Hororové povídky

Pach smrti, 4. část

Už je vidím“, ukázal prstem ven před dům stařec. „Jsou asi tři sta metrů od nás!“
Žena se podívala směrem, který jí muž ukázal.
„Co budeme dělat Thomasi? Mám strach!“
„Neboj se Rossie. Oni nás nedostanou!“
Oba dva se otočili. Zaslechli jak někdo schází ze schodů. Byla to Jesica.
„Babičko Randy potřebuje čůrat. Mohla bych ho pustit ven?“
„Musí to vydržet.“
„A proč?“
„No“, vmísil se do hovoru děda, „na zahradu ho pustit můžeme, ale jen na chvíli.“
Otevřeli dveře. Pes vyběhl na zahradu u domu a zmizel v prvním křoví.
„Musí se vrátit do pěti minut, jinak už by jsme moc riskovali.“
Čas plynul.
„K sakru, kde je?!“
Stařec na psa zahvízdal.
„Dědo. Já ho chci najít“, zavzlykala Jesica.
Stařec zaváhal.
„Jdu pro něj. Za chvíli se vrátím.“
Vyšel ven.

++ ++ ++

„Slyším je! Už jsou v domě!“
„Doufám, že nenajdou dveře do sklepa“, odpověděl Terman McCarderovi.
„Co, když ho najdou?“
„Jestli ho najdou tak nám zbývá jen jedna možnost úniku.“
„Jaká?“, vyhrkl ze sebe šerif.
„Skladem.“
McCarder se nechápavě podíval na Termana.
„Jakým skladem? Vždyť ten je kus od strážního domku.“
„Sklad nářadí nemyslím, ale sklad mrtvol. Dá se tam jít sklepením“
„Co? Mrtvol?!“, McCarder byl ještě víc z Termana na větvi. „To skladujete mrtvoly?“
„To se tomu jenom tak říká. Je to taková místnost, kde jsou připravený mrtvoly na převoz na jiný hřbitov. Většinou na hřbitov Svatého Petra.“
„Jsou v tom skladu teď nějaký mrtvý?“
„Jo, jedna. Ostatní byly převezeny před pár dny.“

++ ++ ++

Zombie se blížili k prvním domům v Jackvillu. Bylo jich tolik, že by zahubili celé městečko. Toho člověka, kterého zbavili mozku, nechali ležet na zemi. Postupně se pak stával také zombie.
Část mrtvých se blížila k místnímu motorestu. John se podíval výlohou ven. Zahlédl je. Ano, blíží se sem a je jich hodně.
Starý John vstal a na celý motorest zahulákal.
„Už jsou tady! Zombie se blížííí!!“
Všichni stichli.
„Ale Johne, ty jsi přebral“, domlouval mu barman. „Co by tady oni dělali? Zombie? Živý mrtvoly?“
V tu vteřinu praskla výloha a do motorestu vešla smrt. Bylo jí dvakrát víc, jak lidí.
Nastala panika.

++ ++ ++

Stařec zahlédl mrtvoly. Pomalým krokem se přibližovaly k domu. Thomas chytil psa za srst a spěchal s ním do bezpečí. Doběhl s ním do domu a pečlivě za sebou zavřel dveře.
„Nestalo se ti nic?“, strachovala se jeho žena.
„Zaplať pán bůh ne. Pes je taky v pořádku, ale ty parchanti jsou už skoro u plotu zahrady!“
Jesica přihlížela rozhovoru. Nechápala čeho se děda s babičkou tak bojí. Neodvážila se jich však na to zeptat. Seděla ve svém křesle a mlčky sledovala co se bude dít.
„Musíme to vydržet do rozednění, to se potom zombie stáhnou.“
Rossie Nellová přikývla.

