HryProDivky.cz
Kamenný prsten - 5. Kapitola
Páni, tak jste se konečně dočkali! Nevím, jestli úplně mám právo říct, že to za to přeci stálo. No tak si to užijte.
5. kapitola
Nervózně jsem se zadívala na kované dveře učebny s číslem 311. V pravé ruce jsem svírala poutko brašny, které viselo podél mého boku pod váhou všech knih v ní. V druhé, upocené ruce, jsem žmoulala mastný rozvrh, netradičně rozložený. Trhnutím jsem pozvedla brašnu a ramenem rozevřela dveře.
Většina lavic byla už zaplněných. Třída zářila barvami, tedy ne, že by byla nějak speciálně vyzdobena, ale žáci a žačky měly různobarevné vlasy a někteří i pleť.
Usadila jsem se do jedné lavice. Ihned se ozvalo varovné zakašlání. Vzhlédla jsem a proti mě stála vysoká dívka s hubenými pažemi a křídly na zádech. Měla dlouhé blonďaté vlasy téměř až na zem, růžové letní šatičky s květinovým vzorem a nablýskané boty na podpatku. Měla velké zelené oči, ale tak zářivě zelené, že jsem to snad nikdy neviděla. Na ruce měla zlatý náramek s fialovými kameny. Obličej jsem viděla zezdola, ale přesto jsem si všimla ďolíčku na pravé tváři. Při pohledu na její křídla jsem se hned zastyděla za svůj všední vzhled. Zakašlání se zopakovalo.
"Ehm...Já...nevěděla jsem, že tu je obsazeno..." podívala jsem se na nablýskané boty krásky.
"Cože?" ozval se sladký smích té krásné bytosti nade mnou s tónem Ach, ty malý blázínku, o čem to mluvíš? a mě znovu zrudly tváře.
"Ale o to nejde," pokračovala dívka, "Já jen, jestli můžu přisednout."
Měla jsem pocit že mi zaskočilo a také jsem se rozkašlala.
"V pořádku?" tázala se mě kráska. Když jsem se uklidnila, zopakovala svůj dotaz. "Můžu tedy?"
Já se zmohla jen na kývnutí. Někdo takový chce sedět se mnou? Odsunula jsem se na druhou židli a tak uvolnila dívce místo.
"Jsem Flamia," řekla vláčně dívka. Zřejmě očekávala, že se představím i já, ale když odpověď nepřicházela, protože já jsem zvládala jen zaraženě zírat.
"A ty?" snažila se mi napomoct, opět tónem, jakoby mluvila k malému dítěti. Škubl mi koutek, ten tón mi nebyl příjemný a možná i to mě donutilo k odpovědi.
"T- Tina," řekla jsem nervózně. Dívka se naivně zachichotala a začala si z brašny, která byla také skvostně nablýskaná, vytahovat učebnice. Měla jí podstatně lehčí.
"A ty...ehm..." začínala jsem s odpovědí.
"Ano?" usmála se na mě.
"Ty jsi první ročník?"
"Samozřejmě," kývla spokojeně. "To jsme tu všichni. Ale mám tu sestru. Ta je ve druhém. Jmenuje se Gila."
Opětovala jsem kývnutí a věnovala se dál své brašně. Nenápadně jsem při tom pokukovala po Flamiiných křídlech. Byla jsem ráda, že si toho nevšimla. Podívala jsem se do černého nitra mé brašny. Učebnice, pergameny, sešity. Ještě jednou jsem se podívala do rozvrhu a poté vytáhla tlustou a zjevně nudnou knihu, v kožené a jistě už potrhané vazbě. Flamia měla nové vydání, ale to, zřejmě, místo toho, aby mělo svoje léta, bylo neustále ohmatáváno a někam noseno, takže nakonec vypadalo, jako moje staré vydání.
Jen co jsem si stačila vyskládat všechny potřebné předměty na lavici, zazvonilo. Takže jsem opravdu přišla na poslední chvíli. Zvonění nebylo takovéto klasické, ale nad dveřmi byl malý zvoneček, ve kterém seděl skřítek, takový zvoník.
Třída ztichla, byla to vlastně naše první hodina. Téměř okamžitě po doznění zvonku, ozvala se rána, jako tříštění skla, třídu zavalil modrý dým a Flamia se rozkašlala. Já jsem si jen clonila oči, ale kouř vůbec neštípal. Když ustoupil, za katedrou stála žena, rovná jako svíčka, vytáhlé ruce i nohy a na tváři nemalo vrásek. Měla hnědý drdol, ukrytý pod čepičkou z listů. Šaty měla ze stejného materiálu, podobně jako Zvonilka. Vystrčené na nose byly usazené půlměsícové brýle, které ještě víc upevňovaly její přísný vzhled.
Třídou to zašumělo a spustily se debaty ohledně učitelky.
Ta v ruce svírala třídnici v hnědých deskách. Důrazně s ní zaklepala o katedru a třída se uklidnila.
"Postavte se," zavelela. Všichni bezeslova vstali, oči upřené na učitelku. Ta také pozvedla bradu, upřeně se zadívala na třídu a dala pokyn k sednutí si. Flamia se zasmála.
"Ta je drsná, hned takhle na začátku," zašeptala. Pokrčila jsem rameny. Je normální se pozdravit postavením.
"Jmenuji se Beath Ariannová. Po dobu celého školního roku budu vaše třídní učitelka. Zřejmě bych s vámi měla probrat podmínky kvalifikace. Je to nanejvýše nutné, aby za mnou pak Propadlíci nechodili, za co je to vlastně vyhazujeme ze školy. " Poté se jí v ruce objevila dlouhá listina. Začala předčítat. Upřímně, málem jsem umřelo nudou. Školní řád, kvalifikace, třídní pravidla. Zábava.
"Nejdříve ke školnímu řádu. Na této škole jsou jistá místa, která jsou žákům přísně zapovězena. Mezi ně patří například observatoř, tam smíte pouze s učitelem. Dále nesmíte používat tajné průchody, pokud ovšem nějaké objevíte. Velmi jednoduše byste se totiž mohli ztratit."
Monotónně pokračovala dál, dokud skřítek v hodinách neodzvonil konec hodiny.
"Máte sedmi minutovou přestávku. Poté budeme řešit s kým budete na pokoji," oznámila a jí zbledla. Doufala jsem, že tomuto se vyhneme, že třeba budeme moct být na pokojích sami. Jenže tak se zřejmě nestane.
"Po- poslyš, Flamio," začala jsem, celá nesvá, "Můžeme být na pokojích sami?"
"Ne, proč?" usmála se od ucha k uchu.
"No... že... nemám s kým být. Nebo," zkusila jsem svou poslední naději, "nebyla bys se mnou ty?"
"Promiň," pokrčila rameny, "Už jsem s Evie." a zamrkala na další krásku, sedící kousek od nás.
"To neva..." povzdychla jsem si, očekávajíc pohromu.
Evie
