HryProDivky.cz
Sherlock - Adlock - Babysitter
Na Baker Street 221B začínala dnešní aktivita kolem šesté večer. Sherlock se konečně zvedl z křesla, neboť Rosie, která mu byla svěřena na hlídání, se vzbudila. Emmalee zaklapla učebnice. Učit se už nemohla a navíc byl pátek, takže se jí ani moc nechtělo.
Jako vždy, když hlídali Rosie, jí po probuzení museli nakrmit, což se obešlo bez větších poškození kuchyně. Pak následovalo přebalování, od čehož Emmalee trochu zbaběle utekla, a nakonec ji museli nějak zabavit, což je vlastně nejzábavnější.
Někdy kolem sedmé přišla paní Hudsonová.
„Sherlocku, máte návštěvu.“
„Paní Hudsonová, jasně jsem vám řekl, že klienty máte vyhodit.“
„Není to klientka, prý je to Vaše... Známá.“
Emmalee se zvedla a předala Rosie Sherlockovi.
„Já tam seběhnu. Umím to s lidma přece jen trochu líp než ty.“
Emmalee otevřela dveře.
„To byla ale doba. Ahoj Emmalee,“ pozdravila ji žena za dveřmi.
Emmalee trochu překvapeně koukala.
„Irene?“ Žena přikývla. Emmalee jí okamžitě padla kolem krku.
„Tebe bych tu nečekala. Sundej si kabát, polož deštník, a pojď nahoru.“ Malá Holmesová to ale ani nenechala Irene udělat, tak rychle ji táhla do obýváku.
„Sherlocku, to budeš zírat, kdo přišel!“ volala Emmalee celou cestu do schodů. Okamžitě vtáhla Irene do dveří, pak se ovšem zarazila.
„Doopravdy naposledy ti opakuju, že jestli to chrastítko chceš, tak ho po mně neházej, protože ti ho příště už nepodám!“ snažil se Sherlock znovu vysvětlit Rosie jednu a tu samou věc.
„Pane Holmesi.“ Sherlock vzhlédl.
„Slečno Adlerová. Víte, že tu nemáte být.“
„To Vás nemůžu ani navštívit, pane Holmesi?“ Irene upřela pohled na dětské hračky všude po zemi.
„Ovšem musím uznat, že chůva jste očividně prvotřídní. Velmi nečekané.“
„Dáte si čaj, drahoušku?“ prolomila ticho paní Hudsonová.
„To byste neskutečně laskavá. Děkuji,“ odpověděla Irene, načež paní H. odešla. Emmalee zvedla Rosie.
„My asi půjdeme za paní H,“ mrkla na ty dva. Rosie něco zabrblala.
„Jasně, assasínko. Sherlocku, hoď mi prosím ten sloníkovej hadr a plyšovýho ježka,“ řekla Emmalee. Sherlock provedl, načež holky sešly dolů.
„Nemusela jsi sem jezdit, jelikož narozeniny neslavím. A ten dárek si nech,“ promluvil Sherlock.
„Ale jiní lidé narozeniny slaví. Nu, to s dárkem jsem očekávala, stejně ti ho tady ale nechám,“ Irene se otočila a odešla. Poznala, že nechce, aby tu byla. Sherlock počkal, až její kroky utichnou a než se zespoda ozve hovor, pak trochu zvědavě zvedl balíček a otevřel ho.
Pod dvěma vrstvami rudého papíru ovázaného černým provázkem, se skrývaly čtyři plyšové vydry.
Sherlock to nechápal. Pointa dárku tu naprosto chyběla. Proč by mu Irene dávala plyšáky? Vždyť je dospělý, tedy to mu alespoň většinou ostatní tvrdí.
Plyšáci, hračky tak pro malou Rosie, nebo možná i pro Emmalee, koneckonců ta má podobné věci ráda.
Ani po deseti minutách ho nic nenapadlo. Žádná stopa nikde nebyla.
Jediné, co viděl, byly čtyři, celkem realistické, plyšové vydry, jedna z nich byla menší, pravděpodobně ze stejného obchodu, kde s Irene koupil plyšového ježka pro Rosie. Jistě za tím nějaký význam byl, ale pro něj zůstával skrytý. Nakonec chtěl poraženecky sejít dolů a zeptat se, ovšem holky přišly rychleji.