++ ++ ++

Terman s McCarderem vešli do skladu mrtvol. Byl veliký jak středně velká lékařská ordinace. Na jednom stole ležela nehybně mrtvola.
„Termene? Myslíte, že tahle ta mrtvola neobživne?“
„Vyloučeno! To by se na ní musel dostat ten sajrajt.“
„Slyšíte jak nahoře šmejdí po místnosti?“
„Jo a doufám, že budou šmejdit jenom tam!“
Zombie prošli celým domem. Hledali něco co by jim ukojilo touhu po hladu. Na co sáhli to zničili, přitom ze sebe vydávali nesrozumitelné zvuky.
Najednou nastalo ticho. Zombie vyšli z domku. Nenašli v něm nic, čím by se nasytili.
Terman s McCarderem si setřeli pot z čela.
„Máme na chvíli od nich pokoj.“
„Ale na jak dlouho?“
„Pro jistotu počkáme tady ve sklepě. Jistota je jistota.“
Čas běžel. Rozednilo se. Nastal další den.

++ ++ ++

7.
Policejní vozy stály před motorestem. Kolem nich plno zvědavců. Sanity odvážely raněné a ty co byli v šoku. Byl den a po zombie nebyla ani stopa. Jediné co je připomínalo, byla spoušť, kterou za sebou oni zanechali. Po běsnící noci¨v Jackvillu zavládla panika. Lidé si zabarikádovali svá obydlí, muži si připravovali svoje zbraně. Policisté s dobrovolníky stavěli zátarasy, které měly příští noc zastavit, nebo alespoň přibrzdit útočící zombie. Nastal hromadný čas zbrojení. Nastal čas války mezi životem a smrtí. Mezi přirozeným a záhrobím.
Nastal čas smrti.

++ ++ ++

Profesor s inženýrem nastoupili na pronajatý člun s posádkou. Měl je odvést na přibližné místo, kde se potopila Top Lady. Byli vybaveni moderní technikou na zkoumání podmořských vraků.
Člun vyplul. Zamířil si to na širé moře, dál od pevniny. Za sebou zanechával rozvířenou hladinu, která se táhla daleko za lodí.
Geret s Clintem už věděli co se stalo minulou noc a tak se nechtěli dlouho zdržovat. Vypluli hned za rozbřesku. Museli vše stihnou do setmění. Pak už by bylo příliš pozdě.

++ ++ ++

„Dobrej binec“, chechtal se McCarder, když byli s Termanem nazpět ve strážním domku.
„Ty mi to tady pěkně zpustošili! Jestli se tady ještě jednou ukážou, tak jim natrhnu prdele! Maj chrápat v rakvi a né tady dělat bordel!“
Terman je měl plné zuby. A to je teprve začátek, pomyslel si.

++ ++ ++

Clint si natahoval potápěčskou výstroj, zatím co Geret sledoval na monitoru mořské dno.
„Konečně jsme jí našli. Teď jsme přesně nad vrakem.“
Inženýr, oblékaje si výstroj, přikývl.
„Doufám, že tam něco najdu. Musí tam něco být.“
Nasadil si dýchací přístroj a skočil do vody. Profesor a dva pomocníci, kteří obsluhovali loď, hleděli do místa kam se Clint vnořil do mořské hlubiny. S přibývající hloubkou ho ztratili z dohledu. Geret se posadil k monitoru a zaznamenával polohu dna. Dna, kde ležela Top Lady.

++ ++ ++

V Jackvillu už zatím zavládl relativní klid. Nepořádek z předešlé noci byl už uklizen a tak se lidé vraceli do normálních kolejí. Obávali se jen příchodu nastávající noci. Noci, kdy se může rozhodnout, jak to dopadne s městečkem a jeho obyvateli.
John už seděl na svém místě v motorestu „U zrzavého Billa“ a mlčky popíjel své pivo. V paměti se mu vracely zážitky, které zažil před dvacíti léty, kdy zombie tady byli poprvé.
Vzpomínal jak byl námořníkem na Top Lady. Vzpomínal na svojí předposlední plavbu. Byla to tajná špionážní akce do sovětských výsostných vod poblíž „Kurilských ostrovů“, které sověti zabavili Japoncům v druhé světové válce.
Vzpomínal na pátý den plavby. Na den, kdy vpluli do sovětských vod.
Bylo to před svítáním.
Bylo to necelou.

