HryProDivky.cz
Výlet k děsivému hradu - storytime
(Předem upozorňuji, že to bylo v době, kdy stačilo nosit roušky a ještě se tak nějak mohlo cestovat, i když byl zákaz vycházení od 21:00.)
Nebylo to tak dávno, kdy jsem se se svým nejlepším kámošem rozhodl, že si pojedeme na random výlet k jednomu hradu. Hrad byl od nás pár desítek kilometrů, takže jsme museli nastoupit na vlak a dojet do nejbližší vesnice. Hrad nebyl zrovna známý, přes coronavirus byl celkem opuštěný a nic za autobusy k němu nejezdilo. Proč taky?
S kamarádem jsme tedy vyšli z vlaku v oné vesnici. V tu chvíli jsme byli neskutečně rádi, že jsem si ze srandy stáhl mapy.cz, jelikož díky nim jsme našli cestu, kudy bychom měli jít. Mobil mi ukazoval, že cesta bude trvat přibližně dvě/čtyři hodiny. Sice jsme nad tím oba nakrčili nos, ale nakonec jsme přece jen vyrazili.
Začátek naší cesty vedl podél lesa a podél silnice, která byla vedle kolejí. Cesta byla rovná, i když to bylo na hliněném povrchu, navíc to bylo ještě v době, kdy hory byly pokryté sněhem, ale naštěstí nějaké auto před námi nám cestu krásně vydolovalo, takže se šlo zcela pohodlně. Šli jsme asi hodinu jen tak si povídali a dělali blbosti, výlet zatím vypadal skvěle, sluníčko na nás svítilo skrz husté stromy a atmosféra byla příjemná.
Horu jsme vlastně skoro celou obešli, oba jsme se divili kam až dojdeme. Po chvíli nám už ale přišlo divné, že chodíme jen okolo jedné hory a ještě jsme ani do lesa nevešli. A všechno se po té hodině klidné chůze vysvětlilo.
Tam, kde končila obyvatelná zóna, končila také cesta podél lesa. Místo toho začala cesta směřovat přímo do lesa. Klidnou hodinovou chůzi znenadání ukončil prudký kopec přímo uprostřed lesa. Řekli jsme si, že už to nemůže být až tak daleko, tak jsme se s veselou náladou do kopce vydali.
Jenže pak nám začala docházet jedna docela důležitá věc. Na cestu jsme vyrazili asi hodinu po obědě. Cesta trvala přibližně hodinu vlakem, jelikož jsme jeli tím pomalým, který vypadal jako tramvaj, a který jezdí jenom těmi malými vesnicemi. Cesta vesnicí a kam jsme se dostali lesem trvala přibližně hodinu až dvě. A jelikož ještě byla zima, stmívalo se brzy.
To jsme si uvědomili hned, jakmile jsme stěží odolávali prudkému kopci, ještě ke všemu zasněženému, jelikož tam nikdo nemohl projet, s menším potůčkem, který nám z cesty dělal bahno, a do kterého jsme často přes led zapadali. Ihned padli narážky, koho to proboha napadlo...
Slunce se po chvíli schovalo a les začal být tmavý a temný. Ještě zvuky praskání větviček a hlasitým ptáků tomu přidávaly tu pravou děsivou atmosféru. A ne, že bychom se báli, stávali jsme se zoufalí, ale stále jsme se to snažili brát jako srandu. A když jsme po nekonečné půl hodině kopec vyšli, objevili jsme se na asfaltové cestě. Chvíli jsme se radovali, že cesta už bude snadná, ale ne ne ne ne… Cesta totiž vedla úplně někam jinam. A bohužel se ani nedala brát jako cesta zpátky.
Stáli jsme na asfaltovém rozcestí, kde byli další tři cesty zpět do lesa, nebo asfalt někam do neznáma dál. To už jsme si museli svítit baterkami v mobilu, abychom vůbec viděli na krok. Chvíli nám trvalo, než jsme našli cestu k hradu, kam už jsme se fakt chtěli podívat, aby ta cesta nepřišla vniveč a pak zase rychle zmizet.
Pomocí rozcestníku, který tedy byl nějak zvláštně natočený, takže se v něm nedalo vůbec vyznat, a hlavně map jsme našli cestu, po které jsme se měli vydat. A samozřejmě, že jsme byli hrozně nadšení, když jsme se dozvěděli, že se máme vydat po té nejtmavší cestě, která vedla opět do kopce. S baterkami jsme se tedy vydali směrem k hradu. A byli jsme nadšení, když jsme hrad konečně spatřili. Ale zároveň nám to bylo poměrně nepříjemné, jelikož jsme viděli hlavně temnou siluetu hradu, která naháněla husí kůži. Také nás děsilo, že už tam byly nějaké lidské stopy, které vedly směrem k hradu.
