapitola - Nelly

«Nejnovější články | Nelly

Vytvořit blog | Nápověda

Mé srdce tluče mužskou krví - 1.kapitola

1.Někdy působíš jako chlapec

Už pár minut jsem jen tak bezvýznamně seděla v mé posteli a dívala se z okna na východ slunce.Paprsky slunce mě na pár chvil oslepovali,ale já se stále dívala z okna na fascinující přírodu.Přes pole nedaleko našeho zchátralého domu přeběhlo pár zajíců a za nimi se neskutečnou rychlostí něco pohybovalo. Zbystřila jsem.Chvíli mi trvalo,než jsem přišla na to, co to může být.Byl to lovecký pes. Ne,počkat.Nebyl sám.Za ním běželo několik dalších psů. Hned jsem si uvědomila,co to pro nás může znamenat.Mohla bych dále pozorovat psy,kteří se neúprosnou rychlostí pomalu přibližují k zajícům,ale stejně bych došla ke stejnému závěru jako vždy.Chytili by je,přinesli lovci,který čeká někde za keřem nebo se nenápadně blíží na nimi.Lovec by zajíce stáhl z kůže a opekl na ohni nebo jej přinesl do koncentračního tábora. Lovci lovící pro svůj užitek jsou nám ukradení.I kdybychom byly za to,že ty zajíce patří nám, nemáme je jak chytit. Ale lovci lovící pro koncentrační tábory jsou pro nás akorát tak přítěží.Už jsme zažili pár lovců,kteří se pozvali do našeho domu,vyjedli nám všechno jídlo,které jsme měli,vypili všechnu vodu a prohledali vše,zda tu neschováváme něco,co bychom mít neměli.Kdyby něco našli,odvezli by si mého otce nebo rovnou všechny do koncentračního táboru.Sama jsem,ale však byla přesvědčená,že nechybí moc dlouhá doba a dostaneme se tam tak jako tak.
Rychle jsem vstala z postele a běžela do pokoje mých rodičů.Stará a rozpraskaná podlaha vrzala pod mýma nohama.Snažila jsem se chodit pomaleji,aby to vrzání nebylo tak slyšet,ale bohužel jsem si moc nepomohla.Podlaha mě strašně studila,protože jsem měla holé nohy. Byla jsem oblečená jen do lehké noční košilky.Když mi byla zima,ze skříně jsem si vytáhla kožíšek po mé babičce a zachumlala se do něj.Sice byl trochu špinavý,zaprášený a nahnědlý,ale bylo hlavní,že mě ve studených nocích dokázal zahřát.
Zaklepala jsem na dveře a vtrhla do pokoje rodičů.
Začala jsem na ně pokřikovat „Vstávejte!Lovci!,“ Začala jsem jimi třást a skákat po posteli.
Matka se na mě dívala tázavým pohledem,zatímco otec se začal bleskurychle oblékat. Nevšímla jsem si,co dělají dál a rychle běžela do pokoje mých sestrech. Vtrhla jsem jim do pokoje a začala s každou z nich třást.Eve bylo čerstvých šest let,zatímco Gabrielle bylo několik měsíců dvanáct let.Mě,jakožto nejstarší dceři, bude za necelý měsíc osmnáct let.
„Lovci!Zřejmě jsou sem!,“ zakřičela jsem několikrát.
V mých sestrách jsem viděla strach.Bylo mi jasné,že Eve ještě moc nechápe to,co pro nás lovci znamenají.To,že nás mohou odsoudit k záhubě,když nám snědí vše,co máme.A nechtěla jsem pomyslet na to,co by se s námi stalo,kdyby zjistili,co skrýváme.
Když jsem probudila všechny členy mé rodiny,utíkala jsem do svého pokoje. Zakryla jsem okno a převlékla jsem se.Své kratší havraní vlasy jsem si stáhla do pevného culíku a natáhla jsem si přes něj červený šátek.Ten jsem pevně zezadu uvázala.Oblékla jsem si tmavé kalhoty a světlou tuniku.Má matka mě vždy učila se oblékat jako dáma,což znamenalo si na sebe natáhnout šaty.Mé sestry jsem nikdy neviděla v ničem jiném.Měly na sobě jen šaty.Já jsem byla přesný opak. Šaty na mě někdo viděl jen,když to bylo doopravdy nutné.V tuto dobu bylo pro ženy a dívky nošení kalhot zakázáno.Nevím,jakej chytrák to vymyslel.I když k nám každou chvíli mohli vtrhnout lovci nebo dokonce vojáci,já byla v klidu a i přesto si na sebe natáhla kalhoty.Jakmile mě uvidí rodiče,zabijí mě.Každého, kdo má na sobě kalhoty pokládají ihned za muže.A to by znamenalo,že bych musela do koncentráku jako voják.