„Paní H. volá její sestra, tak jsme nechtěly rušit,“ odůvodnila to Emmalee.
„A Rosie má navíc hlad.“, dodala Irene. Sherlockovi připadala, že s malou Rosie v náručí už to není ta domina, ale jen normální žena. Kupodivu mu to přišlo správné. Mezitím, co krmili Rosie, toho moc nenamluvili. Jen co se Emmalee pořádně rozhlédla po pokoji, tak objevila Sherlockům dárek.
„Oh, Irene, to se ti povedlo. To je tak roztomi...“, zarazila se, přejela Adlerovou pohledem. „Roztomilý. Teď jenom otázka, jestli jsem to dobře pochopila, a jestli ano, tak v tom případě se asi z vás dvou zblázním,“ Emmalee si odvodila, o co by tak mohlo jít, jelikož se v lidské psychice vyznala o něco líp než její bratr, ale měla z toho obavy. Sherlock dokázal neúmyslně naprosto zničit city ostatních, a kdyby se její tušení potvrdilo, tak by to taky nemuselo skončit moc dobře.
Sherlock vypadal stále zmateně.
„Je očividné, že jsi chtěla něco vyjádřit - dvě z nich jsou menší, takže možná symbol děti, zbylé dvě jsou tedy rodiče, ale to by byl spíš dárek pro Rosie, Mary a Johna, pokud by tedy Mary... Byla naživu. A stále tu jeden plyšák přebývá.
Takže buď jsi mě zkoušela, nebo sis popletla balíčky,“ Sherlock čekal na její odpověď.
„Williame Sherlocku Scotte Holmesi, jak jsi inteligentní, tak jsi někdy neskutečně hloupý,“ Irene z tašky vyndala nějakou fotku, ovšem Emmalee ze své pozice s Rosie na klíně neviděla nic.
Sherlock si snímek převzal, chvilku ho zkoumal, nakonec mu to došlo a dostal ze sebe: „Cardiff?“ Irene přikývla.
„Dobře. Kolik chceš?“ zeptal se jí. Přes Ireninu tvář přeběhlo zděšení.
„Ne. Chci úplnou rodinu. Je to divný pocit, celá tahle záležitost, nikdy bych to dřív neřekla, ale zaslouží si oba rodiče,“ zahleděla se mu do očí, ve kterých se značil strach, ovšem i tajemství a lež, pak dodala, „Prosím, Sherlocku. To dítě za nic nemůže.“ Emmalee ztuhla na místě, přestala dělat blbosti s Rosie, neboť její domněnka se potvrdila. Sherlock mlčel.
Celý jeho palác mysli vypadal jako po výbuchu atomovky. Vše mu našeptávalo, že se právě stala katastrofa, kterou bude poznamenán po zbytek života - pokud tedy uzná pravdivost Ireniných slov.
Ale malý, opravdu minimální kus mozku se mu snažil vnutit představu ideální rodiny. Sherlock byl v koncích. Nevěděl, co dělat. Nevěděl, jestli se má nechat ovlivnit tím sentimentálním minimen nebo tou rozumnou většinou.
Irene od něj pomalu odstoupila, nemělo to cenu. Věděla to, ale stejně sem přijela. I přesto doufala v pozitivní reakci, doufala, že nezapomněl.
„Tedy sbohem, už tě nebudu obtěžovat,“ v jejích smaragdových očích se zaleskly slzy. Emmalee si k sobě přitiskla Rosie.
'To nevypadá dobře.', problesklo Holmesové hlavou. Sherlock chytil Irene za ruku, přitáhl si ji a políbil ji.
„Hlavně nezapomeňte dýchat,“ překazila jim Emmalee se smíchem romantickou chvilku. Rosie zatleskala ručičkama.
„Chci tě vidět, jak to oznámíš rodičům, Johnovi, paní H., Molly a Lestradovi. Myke se to předpokládám, nedozví. Jo, co Eurus?“ Sherlock si povzdychl. „Máš pravdu. Ale my...“ odmlčel se. „My to zvládneme. Nikdo to vědět nemusí, kromě Johna a paní H.“ Irene ho objala.
