JojoBlog

Místo do školy na neplánovaný výlet

Zdravím všechny u nového článku. Dnes vám povím příběh z doby, kdy jsem začal zase dojíždět do školy.


Ráno bylo jako každé jiné. Vstával jsem ve tři čtvrtě na šest ráno a začal se chystat do školy. O půl sedmé jsem pak vycházel z bytu ven a spěchal na autobus.

Už v autobuse mi zavolala moje dobrá kamarádka s tím, že její vlak měl zpoždění, tudíž nestihla přestoupit na vlak, kterým jsme denně společně s dalšími spolužáky jezdili do školy. Zeptala se mě, zda bych čirou náhodou nechtěl jet společně s ní dalším vlakem, který jsme všichni brali jako vlak, kterým pojedeme, když nám ujede náš. No a já jí to samozřejmě odsouhlasil, protože jsem jí dlužil.

Autobusem jsem dojel na vlakové nádraží a šel normálně k vlaku, kterým bych normálně odjížděl. Tenhle den jsem ale místo toho stál u okýnka a mával své ,,vlakové partičce," s kterou normálně jezdíme. A bylo vtipné sledovat nechápavé pohledy těch, kteří nevěděli, co se děje. Naštěstí můj kámoš, který jezdí ze stejného města jako já a patří do naší skupinky jim to vysvětlil.

Vlak odjel a já čekal okolo patnácti minut na rychlík, ve kterém měla přijet moje kamarádka. Když vlak přijel, normálně jsem nastoupil a sedl si za ní do jinak prázdného kupéčka. A upřímně ta cesta byla sranda, normálně jsme spolu kecali a vymýšleli nějaké situace, které by se mohli stát, protože do města, kde máme školu, jsme měli přijet o deset minut později než normálně. Já si tedy myslel, že to v pohodě stihneme.

Na první zastávce, což jsme zastavili v jednom větším městě, se měl ale rychlík rozdělit napůl. Dva přední vagony měli jet do našeho města a dva zadní vagony někam do hor (myslím, že směr Jeseníky). Ale my jsme to samozřejmě nevěděli. Seděli jsme úplně vzadu s domněnkou, že akorát na chvíli zastavíme (stáli jsme tam asi sedm minut).

Když se vlak znovu rozjel, mysleli jsme si, že už jsme normálně na cestě. Volali jsme si s našimi kámoši (i kamarádkami samozřejmě) a prostě kecali. Pak ale přišla kamarádka s tím, že naše okolí, kde jsme projížděli, nepoznává, že možná jedeme někudy jinudy. Nechali jsme to být do té doby, dokud se náš kámoš nezeptal, kde jsme, že náš vlak už přijel a my nikde.

V tu chvíli jsme si s kamarádkou věnovali nechápavé pohledy, dokud jsme se nezačali smát jak lachtani. Jo, nastoupili jsme do špatného vagonu a jeli směr Jeseník. Navíc si k nám ještě přisedla jedna paní, která se tam začala smát s námi.

Na první zastávce jsme sehnali cvakáře, který nám pohodově řekl, že nejsme první ani poslední. Dal nám zadarmo jízdenky tam, kam až jsme stihli dojet, a poradil nám, kde máme vystoupit a do jakého vlaku nastoupit. Byl strašně příjemný, takže jsme to s ním probrali a pak jen čekali na zastávku, kde máme vystoupit. A vystoupili jsme hned další zastávku.

Vystoupili jsme na tom nádraží z vlaku a přešli přes nádraží k dalšímu vlaku, kterým bychom už dojeli do našeho města, kde máme školu. V tu dobu jsme taky zavolali naší třídní učitelce, s kterou jsme se domluvili o všem ohledně našeho výletu. Taky jsme zavolali a uvědomili naše rodiče.

Vlak, do kterého jsme nastoupili, byl klasický jedno-vagónový, který projíždí těmi menšími vesnicemi, takže cesta do města, kde máme školu, trvala okolo čtyřiceti pěti minut. A z nádraží jsme vyjížděli v 8:05.

Třičtvrtěhodinovou cestu jsme pak celou prokecali a prodělali blbostmi, při čemž naši spolucestující byli určitě nadšení. Někdy v 8:45 jsme přijeli do našeho města. Hned jsme uvědomili učitelku a během školní přestávky i naše spolužáky (samozřejmě přes telefon).

Rychle jsme si pak ještě skočili do jednoho obchodu pro svačinu, který byl poblíž školy, a pak už normálně šli do školy, i když o hodinu později. A upřímně, jen deset minut jsme strávili u skříněk, kde jsme dělali další blbosti a kamarádka nemohla najít svůj telefon, který byl celou dobu na skříňce, kam ona nedosáhla :)

Šli jsme pak za naší třídní učitelkou, které jsme předložili naše jízdenky jako důkaz. A s tím jsme pak šli vysmátí na naši hodinu dějepisu, kde jsme sice přišli o deset minut později, ale nikomu to nevadilo. No a samozřejmě, že když jsme s kamarádkou přišli, tak už celá třída věděla, co se stalo. Nakonec jsme se nad tím však jen zasmáli a uchovali si to jako dobrou a vtipnou vzpomínku.


Děkuji za přečtení do konce, Jojo čus