Hororové povídky

Víkendový balík hrůzy :D

Ahoj, dneska mám skvělou náladu a tak jsem se vám sem rozhodla dát pár hrůzostrašných příběhů!

Jo, a za vaše noční můry neručím :-)

DÁVNÍ

Stojí nad jeho postelí. Mlčí. Slyší jen její dech,do něhož se pozvolna vkrádají tiché vzlyky. Někdy se mu zdá, že tam stojí celé hodiny, nehybná jako socha, a on nemůže usnout. Vzhlédne. Její obličej se vyhýbá světlu lampy na nočním stolku.Vidí jen vysokou siluetu její postavy v bílé noční košili, dlouhé světlé vlasy splývající jí po ramenou toho zdánlivě bezhlavého těla.

Zavře oči a představí si ji. Dívku ze svých snů. Křehkou a zranitelnou, spoutanou v těžkých zrezavělých řetězech. Plavé vlasy, vlající ve větru. Bílou pleť, koupající se v ledovém měsíčním svitu. Vypadá jako víla, krásné stvoření z pohádek, jež čítával. Její mandlové oči prosí o pomoc, kanou z nich velké slzy.

Ucítí chlad dlaně na svém obličeji a představa se rozplyne. Srdce se mu divoce rozbuší, zatají dech. Prsty se proplétají jeho vlasy, pak přestanou. Matka mu upraví přikrývku, dělá to tak vždycky, někdy i několikrát. Znovu ho pohladí.

Cvaknutí vypínače. Tiché kroky a zaklapnutí dveří. Tlumené hlasy za nimy. Co říkají? Slyší jen útržky vět.

„…čím dál horší…“

„…doktor…“

„…nějaká forma…nechápe…“

Pak umlknou. Vše se ponoří do ticha.

Čeká nějakou dobu, než si je skutečně jistý. Ryhle odhodí přikrývku a jeho bosé nohy s plesknutím dopadnou na dřevěnou podlahu. Téměř po špičkách se krade ke dveřím. Třesoucí se rukou sáhne po klice a opatrně je otevře.

*

Svítání zalévá okolní krajinu pestrou směsicí barev, jakoby se příroda rozhodla ukázat veškeré své umění právě v tento jedinný den: nachovou a rumělkovou, šafránovou a karmínovou, smaragdovou a oxidiánovou. Sluneční paprsky, kterým se jen s obtížemi daří pronikat hustým baldachýnem korun jasanů, dubů, platanů a borovic, vrhají zlatavé sloupce světla na hladinu malého jezera.

Chlapec stojí na jeho okraji, bosé nohy zabořené do mazlavého bahna. S přivřenými víčky naslouchá tichému šumění vlnek omývajících břeh. Do koutků úst se mu vkrádá nepatrný úsměv. Otevře oči.

Zdá se, že samotné jezero vydechuje chladný vzduch a jeho dech se usazuje v podobě bělavých obláčků páry, líně se vznášejících nad jeho hladinou. Teprve, až když slunce vystoupí víše po nebi, když se mu podaří dostat nad hradbu vysokých stromů, se tyto mlžné přízraky rozplývají a hladina se rozzáří blankytnou modří.

Chlapec udělá několik nejistých kroků. Ledová voda mu prostoupí chodidly i lýtky, chlad se mu zavrtává do morku kostí a nutí ho prudce dýchat. Zaváhá. Rozhlédne se kolem sebe a v jeho očích se objeví obavy. Kde má hledat?

Z okolních stromů se vznese hejno ptáků. Shlukují se nad jeho hlavou, tvoří tmavé skvrny na modravé obloze. Vlní se a klesají v jedné velké mase, bleskově se ženou na jednu stranu, pak se obrátí a letí zase jiným směrem. Pak, jakoby zaslechli chlapcovu otázku, se jako šíp vrhají střemhlav do hlubin jezera. Jejich drobná tělíčka protínají jeho předtím tak klidnou hladinu a do okolí odletují spšky vody. Několik kapek dopadá na chlapcovu umouněnou tvář a on si je hřbetem pravé ruky setře do tmavého pruhu.

Znovu se přinutí k pohybu. Voda mu stoupá ke kolenům, ke stehnům, na které se lepí jen tenké kraťasy pyžama, tlačí na něj, jakoby ho chtěla zahnat zpět. Noří se hlouběji. Zalapá po dechu, jak se ledová ruka sevře kolem jeho útlé hrudi. Jezero ho už netlačí zpět, místo toho ho stahuje, zve do svých temných mrazivých hlubin.

Zbývá mu už jen kousek. Dno pod jeho nohama mizí a on musí plavat, divoce máchá rukama a kope nohama. Zdá se mu, že zůstává stále na místě. Každičký sval v jeho těle bolestivě naříká a skučí. Dříve, než se jezero nad jeho hlavou uzavře, spatří, jak se ptáci odlepí od hladiny a s hlasitým zpěvem proletí kousek nad ním. Pohltí ho temnota. Z úst mu vyrazí několik bublinek vzduchu. Zpanikaří. Pokusí se dostat zpět nad hladinu, ale ta jakoby ho odmítala propustit. Plíce mu sevře bolestivá křeč, v hlavě mu buší, před očima se mu převalují jistřičky různobarevných světýlek. Ví, že za okamžik příjde okamžik, kdy se bude muset nadechnout, a to bude jeho konec.

