Při svitu Luny

«Nejnovější články | Modrý koutek s Tindrell

Vytvořit blog | Nápověda

Co to je Modrý koutek s Tindrell? Vysvětlím hned. Každý týden, se budu snažit přidávat nový zápis. Budu se Vás snažit pobavit básněmi, povídkami, mými kresbami, dobrými vtipy, či obrázky. (Půjde-li, tak i GIFy). Nejsem žádný umělec, to říkám předem. Někdy půjde i o názorovku, to potom budu chtít, abyste mi psali do zpráv názor na věc. Více se dozvíte právě u takových názorovek. Nejsem zrovna skvělý blogař, tak snad to nebude až takový propadák ;)

Po kraťounké přestávce tu máte další povídku, tentokrát "Při svitu Luny". Měsíc miluji tak jako tak a výraz "Luna" se mi líbí úplně nejvíc. Tahle povídka patří mezi moje nejpovedenější tak snad se bude líbit i Vám. Chválu i kritiku ráda uvidím v komentářích, stejně jako plusko, povzbudí to. No, tady to je:

Dnešní noc byla zvláštní. Lehký teplý větřík si pohrával s korunami stromů a na písčitou cestu svítil stříbrný měsíc. Dnes byl úplněk. Říká se, že při úplňku nemůže člověk usnout, nebo jistí „lidé“ se mění v ohavná stvoření, nazývaná „vlkodlakem“. Dnes se ale mělo stát něco úplně jiného.

Na cestičce křuply kamínky, pod tíhou něčích kroků. Nebyl to děcký běh, ale ani rozvážná chůze dospělého člověka, vracejícího se pozdě z práce. Nebylo to ani motání nějakého opilce, který si řekl, že by bylo dobré odejít už z místní hospody. Ne. Byly to kroky lehké, jako když někdo chodí po špičkách. Kdyby někdo sledoval v křoví, buď by oněměl úžasem a nebo nahlas vykřiknul. Osoba, jdoucí po cestě byla krásná žena. Tedy spíše velmi mladá dáma. Kdyby to bylo lidské stvoření, které to určitě nebylo, mohlo by jí být zhruba dvacet let. Byla oděná v téměř průhledných šatech, které se na svitu měsíce roztomile blyštěly. Byla jako víla, která se jde projít při měsíčku. Měla dlouhé světlounce blonďaté vlasy a stříbřitou čelenku. Co bylo nejpodivuhodnější, ze zas jí vyrůstala křídla. Vítr jako by se zastavil a vše ztichlo. Ta žena, byla nebeské stvoření. Byla anděl. Tak čisté stvoření, které by se nemohlo dopustit právě toho, co teď dělá. Jmenovala se Deira.

V zápětí se ozvaly další kroky. Tentokrát spíš běh. Ty už byly těžké a mohly patřit opilcovi, který ještě dokáže jít rovně. Ale opět to bylo něco jiného. K Deiře přiběhl mladík, podobného věku jako ona. Ale ani on nemohl být člověk. Jednoduše bychom ho mohli nazvat upírem. Ale neměl červené oči. Byly černé a připomínaly Katakomby zatracených duší. To bylo i místo původu tohoto stvoření. Kdyby nebylo těch uhrančivých očí a prodloužených špičáků, byl by to i hezký chlapec. Jeho uhlovitě černé, dlouhé, vlasy se na měsíci také leskly a do obličeje mu spadal jeden rudě melírovaný (a zřejmě neposedný, zato však šik) pramen. Byl v černém plášti a jeho bledý obličej svítil ve tmě jako svíce. Ale i přes svoji krásu to byl Ďábel. Jmenoval se Iosias.