Za chvíli jsme k hradu dorazili, přes tmu však byly vidět jen tmavé cihly. Dostali jsme se na nádvoří, nikam jinam bychom se už nedostali, jelikož jsme se tam neodvážili a navíc jsme ani žádnou cestu neviděli. A bylo děsivé, že stopy lidských nohou vedli dokola na nádvoří a pak vedli zase zpátky někam do lesa.
Rychle jsme udělali několik stupidních fotek, trochu si zařvali a následně se rychle vydali zpět z toho děsivého místa, ze kterého v noci běžel mráz po zádech. Objevil se ale další problém, cesta zpátky by trvala zase tři hodiny. To už by bylo dost pozdě...
A tak jsme naštěstí našli další vesnici, která byla pouhý kilometr odtamtud. Byla tam vlaková stanice, sice ne příliš velká, byla tam jedna kolej a jezdil tam jedno vagónový vlak, který zastavoval jen na znamení. Každopádně to vypadalo slibně, jelikož to vypadalo, že jedna z asfaltových cest vede právě tam. Ale ne ne ne. Po té asfaltové cestě jsme se vydali nadšení, že za chvíli tam dojdeme, jenže po chvíli jsme zjistili, že jdeme špatně, že cesta, po které jsme měli jít, byla jedna odbočka do lesa od asfaltky.
A po chvíli jsme tu cestu našli. Skoro bychom ji přehlédli jak byla zaplavená tmou. Cesta byla hliněná, plná kořenů a listy i kmeny stromů nabíraly tmavého odstínu. Cesta vypadala opuštěná a děsivá jako z nějakého hororu, přesto jsme se jí museli vydat.
Šli jsme stále rovně, snažili se ignorovat šustivé zvuky přírody a potůčku, který protékal hned vedle naší cesty. Neodbočovali jsme ani, když jsme si všimli menšího dřevěného mostu, který vedl přes potůček. A pak, když zmizela naše značka, kterou jsme celou dobu následovali, poměrně jsme toho, že jsme neodbočili, litovali. Stejně jsme ale šli dál a snažili se neztrácet nervy.
Pak jsme konečně pochopili, proč jsme měli odbočit. Cestu nám zatarasil pramen, který vedl směrem do potůčku. Naštěstí nebyl nijak široký, takže jsme ho prostě přeskočili a pokračovali dál. A byla to opravdová úleva, když jsme v dálce uviděli světla. Teda úleva do té doby, než jsme zjistili, že ta světla byl ve skutečnosti vlak, kterým jsme mohli jet.
Takhle jsme vyšli z lesa, přešli již prázdné koleje a usadili se pod stříškou na "nádraží," kde jsme byli krásně přímo na očích studenému větru a zimě. A vzhledem k tomu, že nám první vlak ujel, museli jsme hodinu čekat na další v té večerní zimě. Bylo něco okolo sedmé hodiny večer v chladném únoru, takže čekání jsme si opravdu užili.
A když už konečně přijel vlak, nastoupili jsme, snažili se ohřát a usušit si oblečení (samozřejmě jsme měli roušky) a jen čekali, kam až pojedeme. Měli jsme v plánu vystoupit v polovině cesty s tím, že potom pojedeme na opačnou stranu domů, a tak jsme i po pár minutách jízdy udělali. Překvapující opět bylo to, že z té zastávky nic na naši stranu nejelo. Přes půl hodiny jsme museli čekat v zimě na jakýkoli první zpožděný vlak, který nám jel na jakoukoliv stranu (všechny měly zpoždění a jeli pro nás na opačnou stranu).
Nastoupili jsme proto do prvního vlaku, který jel do nejbližšího většího města. Tam jsme zase zjistili, že nám vlak jede v 20:30 a cesta bude trvat přibližně hodinu. Takže pro ty, co počítají správně, ano, dorazili bychom domů v 21:30 v době, kdy bylo povolené vycházení do 21:00. Krásný čas. Navíc jsme se zastavili na nádraží, celý zmrzlí a hladoví jsme zalezli do čekárny, kde už společně s námi byli policisté a jen jsme čekali, až se odtamtud dostaneme.
S naším prvním vlakem jsme vyrazili domů. Naštěstí se nikdo neptal, kam jedeme, proč jedeme tak pozdě a na další otázky. Naštěstí jsme toho byli ušetřeni. Možná proto, že vypadáme nějak starší ;)
Když jsme dorazili do města ještě většího, kde jsme čekali policisty úplně všude, plížili jsme se podchody a snažili se někde najít fungující automat na tramvajenky. A jeden jsme našli. A když jsem si kupoval lístky, dokonce jsme žádné policisty neviděli, nějak moc štěstí. A s naší první tramvají jsme se i vydali ke kámošovi, kde nám jeho mamka udělala večeři a smála se našim příhodám.
Řekli jsme si, že už do lesa a hlavně v noci nikdy nepáchneme... A to platilo asi měsíc, ale to je zase na další článek.
(Dal bych sem obrázky, ale nejdou mi sem přidat, takže se omlouvám.....)
Děkuji za přečtení, vezměte si z toho ponaučení a nechoďte v noci do lesa, zase příště a
Jojo čus