Snaží se zabrat rukama, ale nemá v nich žádnou sílu. Začíná sebou škubat a jeho plíce vzdávají svůj marný boj. Vtahují do sebe nosem i ústy sladkou jezerní vodu. Je po všem. Svůj úkol nesplní, nenajde klíč k jejím poutům, splyne s jezerem stejně jako ona.

Něco se sevře kolem jeho ramene, pak ztratí vědomí.

*

Sedí mezi spletitými kořeny mohutného pokrouceného dubu a nemůže se přestat třást. Přitáhne svá útlá kolena k bradě, aby udržel poslední zbytky tělesného tepla, které z něj unikají v podobě šedavých proužků páry rozplývajících se kousek nad ním. Hřejivé slunce, vystřelující své přízračné paprsky hustým větvovím, poskytuje jediný malý zdroj tepla. Natáčí k němu svou bledou tvář. Země, na níž sedí, je vlhkou znětí zetlelého listí a černého bahna, jímž do jeho těla vstupují další hřebíky chladu. Několikrát se pokusí vstát, ale jeho unavené a zkřehlé tělo to nedokáže.

Jeho zachránce, mohutný muž oblečený ve vojenské khaki uniformě, nyní nasáklé vodou, mu nevěnuje žádnou pozornost. Stojí na břehu jezera a neustále se rozhlíží po jeho klidné hladině. Pak se s námahou skloní, levým kolenem se zaboří do mazlavého bahna. Konečky prstů vnoří do vody a jemnými pohyby čeří její povrch. Chlapec slyší jeho tichá slova, ale nerozumí tomu, co říká.

Muž se znovu postaví na nohy a, s ustaraným výrazem v jeho léty ošlehaném obličeji, zamíří k chlapci. Něco v jeho očích chlapce děsí, neustále těkají ze strany na stranu, často se do široka otevřou a zahledí se někam do dálky. Jeho jakoby úmyslně přehlíží.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se ho, když dorazí až k němu. Stále se na něj nedívá.

„Je…zima…“ Podaří se mu vysoukat ze staženého hrdla a na důkaz jeho slov se zachvěje.

Muž sebere ze země těžkou bundu, kterou odhodil, když se za chlapcem rozběhl do jezera, a přehazuje ji přes něj. Instinktivně si jí chlapec přitáhne k tělu. Cítí nakyslou vůni kouře mísící se s pachem ryb a ještě čehosi, co mu připomíná zkažené maso. Polkne, aby potlačil nutkání na zvracení, které mu tlačí ze žaludku do úst, a začne krátce a pravidelně dýchat.

Muž ho jemně poplácá po rameni. „Musíš to vydržet, nic lepšího tu nemám.“ Přes jeho tvář přelétne cosi jako konejšivý úsměv, ale pak jeho rysy opět ztvrdnou. Zahledí se do chlapcových očí a jeho široký kulatý obličej se zamyšleně zamračí.

„Co jsi hledal v tý vodě?“ Svou otázku pronese ostře, bez sebemenšího náznaku laskavosti. Chlapec sebou trhne. Chvíli jen pohybuje rty neschopen vysoukat ze sebe ani hlásku.

„Někdo tě tam lákal, je to tak?!“

Pomalu přikývne. „O-ona…je t-tam t-ten klíč…“vykoktá ze sebe.

Muž se prudce postaví. „To jsem si mohl myslet!“ Obrátí se směrem k jezeru. „No tak už vylez.“ Zavolá do ticha. „Vím, že jsi tady.“

„No abys taky nevěděl.“ Chlapec leknutím nadskočí, když zaslechne ten hlas. To je ona! Dívka, kterou chtěl zachránit. Srdce se mu radostí rozbuší. Znovu se snaží vysoukat na nohy, tentokrát úspěšně. Opatrně vykročí vpřed, rukama se snaží přidržovat nižších větví.

„Ty zůstaň, kde jsi!“ Mužův ostrý pokyn ho zarazí na místě. Zavrávorá a málem upadne, ale podaří se mu udržet rovnováhu.

