Poberti: Paris Jacksonová 1. kapitola

«Nejnovější články | Little Wolf

Vytvořit blog | Nápověda

Tak, první kapitolka je na světě. Doufám, že se bude líbit :) A omlouvám se za chyby, psala jsem na mobilu.

Kapitola 1. Příjezd do Bradavické školy čar a kouzel

Bylo chladno, pršelo a v mudlovských tevizích se moderátoři předháněli ve výčtu katastrof odehrávajících se po celé zemi.

Chlad a burácení hromu mě probudilo. Otevřela jsem oči. Uvědomila jsem si, že už nejsem v Americe, ale ve středu Londýna v sídle anglické větve rodiny Jacksonových Brownových. Jsem asi sto padesát osm centimetrů vysoká. Moje vlasy jsou blonďaté ale ne moc světlé jako mají Malfoyové. Oči mám dost zvláštní, dalo by se říct modrozelené, ale trochu do šeda. Nedbaje zimy, která byla horší než v kterýkoli zimní měsíc v kalifornii jsem si oblékla světlé jeany a černé tričko addidas. Ze skříně jsem vytáhla kabát a vysoké kozačky. S velkým sebezapřením jsem si oblékla šedý svetr a seběhla do kuchyně, kde už teta s mamkou připravovaly snídani.
"Ahoj mami, " řekla jsem a zakousla se do lívanců. Musela jsem uznat, že se do školy těšila. Jen kdyby byla se Suzanne, Connie nebo Catelyn! Kamarádky mi chyběly už teď a to jsem se s nimi neviděla zhruba týden.