„Zajímá mě, jak to provedeš.“ Než Sherlock stačil odpovědět, přišla nahoru paní H.
„Sherlocku, přišel za vámi váš bratr.“ Z úst obou Holmesů v místnosti vylétly nadávky.
„Irene, do mé ložnice! Hned! Emmalee, vezmi si Rosie a jděte ho zdržet!", rozdělil úkoly Sherlock a sám šel rychle schovat svůj narozeninový dárek.
„Vážně to nejde, Myku, doopravdy. Sherlock uspával Rosie - stejně se mu to nepovedlo - tak chce teď spát. Počkej si na Vánoce, papa bráško,“ snažila se ho Emmalee vyhodit.
„Tohle je záležitost státního významu, Emmo. Je mi jedno, jestli chce spát nebo ne, toto nepočká. A neříkej mi Myku, jsem Mycroft.“
„Ale to vážně nejde! Můžu se ho zeptat, ale musíš podržet Rosie.
A mimochodem, já taky nejsem Emma, nýbrž Emmalee, tak toho nech,“ Emmalee zjistila, že dnes se Mycroft nenechá odpálkovat po prvním pokusu. Vrazila mu do náruče Rosie, ale jen z ní sundala ruce, dala se malá do hrozného řevu.
„Děti tě očividně nesnáší, protože tohle se stalo poprvé,“ vzala si Rosie zpět do náruče.
„Paní H, vezměte si na chvilku Rosamund. Musím něco vyřešit s mými drahými bratry.“ Jakmile Emmalee s Mycroftem v zádech vyšla do obýváku, poznala, že jdou neskutečně nevhod.
Obývák zel prázdnotou, Sherlock na gauči ani v křesle neležel, ovšem vydry nikde neviděla, což ji uklidnilo. Fakt, že Sherlock neseděl ani v kuchyni, a z ložnice ozývalo slabé vrzání postele, způsoboval opačnou reakci.
„Myku, asi bys měl jít pryč. Pak Sherlockovi třeba zavolej, mně je to fuk, prostě ho teď musíme necha…“ Emmalee se snažila zablokovat chodbičku vedoucí k ložnici konzultujícího detektiva.
Mycroft ji jednoduše odstrčil a velmi pomalu pochodoval ke dveřím.
„Minecrafte, STOP!“ zařvala Emmalee. Mycroft se otočil, asi minutu se na ní díval pohledem alá 'Nevím, co tím myslíš, ale okamžitě to zjistím,' a pak pokračoval ke dveřím. Emmalee se raději schovala do kuchyně.
Pozdější výkřik: „Williame Sherlocku Scotte Holmesi, co si myslíš, že děláš?!“ Ji ujistil, že udělala dobře.
Emmalee začala mlátit hlavou o ledničku. Dnešek se začíná vyvíjet velmi špatně, a to ještě za dvě hodiny přijde John. Mycroft čekal hodně věcí, ovšem svého mladšího bratra s obrácenou košilí líbajícího jedinou osobu, která Mycroftovi vyloženě vadila - slečnu Irene Adlerovou, nečekal.
Vlasy obou vypadaly jako po úpravě vichřice.
„Vysvětlíte mi laskavě, co to má znamenat?!!?“ Mycroft oddusal do obýváku.
„To, co ty s Lestradem po večerech. Nebo s Lady Smallwoodovou v kanceláři, kdo se v tom má vyznat. Koho tvoje sexuální aktivity vlastně zajímají?“
„No, mám takový dojem, že mamku bude zajímat spíš výsledek těch aktivit. Už by chtěla vnoučata,“ přestala Emmalee chvilku demolovat lednici hlavou.
„Emmalee, doufám, že z biologie chápeš, jak se dělají děti. Nemám doufám mylné informace o Lestradovi, vždy mi totiž přišel jako muž. A lady Smallwoodová je jednoduše moc stará. Takže má smůlu,“ odporoval Sherlock.
„A k té druhé otázce. Znamená to, že slečna Adlerová tu zůstane a ty to nebudeš kritizovat. Jo, taky to znamená, že jsem očividně schopen citů.“ Mycroft vypadal, jako kdyby měl dostat infarkt.
