Lehké zamilovat,těžké zapomenout - Tajnůstkář ... - Nelly

«Nejnovější články | Nelly

Vytvořit blog | Nápověda

Lehké zamilovat,těžké zapomenout - Tajnůstkář ...

Lehké zamilovat,těžké zapomenout

Tajnůstkář jak něco

Následující den se Natally domluvila s třídní a přesedla si.A hádejte koho ke mně přisadila?Naštěstí nikoho.Sedět se mi s těmi barbínami fakt nechtělo.Aby mi říkaly,jak jsou všichni krásní,že se líbali s tím a s tím a další blbosti?Ne.Na to já nemám.To by ta holka skončila pod oknem.
Když jsem viděla,jak vchází do třídy a nemíří sem,aby si mohla sednou vedle mě,ale dozadu do poslední lavice,posmutněla jsem.Provedla jsem jí něco tak strašného?Ne,myslím,že ne.Nemá důvod,proč se ke mně tak chová.Ignoruje mě a vždy,když je přestávka radši uteče někam,aby se mnou nemusela mluvit. Alespoň tak jsem si to domyslela já.Co se týče Jamese,toho bych nejradši zabila. Za to,že mi zničil mé kamarádství a za to,že je takovej blbec,že znásilní holku. Je možné,že Natally to ze začátku chtěla,ale potom,když šel moc rychle,začala ho zpomalovat.On se jen uchechtl a dělal to dál.Možnost to je,ale už se asi nedozvím,jestli pravdivá.James se vyhýbal Natally,ale někdy mezi nimi proletělo pár sprostých slov.
Ale mě se nevyhýbal.Takže bych se ho mohla zeptat….
„Ahoj!“ zakřičel někdo.
Přestala jsem snít a podívala se na něj.Harry.
Počkat,poslední dobou kašlu na Harryho a jen se pořád doučuju s Nickem nebo plánuju,jak se pomstít Jamesovi,jak to urovnat s Natally a jak z ní něho z něho dostat,jak to bylo.Absurdní.Můj život má přednost.Navíc to v našem domě dost vře.Můj otec si z supermarketu přinesl celou bednu piv a za pár dní ji vypil. Nesvěřil se mi,jestli to je kvůli mně,že se stýkám i přes jeho zákaz s Harrym. Poslední dobou se se mnou ani moc nebaví.Brácha si ze mě dělá srandu,jako obvykle.Isabell dostala na své narozeniny,které měla nedávno,nějakou novou hračku s kterou si od rána do večera hraje na všechno možné.
A teď,samostatná kapitola,má matka.Celé dny sedí v jejím oblíbeném křesle a dívá se do prázdnoty,luští křížovky,dívá se bez zájmu na televizi nebo si čte staré knihy.Je nějaká divná,řekla Isabell.Souhlasím s ní.Pomalými kroky z ní chci vymanit,co za tím stojí.Proč je tak smutná a málokdy se jí na tváři objeví úsměv?Proč s mým otcem prohodí jen pár nutných slov a tím jejich rozhovor končí?Proč má matka tráví hodiny v koupelně,zamčená a sama,zatímco můj otec spí?Proč se má matka s nechutí vydává pozdě v noci za mým otcem spát? Proč má matka zrušila Isabellinu oslavu a nakonec měla jen malou,rodinnou?
Miliony otázek spočívající v tom jednom.Něco se děje s mou matkou.
Co se týče Isabell a jejímu přemlouvání mého otce.
Ptala jsem se jí,ona jen pokrčila rameny a řekla „Řekl mi pár slov na svou obhajobu.Že to myslí s tebou dobře.Že je na tebe milý a ty by ses mu měla podřídit.Měla jsi pravdu,nic s tím nenadělám.Omlouvám se.Jsem totálně nemožná i co se týče tohohle.“ Řekla sklesle a svěsila ramena.
„Neházej vinu na svou stranu.“ Usmála jsem se „Pořád se někdo hádá.Viděla jsi sama.Podívej se na naší matku o otce.Jediní,kdo se smějeme a dovádíme jsme my.Nevím,co se jim stalo.Ale pokusím se to zjistit.Nic bráchovy neříkej.Řeknu to tobě hned,jakmile něco zjistím.“
Ale když se vrátím k Harrymu.Mám pochybnosti.Můj otec mě pořád přemlouvá, ať se s ním nestýkám a naráží na náš vztah.Dohání mě k šílenství a ještě více to, že má matka jen přitrouble přikyvuje a nic nemluví.Nebyla před pár dny nebo týdny ona ta,která říkala,že si svůj život můžu vést sama?Že mi nikdo nemůže zakazovat s kým se mám stýkat.Sice ještě nejsem dospělá,ale k dospělosti mi chybí jen málo.I když v naší rodině je každý dítě,moudrá slova naší babičky. Pochybnosti o tom,že se mnou Harry kaje zlé plány.Nebudu ho soudit,to by jsem si namlouvala sama sobě,jaký on není.Ale budu o tom přemýšlet.
Mám toho dost.Opravdu dost.Rodina,Harry,Nick,Natally,škola a další věci. Denně si v hlavě přehrávám hádky v naší rodině a zkouším v tom něco najít, nějaký princip,proč je to tak,jak to je.Přemýšlím o Harrym a Nickovi.Přehrávám si mou hádku s Natally a zkouším,co jí napíšu nebo řeknu.Hledám vhodnou příležitost se jí zeptat,co se vlastně stalo,zeptat se svého otce a matky proč jsou tak skleslí.Jsem velká.Nikdo mi nebude říkat,že jsem ještě malá a,že to nepochopím.Bez vysvětlení neodejdu.To přísahám.
„Vicky!“ zakřičí Harry.
Bože.Já ho tu nechala stát a koukala jsem do blba.
Podívám se na něj a on se zamračí.
„Mám ti vzkázat,že Nick přesunul doučko na dnešek.Zítra nemá čas.“
Posmutněla jsem,že mi chce říct jen toto „Jasně,vzkaž mu,že přijdu.Kde vůbec je?“
„Na vyšetření u nějakého doktora.“ Po chvíli dodá „Nechtěla bys někam zajít?“
Usměju se „Jasně,jen dneska kvůli tomu doučku asi ne.Ale zítra klidně.“
Také se usměje „Zítra v pět?“
Přikývnu a on odejde.
Zavolám mamce a oznámím jí,že kvůli doučku přijdu později,ať nečeká s večeří. Sebevědomá si posbírám věci a odeberu se do učebny,kde má probíhat poslední hodina,teror s Fisherkou.