8.
LÉTO I964
...hodinu před rozbřeskem. Na lodi byl vyhlášen poplach pohotovostní stupeň číslo 3. Stupeň, kdy celá posádka byla na nohou a připravena na možný kontakt s nepřítelem. Na nečekaný útok rusů.
„Jen ať se ty komouši ukážou“, chvástal se Bruce Kramer, spolubydlící Johna Westa. „Nakopem jim ty jejich červený zadky!“
„Přesně tak, ať vylezou z toho jejich pralesu“, přitakával John.
Oba dva bydleli v kajutě, v které byli ještě dvě volná místa. Jejich spolubydlící zůstali na pevnině, ve vojenské nemocnici.
Top Lady plula už půl hodiny sovětským územím. Měla za úkol se přiblížit ke „Kurilám“ a zmapovat sovětské námořní síly, které měly na ostrovech svoje základny. Tam se podle tajných zpráv soustředilo až moc velké množství lodí. To bylo podezřelé.
Kolem půl sedmé ráno, Top Lady zakotvila na mrtvém bodě. Mrtvý bod je místo, kam hlídkující lodě sovětů často nepluly. Sověti se moc neřídili příkazů z Moskvy a tak vynechávali některá místa kam pluly jen jednou za čas. To už Američani měli zjištěný. Těm místům se právě říkalo „mrtvý bod“.
Top Lady vyčkávala na vhodnou příležitost ke své akci. Zatím co stála, radisté zaznamenávali polohy sovětských lodí.
Čas plynul pomalu. Počasí bylo na ty to končiny obvyklé. Tak akorát.
Stupeň číslo 3. byl odvolán. Místo něj se vyhlásil stupeň číslo 1. Byl to stupeň, kdy v bojové pohotovosti byli jen námořníci vykonávající službu. Ostatní dělali svojí práci. John s Brucem zůstali ve své kajutě.
„Nejradši bych tady nebyl. Čučet tady jak vůl. Celej den na jednom místě“, stěžoval si Kramer.
„Jo, ale lepší než bejt ve službě. Néé?“, odpověděl mu John.
„No to zas jo. Radši bych teď byl doma a makal na svojim poli. Kdy by jsi viděl jak na něm všechno roste, puknul bys závistí.“
„Ty tam snad pěstuješ zlato, že se takhle napařuješ?“
„Zlato zrovna né, ale něco podobnýho.“
„Snad ses nedal na drogy?“
„Ještě na něco lepšího. Kam se na to hrabe nějaká marihuana.“
John nechápal co na tom poli může pěstovat.
„Tak pověz co tam máš?“
„Neměl bych ti to říkat, ale jsi kámoš. Doufám, že to nikomu nevyžvaníš. Vono je to moje tajemství.“
John se zašklebil.
„Tak pověz! Co tam teda na tom poli máš? Co je to za tajemství?“
Bruce se nadýchnul, jako by se připravoval říct tu nejdůležitější věc na celém světě.
„Kukuřici!“
„Co??“, zasmál se John, „obyčejnou kukuřici? Ty si děláš prdel né? Co je na ní tak vzácnýho?“
„Ještě nic, ale spíš by jsi se měl zeptat co je vzácnýho pod ní!“
„Snad né ropa?“
„Jóó! Přesně tak! Jsem milionář. Ten hajzl co mi to prodával si může hodit provaz kolem krku. Chápeš? Teda jestli se to dozví co mi prodal“, Bruce se dal do smíchu.
John se přidal.
„Ropa! Ty krááávo!“

Ozvaly se lodní zvony. Byl vyhlášen poplach číslo 3. Top Lady objevila sovětská hlídková loď. Sověti zahájili palbu. Bez výstrahy. Američani odpovídali stejnou větou. Děla Top Lady se žhavila do běla jak vyplivovala smrtící nálože.
Po krátké době se Top Lady podařilo hlídkový člun potopit. Cíl byl zničen. Souřadnice sovětských válečných lodí byly zjištěny a tak byl úkol splněn. Top Lady se spěšně vydala na zpět do mezinárodních vod.
V přístavu, do kterého se měla vrátit, už na ní čekal nový úkol. Náklad chemické látky a nějaké zakonzervované mrtvoly. Jak se John později dozvěděl, poslední náklad a ...