I přesto jsem běžela do kuchyně a zeptala se otce „Schoval jsi to?Schoval jsi to dobře?“
Otec přikývl a zakrýval každé okno kusem tmavé látky.Ihned jsem mu přispěchala pomoct.
„Au!,“ vykřikla jsem.Podívala jsem se na svůj prst na levé ruce.Pomalu mi stékal pramínek krve.Ihned jsem chňapla po zašpiněné utěrce a zakryla si prst.Tělem mi projížděla malá ostrá bolest.
Otec ke mně přiskočil a odhrnul mi utěrku,aby se podíval na ránu „Musela jsi se píchnout o to ostré u okna.Rychle si to nějak zakry.Víš,že když přijdou lovci, máme po.“
Přikývla jsem a běžela do mého pokoje.Ze staré skříňky na mém stole jsem vytáhla něco, čemu se mělo říkat dezinfekce a malý kus látky,kteří měl v případě poranění sloužit jako náplast.Otevřela jsem víko od dezinfekce a trochu si stříkla do rány,tělem mi projela štiplavá bolest.Snažila jsem se být silná,i když ta rána na mém prstě nebyla zrovna malá.Zavřela jsem oči.
„Někdy působíš jako chlapec,Denise.I tvé jméno se mužskému podobá.“
„Babičko,myslíš,že jsem se měla narodit jako kluk?“
„Ne,děvčátko moje,to si nemyslím.Jen si velmi statečná.Mnoho žen takových není.Jsem ráda, že jsi tak statečná.Jen se bojím,víš.Tvůj půvab sice vyznačuje pár ženských rysů,ale kdyby sis své krásné vlasy sepjala do copu,neměla bych problém v tobě nevidět chlapce.“
Podívala jsem se do malého zrcadla na mé skříni.
Babi,byla sis tehdy jistá?
Nepopírám to,že bych radši nebyla mužem,ale být ženou se mi líbí.Líbí se mi mé tělo. Líbí se mi ženská něžnost a nevinnost.
Někdo si řekne,tak proč vše schovávám pod tunou oblečení a na hruď si nabaluju látku, aby nebyla vidět má prsa?Proč tak skrývám ženu,která je ve mně?
Otázka,na kterou nemám dokud odpověď.Snad proto,abych se cítila více volněji?Přeci jen,ženy mají mnoho povinností,ale ….
„Denise!Kde jsi?!“ zakřičel můj otec.
Vyběhla jsem z pokoje,jakmile jsem viděla muže,kteří stáli v pokoje,málem jsem omdlela.
„Zdravím,“ řekl posměvačným tónem jeden vysoký muž.Opřel svou pušku o zeď našeho domu a šibalsky se usmál. „Předpokládám,že to jsou tví rodiče.“
Nervózně jsem přikývla.
Jeden z mladších vojáků se naklonil k tomu,který na nás mluvil a něco mu zašeptal.
„Ty,co to schováváš?“ tón jeho hlasu byl naštvaný.
Celé mé tělo se začalo třást a ač jsem to chtěla zastavit,nešlo to.Voják přistoupil ke mně a vytrhnul mi levou ruku,kterou jsem doteď skrývala za zády.Prohlédl si mou ruku a potom mě.
„Jsi děvče nebo chlapec?“
Už jsem chtěla říct,že jsem děvče,ale otec mě zastavil.Popadl mou ruku a postavil se čelem k vojákům.
„Co chcete?Nechte mé děti být.“
Voják se zasmál,zatímco ostatní stáli v pozoru a prohlíželi si nás i naše skromné a zchátralé obydlí.
„Ať mi tady vaše nejstarší dítě řekne,jakého pohlaví se narodilo.“
Ruce se mi začaly třást a tělem mi projel studený pot.Je to tu.Teď na to přijdou.
Přistoupila jsem blíže k hlavnímu vojákovi a podívala jsem se mu do očí.Snažila jsem se získat čas.Doufala jsem,že mi otec poradí.Ale on stál vzadu a jen se na mě díval s prosbou,udělej to, co uznáš nejvíce za vhodné.Ale co bylo v tohletom případě nejvíce vhodné?Mám jim říct pravdu,že jsem děvče,ale že nosím kal-hoty,protože musím pomáhat otci a s šaty by se ta práce dělala mnohem obtíž-něji?Jenomže,kdybych jim tohle řekla,mohli by si mě odvézt a mohla bych až do smrti být sexuální otrokyní nějakého vojáka.Nebo jim mám snad zalhat,ale to by znamenalo,že bych se dostala do koncentráku a musela bych celou dobu skrývat ženu, která je ve mně a bojovat ve válce?Co je tedy nejsprávnější?
Voják si odkašlal „Dobrá,když mi to neřekne vaše dítě,zjistím to sám.“