Po hodině,ve tři hodiny odpoledne se vydám dlouhou chodbou do učebny,kde má probíhat mé doučování.Zhluboka se nadechnu a otevřu dveře.
Vyvalím oči,když spatřím Nicka.Není tam sám,je tam s pár dalšími kluky.S otevřenými ústy stojím ve dveřích a zírám na Nicka.
Dívá se na mě ustaraným pohledem.Mám z něho strach,dívá se na mě jako kdyby mě chtěl zabít.Hned si všimnu nateklého oka,které se snaží skrýt.Levou ruku má od krve.Zděsím se,když uvidím,že na tváři má pár škrábanců.
Život mi nepřipadá normální.Vše,co se děje poslední dobou je … divné.A tohle všechno překročilo.Pobil se Nick s někým?
„Vicky…,“ začne pomalu. „Měla bys jít.“
Zabouchnu dveře a opřu se o zeď.Prohlížím si každého člověka v téhleté místnosti.Nick a čtyři další kluci.Dva jsou z naší třídy a ty ostatní neznám. Všichni se na mě dívají,ale já neztrácím sebevědomí.
Co se tu ksakru děje?
„Kdo to byl?“ zeptám se a dívám se Nickovi přímo do očí.
„Vicky,to neřeš.Všechno bude v pohodě.“
„Ehm…,“ promluví jeden z těch,které neznám. „My vás tu necháme osamotě.“
Všichni se zvednou,já poodstoupím od dveří.
„Kámo,zavolej.“ Vykřikne ten samý.
Když si vezmou své věci a odejdou,upřu pohled na Nicka.
„Nemůžu ti to říct.“
„Proč?“
„Zabila bys mě.Nechápala bys to.“
„Zabiju tě,když mi to neřekneš.“
„Vicky,prostě nemůžu.“
S naštvaným výrazem jsem popadla své věci a rychlým krokem jsem opustila tuto učebnu.Co se stalo tak závažného,že mi to Nick nechce říct?Co provedl?

Já vím,dlouho jsem nic nevydala.Mám opět hodně učení.

Co se týče soutěže:

Vyhrály jsme druhé místo z pěti!Já jsem naštěstí nesoutěžila,seděla jsem v publiku a fandila.Potom jsme šli projít pár památek a tak celkově to bylo best!Možná o tom výjde článěk,uvidím :-)

Každopádně se budu snažit psát co nejvíce.

Děkuji za přečtení!