9.
LÉTO I984
...poslední plavba válečné lodě Top Lady. Plavba která skončila tragicky.
Starý John dopil svoje pivo. Jeho myšlenky se už vrátily do současnosti. Na minulost raději už nemyslet. Pomalu vstal, hodil na stůl čtvrťák a vyšoural se ven z motorestu.
Bylo poledne.

++ ++ ++

Martin Clint se objevil na hladině. Od rána byl už třikrát pod vodou. Chlapi mu pomohli na loď.
„Vrak zas tak hluboko není. Je na mělčině. Chtělo by to, ale lepší vybavení. S tímhle se tam moc nedostanu!“
„Pro začátek to bude muset stačit. Zavolám do ústavu , ať jsem pošlou celý náš tým. Ten to tady pak důkladně prozkoumá. Dneska to už stačí. Vrátíme se na pevninu, ať to stihneme do setmění“, odpověděl Geret a dal příkaz jednomu z pomocníků aby nastartoval motory a otočil loď k pobřeží.

++ ++ ++

„Na dnešní noc se musíme důkladně připravit“, vysvětloval děda Nell. „Musíme zdokonalit zabednění oken a dveří. Nic jiného nám nezbývá, než pokácet jeden strom na zahradě.“
„jeho škoda“, řekla na to Rossie, „ale když je to nutné, tak hold se musí něco obětovat. V rohu u plotu je jabloň. Je nějaká špatná. Uřízneme jí.“
Vyšli ven. Stařec nesl pilu, kterou našel v kůlně. Přistoupili ke stromu a dali se do práce. Měli už své roky a tak jim to trvalo docela dlouho. Párkrát si museli odpočinout, ale nakonec strom jejich vytrvalosti podlehl. Svalil se na trávu. Osekali větve a potom na cirkulárce nařezali stejně dlouhý polena a z nich hrubá prkna. Nic moc, ale na opevnění oken a dveří to bylo akorát.
Kolem šesté hodiny večerní, už měli všechno hotovo. Okna byla zatlučena. Se strachem vyčkávali přicházející noc. Čas ubíhal.

++ ++ ++

Městečko Jackvill se připravovalo na nadcházející noc. Policisté byli připraveni u zátarasů na příjezdových silnicích do města. Celé město čekalo na blížící se noc.

++ ++ ++

Nástěnné kukačky ve strážním domku u hřbitova odbíjely jedenáct večer. Terman s McCarderem seděli u stolu a usrkávali z hrnků kávu. Pistole měli nabité a připravené v dosahu. Ve dne rozmístili kolem domu několik min. Minulou noc se jim osvědčily. Zatarasili okna u domu a před dveře strčili starou skříň.
Venku bylo naprosté ticho. Hřbitov osvětloval měsíc v úplňku a dodával tak svojí září hřbitovu strašidelnou tvář. Hroby byly zatím nedotčené. Po mrtvých bylo zatím ticho.
„Co myslíte Termane“, zeptal se ho McCarder, „bude tuhle tu noc větší nápor zombie?“
„Řekl bych, že jo, protože už dostali nějaké lidi a komu sežrali mozek, tak ten se pak stal taky zombie. Budeme muset být teď více opatrní. Jinak nás dostanou.“
Policista přikyvoval.
Terman se napil kávy a pokračoval.
„Aspoň by mohly zabrat ty miny. Jsem zvědavej, kolik jich dnes v noci vyletí do vzduchu!“
„Já taky.“