Oba dva si hleděli do očí a potom k sobě pomalým krokem přikročili. Iosias se na Anděla usmála a řekl:

„Argentum in luce lunae dabit virtutem amoris. Ach Deiro, opravdu jsi přišla!“

„Solus enim es, quia non derelinquam te. Těšila jsem se celičký večer. Ale milostná schůzka s tebou… Kdyby se to někdo jen dozvěděl… Vyhostili by mne z Nebeských výšin.“

Iosias se díval do jejich pomněnkových očí a potom promluvil: „Deiro, chápu, jaké nebezpečí jsem způsobil, když jsem tě sem pozval. Ano, i v Katakombách se na mě rozezleně dívají, jen proto, že Anděly snáším. Oni Vás nenávidí, drahá Deiro.“ Zamyšleně se na sebe dívali, až Deira řekla: „Je mi jedno, jestli se mne budou moji druhové stranit. Chci být s tebou. Jsi moje láska a to je věc, za kterou stojí být potrestána.“

Iosias se na ni usmál. Je tak krásná. Ale i naivní. On ji také strašně miloval. Dříve, když byl ještě opravdovým Ďáblem, nevěděl co to je. Ale jednou ji uviděl a zahořela v něm touha. Pohlédl na měsíc a řekl jí:

„Deiro, nikdy jsem neviděl krásnější stvoření než-li jsi ty. Ale to nejde… Při našem původu to prostě není možné.“

Odvrátila se od něj a když se na mu opět podívala do obličeje, v očích se jí leskly slzy. Iosias se k ní opatrně přiblížil a vzal ji za ruku. Oba dva měli téměř mramorovou pleť a Deiře po ní stékaly potůčky slz. Jedovatě mu řekla:

„No, když to vidíš takhle, čerte…“ obyčejného Ďábla by to velmi popudilo. Čerty je označovali lidé a to jim přišlo potupné. On se na ni ale jen klidně díval. Něco podobného čekal a bylo mu to opravdu líto. Deira se otočila a začala pomalu odcházet. Stejnými tichými kroky. Jdi za ní, říkalo něco Iosiasovi v hlavě. Toužebně se za ní otočil a pak udělal první krok.

Už za chvíli ji doběhnul a opět ji chytil za ruku. I smutná byla krásná. Začal k ní tiše promlouvat: „Deiro… lásko, já to tak nemyslel. Chtěl jsem říct, že oni to nestrpí. Ale já budu vždycky s tebou.“ Chvíli si hleděli do očí. Potom si ho ale Deira přitáhla. A políbala. Líbám Ďábla, pomyslela si roztrpčeně. Zato však Ďábla, který ji miluje, dodal jiný hlásek v hlavě. Podobné věci se míhaly hlavou Iosiasovi.

Na nebeských výšinách vše pozrovali s nechutí a odporem. Deiřina matka si s děsem zakrývala ústa. Takový hřích! Rada už rozhodla jejich trestu. Je to ten největší trest, jaký Anděl nebo Ďábel může dostat. Při polibku si někteří členové Rady přikryli oči, aby tu potupu neviděli. Trest byl jasný.

Když se od sebe odtáhli, věděli, že se už nikdy neopustí. Teď si jí znovu přitáhl Iosias a znovu ji políbil. V tu chvíli ale Deiře začaly zarůstat křídla. Vlasy ztrácely lesk a její vzhled se celkově měnil. To samé se dělo Iosiasovi. Zuby se mu zkracovaly a z pláště se mu stávala obyčejná černá bunda. Když od sebe odstoupily, byli z nich lidé. Zůstaly jim jen mramorové tváře. Deiře zlaté vlasy končily pod lopatkami a měla bíle šaty s béžovým kabátkem. Iosiasovi zůstaly uhrančivé oči a černé vlasy s rudým pramenem. Ani jeden z nich změnu nezaznamenal. Usmáli se na sebe, stiskli ruce a šli křupavou cestou směrem k městu. Trest byl jejich vysvobozením.

Kdyby nebylo cokoliv ohledně příběhu v povídce jasné, můžete se klidně zeptat. Ostatní povídky zde:
tindrell.webnode.cz

Oddělovače (↑) jsou od Elle z howrse.