Zrovna když jsem dojídala čtvrtý lívanec, do místnosti vešla i má starší sestřenice Ráchel Brownová a její rodiče.
"Tak co sestřenko, těšíš se?" pokoušela se konverzovat. Jenom jsem kývla, dojedla lívanec a šla si nahoru pro kufr.
"Ahoj mami, vyřiď taťkovi, že ho mám ráda. Jo a Ráchel uvidíme se ve vlaku." Ano, mohla jsem jet s Ráchel a mojí tetou a strýcem. Ale vždy, když jsem s ní delší dobu tak se šíleně pohádáme a já si nechtěla kazit náladu. Vzala jsem si teplý černobíle zebrovaný kabát, nazula boty a se všemi zavazadly vyšla před dům. Jelikož je můj otec bystrozor, dům je skrytý před nezvanými návštěvníky. Musela jsem jít na vedlejší ulici, mávla na žlutý taxík projíždějící okolo. Naložila jsem do něj svůj kufr, tašku a klec se sovou jménem Arya a sedla si na zadní sedadlo. Řekla jsem taxikáři, kde chci jet a zbytek cesty proběhl normálně ale spíše nudně. Na nádraží jsem si rychle vzala své věci, zaplatila a vydala se k přepážce devátého a desátého nástupiště. Tam se právě skupinka kluků v žlutočerných hábitech hrnula za hlasitého hovoru k přepážce. Really? Vždyť si jich mudlové musí všimnout! Ti mrzimorští jsou blbci. Neříkám, že všichni ale...To, že je Ráchel v mrzimoru moji teorii potvrzuje. Nenápadně jsem se o ni opřela a bokem prošla na ono utajené nástupiště. Bylo za deset jedenáct tak jsem nastoupila - nejdřív jsem si nahoru hodila tašku a sešla dolů s úmyslem vytáhnout nahoru svůj kufr, ale už ho držel hezký kluk s velice výraznými rysy v obličeji a mírně kudrnatými černými vlasy po ramena. Wau. Vypadá fakt dobře. Dobře? Vzpamatuj se!!
"Ahoj, hele nemusíš ten kufr..."
"V pohodě" řekl a bez problémů vynesl jeho i můj nahoru.
"Díky, jsem Paris. Paris Jacksonová."
"Hm, já Sirius...Black" ten kluk vypadal celkem nervózně!
Nakonec jsme šli najít kupé. Skoro všude bylo plno, až v pátém vagóně bylo prázdno. Tedy skoro. Seděl tam kluk s rozcuchaným hárem a oříškovýma očima za kulatými brýlemi. A já ho poznala. Vždyť to byl ten vynikající chytač, jehož famfrpálový tým vyhrál ligu juniorů! James Potter.
Vešla jsem jako první, za mnou šel Sirius.
"Čau jsem James. Potter."
"Paris Jacksonová. Slyšela jsem o tobě, jsi chytač, že?"
"Jo jsem. Ale teď je hlavní nedostat se do Zmijozelu. Rodina by mě vydědila."
"No, já jsem Sirius Black."
Sirius viditelně zbledl. Nechápala jsem to.
"Nejsou všichni z tvý rodiny ve Zmijozelu?" ptal se James nedůvěřivě.
"Jo, ale já tam nechci jít. Mám po krk svý rodiny, těch blbců co zamrzli v šestnáctém století."
Já jsem o tom neměla ani tušení, ale myslím, že Sirius bude v pohodě. I James, který v novinách vypadal celkem namyšleně.
"Nechcete se jít podívat po vlaku nebo tak?"
"Třeba." Sirius kývnul a všichni tři jsme vyšli z kupé. Za chvilku už vešli do kupé, kde byla krásná zrzka se smaragdovýma očima, kluk s nezdravě bledou pokožkou a umaštěnými vlasy a další kluk s kruhy pod očima a několika jizvami na tváři a levé ruce.
"Čauky lidi,“ vtrhnul James dovnitř. Já jsem se jenom zasmála a vešla jsem za Siriusem. Poté nastala vlna představování.
"Jsem Remus Lupin." usmál se kluk s jizvami. Vypadal celkem přátelský a nesměle.
"Lily Evansová."
"Severus Snape."ucedily mastné vlasy.
Pak nastalo ono trapné ticho. Ticho kdy nikdo neví co říct. Prolomil jej až Remus, kdy se ptal na kolej. James se pak pohádal se Severusem.
No cesta nám rychle utíkala, potom se k nám přidal ještě Petr Pettigrew, kluk který byl malý a obtloustlý, a bezmezně obdivoval Jamese. Nakonec se blížily Prasinky, což ke podle Remuse jediná celokouzelnická obec v Británii. My s Lily jsme se šly převléct do našeho původního kupé. Tam jsem si všimla jedné věci. Můj hábit měl hodně zvláštní střih oproti Lilyinému, který měl mírně se rozšiřující rukávy. K pasu byl uzounký a "sukně" byla dost úzká. No můj měl rukávy celkem úzké s krajkou vypadající jako pavučina. U pasu vůbec nepřiléhal, a "sukně" mi byla poněkud kratší. A já jsem ten hábit poznala. Patřil mé úžasné sestřence v prvním ročníku. Kráva.
Zrychleně jsem si ho svlékla a vyběhla k jejímu kupé. Myslím, že jsem ji zahlédla o tři kupé dál za klukama. Vešla jsem mezi kruh jejích kamarádek a hodila jí zmuchlaný hábit do ksichtu. Potom jsem odkráčela. Šla jsem za Lily a z kufru jsem si vytáhla nový hábit. Tenhle už byl v pořádku. Klasický bradavický hábit pro holku vymykajícím se pravidlům. A zatímco vlak zastavoval, já jsem si česala vlasy. O pár kupé dál se moje 'dokonalá' sestřenka Ráchel zbavovala menšího vylepšení jejího obličeje alá Paris. Ano onen hábit jsem nakonec napustila modrou a zelenou barvou z obchodu pana Robertse: barva vylepšující vaše okolí, rychle schne, je kouzlům a vodě odolná a pět litrů stojí jen sedm svrčků.
Tak teď opravdu okolí vylepšila: po cestě z vlaku jsem s kluky (Jamesem, Siriusem, Remusea a Peterem, Lily si šla utěšovat svého ubulence Snapea ) viděla Ráchel; vypadala jako by měla modřinu přes celý obličej, nejspíš si tu barvu zamaskovala make-upem. Měla tak naštvaný výraz, že jsem se schovala za Siria, on jediný byl dost vysoký. Když jsme potom šli za Hagridem, jenž neustále volal: "Prváci ke mně." řekla jsem klukům o tom co jsem Ráchel provedla.Jejich smích dozněl až u lodiček. Nasedli jsme, a to bylo asi první z pravidel, které jsme porušili. Totiž že jsme si tam sedli po pěti. Byli jsme tam vmáčknutí, vlastně jsem já jako nejlehčí seděla Siriusi na klíně. I přes mírné nepohodlí jsem byla ráda. Od vody šel chlad, v lese šuměl vítr a já jsem konečně tady. V Bradavicích škole čar a kouzel, obklopená lidmi, kteří vypadají na velmi dobré kámoše