„Myku, vypadáš, jako kdyby tě honil psychopatickej klaun/ Lestrade ve tvé noční košili/ Lestrade bez oblečení. Je ti dobře? Mám zavolat Anthee, aby pro tebe poslala auto?“ optala se s hranou starostí Emmalee.
„Ne,“ Mycroft si ztěžka oddechl a pokračoval. „To nebude nutné. Beztak má dnes večer volno. Navíc tu máme k projednání důležité věci.“
Velmi dramaticky se odmlčel a pak- „Co dáme rodičům k Vánocům?!“ Emmalee i Sherlock propukli v záchvat smíchu, Irene s nimi.
Mycroft protočil oči. Jakmile se uklidnili, pronesla Irene: „Sherlocku, ty se o dárek starat nemusíš. Myslím, že to malé bude dostatečné překvapení.“
„Cože?!!? Takže vy dva… Mně je to vlastně fuk, já se o vás nestarám,“ zvedl se Mycroft s úmyslem rychle zmizet, než ho doopravdy ten infarkt chytne. Mycroft vytočil Lestradovo číslo, neboť neměl na taxík, a čekal než mu to zvedne, ovšem jeho malá sestřička mu vytrhla mobil z ruky, zdrhla na gauč za ty dva a zapnula hovor na hlasitý odposlech.
„Myku, zlato, co potřebuješ?“ ozvalo se z telefonu, načež Emmalee dostala výtlem, odhodila telefon, a za smíchu Irene vyběhla směrem ke schodům, kde ji ovšem chytil Mycroft.
„Hej, nebij mě!“ ječela Emmalee. Mycroft jí vlepil ještě jeden pohlavek, ale pak ji pustil.
„Paní Hudsonová, nevíte, kde se dá sehnat rezervace na romantickou večeři?“ vběhla Emmalee do kuchyně.
„Co prosím?“
„No, pro Mycrofta. On a inspektor Lestrade spolu totiž chodí!“ pištěla Emmalee jako malá holka.
„Jo a Sherlock Vám vzkazuje, že došly sušenky.“ Paní Hudsonová jen zakroutila hlavou. Když Emmalee s Rosie došla nahoru, nachystal se jí velmi netypický pohled.
Sherlock seděl ve svém křesle, Irene mu seděla na klíně, oba měli dlaně na Irenině, zatím neznatelném, bříšku a něco si šeptali. Samozřejmě, normální páry tohle normálně asi dělají.
Normální páry.
Normální.
Oni nejsou normální pár.
„Ehm, nerušíme?“ odkašlala si Emmalee. Irene okamžitě vstala a sedla si na gauč. Sherlock si otřel rty.
„Paní Hudsonová za chvilku přinese ty tvoje sušenky, bráško.“
„Moje? To ona je snědla, ne já,“ zbavoval se viny Sherlock.
„Já? V tobě jich zmizela minimálně půlka!“ protestovala Irene.
Emmalee se zdržela komentářů, neboť když se Sherlock začne chovat jako dítě, je to k ničemu.
Paní Hudsonová reagovala na 'Velké novinky' velmi pozitivně, protože konečně nebude 221 Baker Street tak 'podivínská'.
Když John Watson dorazil v deset večer do bytu 221B v Baker Street, čekalo ho menší překvapení. Jako první uviděl Emmalee sedící na zemi s jeho dcerou v objetí, obě s úsměvem spaly přikryté dekou. John se na ně chvilku díval, pak vykročil směrem do kuchyně. Něco v obýváku zašustilo, proto se John urychleně otočil a spatřil něco překvapivého.
Sherlock ležel na gauči, na něm Irene Adlerová, oba byli plně oblečeni a ve spánku se objímali. John neváhal, toto byla nenahraditelná situace.
'Ty fotky budou skvělý na vydírání Sherlocka´. Proběhlo mu hlavou. Proto je raději ihned odeslal Lestradovi, Molly i Mycroftovi.
Pak uklidil telefon, opatrně podložil Emmaleeinu hlavu polštářem, zvedl jemně Rosie a vydal se do ložnice spát.