Vykulila jsem oči.Než jsem však stihla jakkoliv zareagovat,voják mě popadl a běžel se mnou do mého pokoje.Slyšela jsem výkřiky,prosbu mých rodičů a pláč mé sestry.Voják ze mě začal strhávat všechno oblečení,ale já se bránila.Začala jsem na něj plivat,řvát na něj,kopat do něj, avšak nic nepomohlo.Věděla jsem, že nemám šanci.Nejen,že budu zneuctěna před vojákem,ale ještě k tomu mě odvezou do koncentráku.
Voják mě silně kopl do břicha a já se svalila na zem.Svíjela jsem se v bolestech, zatímco on chytl obě mé ruce a začal mi strhávat horní díl oblečení.Nachvíli jsem neslyšela nic,jen zvonění v uších.Už jsem si myslela,že je konec,že jsem umřela.Hlavou mi projela ostrá bolest a já cítila další kopanec do levého lýtka.Začala jsem se nesnesitelně bránit.Sebrala jsem všechno sílu a odvahu, která ve mně zůstala a začala ho silně kopat všude,kde se dalo.V tu chvíli jsem nepomyslela,co se může stát,jaké bude mít mé chování následky.V tu chvíli jsem myslela čistě na to,aby nikdo nepřišel na mé tajemství.Najednou vše ustalo.Slyšela jsem jen nějaký zvuk.Zvuk připomínající výstřel.Snažila jsem se vstát,avšak mi to moc nešlo.Vyšplhala jsem se nohy,ale hned jsem spadla. Neměla jsem dost síly.Po čtyřech jsem se pomalu došoupala ke dveřím. To, abych otevřela kliku mě stálo velké usílí.Když jsem dveře otevřela,tělem mi projel pocit úlevy.
Neměla jsem čas se dívat za sebe.Neměla jsem čas zjišťovat,kde jsou vojáci. Trhavými pohyby jsem se dostala až do kuchyně.V tu chvíli,než jsem stihla spatřit někoho z mé rodiny,mě někdo vzal za krk.Táhl mě do kouta.Když mě pustil,mé nohy mě neudržely a já se svalila na zem.Sykla jsem bolestí,jak jsem spadla na tvrdou a studenou podlahu.Slyšela jsem kroky, výkřik a mihnutí několika stínů.Nechápala jsem,co se děje.Oslepla jsem.
Na pár chvil jsem si myslela,že je se mnou konec.Stejný pocit,jako jsem ho cítila před chvílí.Z očí se mi začaly rvát slzy a já jim dala volný průchod.Začala jsem propadat panice.Zvlášť,když jsem si vzpomněla na ten výstřel,který jsem slyšela v mém pokoji,když jsem tam byla s tím hnusným chlapem.
Sebrala jsem všechny síly a vykřikla něco,co jsem sama nedokázala identifikovat.Po pár minutách jsem slyšela kroky blížící se ke mně.Začala jsem se strašně třást.Stará a popraskaná podlaha mě studila na mých holých chodidlech.Do očí se mi znovu vyhrkly slzy a já jim dala volný průchod.
„Ššš,neboj,to bude dobré,“ řekla osoba.Zvedla mě ze staré podlahy a položila na tvrdé křeslo.Dala mi pusu na čelo a já,i když jsem se chtěla odtáhnout jsem to neudělala.
Snažila jsem se zastavit vodopád slz,ale nešlo to.Pomalu jsem začala otevírat oči,i když mě nesmírně pálily.Když jsem se porozhlédla kolem sebe,neuvěřila jsem svým očím.Zastavila jsem se pohledem uprostřed místnosti,kde stála osoba mnou velmi dobře známá.
„Mami,“ řekla jsem potichu chraplavým hlasem.
Má matka se na mě podívala,usmála se a dále pokračovala v odklizování nepořádku,který nám zde nechali ti vojáci.
„Mami,co,co se to stalo?“ vykoktala jsem ze sebe.
„Zlatíčko,teď je hlavní,abys byla v klidu.Vytrpěla sis toho hodně a já tě potřebuju.Potřebuju, abys byla silná.“
„Kde je otec,Gabrielle a Eve?“
Matka se na mě jen podívala a po tváři jí stékala nejedna slza.Bylo mi jasné,kde jsou.
„Mami,to neříkej!“ vykřikla jsem. „To,to se nemohlo stát.Ne!Bože!Že já byla tak blbá!Mohla jsem cokoliv udělat,“ opět mi vytryskly vodopády slz a já byla na dně.
„Nemůžeš za to.Jediný člověk,který za to může jsem já,“ pohlédla na mě. „Našli to.“
Zavrtěla jsem hlavou.Přála jsem si,aby to nebyla pravda.Aby to byl jen zlý sen. Abych se zase probudila do krásného slunného dne.
„Přijdou si pro nás.To jsem si jistá.Utekla jsem jim,ale jen tak tak.“ I z matčiných očí vytryskly vodopády slz.