„To už jsi tak zoufalá, že musíš vábit malý děti!“

„Zoufalá?! No od tebe to sedí.“ Žena si hlasitě odfrkne. „Čím se teď živíš? Zdechlejma krysama?“

„Já si nemůžu svou potravu jen tak brát. Musím se řídit určitými pravidly…“ v jeho slovech zazní stopa lítosti „a ty bys měla taky. Nemáš co dělat na takovémto místě.“

„Já si budu, kde chci.“ Její hlas se vyšplhá do pisklavých výšin. „Budu žrát, co chci, a ty mi v tom nebudeš bránit! Ale víš co, klidně se s tebou rozdělím, jestli chceš? Je toho sice málo, ale já soucítím se svým bližním.“

Nastane tíživé ticho. I ptáci, předtím tak vesele prozpěvující si v korunách stromů, umlknou, jakoby čekali na jeho odpověď. Pak se jemným větrem roznese vlídná, vábivá melodie a do ní se vkradou tichá slova: „ Musí to být hrozně těžké pro někoho jako jsi ty. Velký bůh, tak mocný a silný, lidé před ním padali na kolenou a prosili jej o odpuštění. Nebylo nikoho, kdo by ho neuctíval. Servírovali se mu na zlatých podnosech a on teď chce žít jako jeden z nich. Proč? Velký, silný a mocný… Taková neúcta…Tak smutný osud…“ Její slova i ta podivná melodie se vytratí v jemném zašumění větru v korunách stromů.

„Nezkoušej na mě své triky, syréno. Na mě to nezabírá!“

„Jistě…no stejně bych si to asi rozmyslela. No a teď mi uhni z cesty, mám hlad!“

Muž se prudce otočí k chlapci. Na ten jediný krátký okamžik, kdy mu jeho obrovitá postava uvolní výhled, ji spatří. Zalapá po dechu, jeho útroby se křečovitě sevřou.

„Utíkej!“ Zaburácí muž.

Nedokáže se hnout z místa. Před očima stále vidí ten hrůzný obraz. Bytost, jejíž tělo je celé pokryté hustým popelavě šedým peřim, tvář skřivenou vztekem, ústa cenící na něj ostré tesáky, hladové černé oči usazené téměř po stranách jejího vyzáblého obličeje…

Slyší zběsilé zakvílení a na jeho tělo dopadá stín Vzhlédne právě ve chvíli, kdy se k němu snesou pařáty s pokřivenými drápy. Ucítí pronikavou bolest, jak se mu zaryjí do masa. Vyjekne a upadne pod tíhou jejího těla. Drápy se mu znovu a znovu zarývají do kůže. Nsládlý pach jeho vlastní krve mu naplní hlavu. Pak to ustane.

„Vypadni odsud, pokusím se jí zadržet!“ Muž jí drží ve svých silných pažích. Okřídlená postava se v nich zuřivě zmítá a její jekot rve uši.

Chlapec už na nic nečeká. Otočí se na břicho a po čtyřech se škrábe pryč. Dlaně jeho drobných rukou se zabořují do měkkého bahna, nohama klouže po jeho povrchu. Nemyslí na bolest, rozlévající se jeho tělem. Nedbá hrůzných skřeků boje, ozývajících se za jeho zády. Myšlenkami se soustředí pouze k jedinému cíli – vrátit se domů, do svého pokoje, zpět ke svým rodičům.

*

Chlapec se potácí po asfaltové silnici, čelem ke vzdálenému městu, jež se témněř ztrácí v mlžném oparu. Celý se třese, pyžamo má promočené, zamazané bahnem, přilepené na jeho útlém těle. Bledou kůži má hustě posetou šrámy, z nichž v tenkých čůrcích stéká rudá krev. Od namodralých rtů mu stoupají jemné obláčky páry a ztrácejí se v nadcházejícím soumraku už kousek nad jeho hlavou. Očima nepřítomně bloudí po okolí, jsou jakoby zastřené, pokryté lesklou blánou slz.

Neslyší zvuk motoru auta za svými zády. Nevidí světla, jež proříznou šero. Neslyší skřípění brzd, které protnou okolní ticho. Kvílení pneumatik , jak náklaďák klouže po asfaltu. Necítí bolest.

*

Řidič chlapce spatřil v poslední chvíli. Prudce sešlápl brzdy a trhl volantem, ale bylo už příliš pozdě. Ucítil slabou ránu, jak chlapcovo tělo zavadilo o nárazník a odletělo někam do příkopu. Nákladní auto se začalo nekontrolovatelně řítit silnicí, než se řidiči podařilo ho ovládnout. Nějakou dobu tam stál, neodvážil se vylézt ven a podívat se, co se stalo. Motor hlasitě předl do okolního ticha. S tlukoucím srdcem zařadil rychlost a rozjel se směrem k městu.

*

Tvář bez tváře. Jen bělavé téměř průsvitné plátno kůže natažené na dokonalém tvaru lidské lebky. Žádná ústa, jimiž by promlouval, žádné oči, jimiž by viděl, žádny nos, jímž by cítil vůně a pachy okolní krajiny.

Přesto vysoká postava, oděná jen ve změti různobarevných cárů látek, s neochvějnou jistotou stane nad chlapcovým bezvládným tělem. V dlouhých prstech svých vyzáblých rukou svírá dvě stříbrné mince a s posvátnou úctou je opatrně vkládá do zapadlých očí dítěte.

V korunách stromů zašveholí listí. Je čas vydat se na cestu.

+2

Příběhy a povídky

Autor: Emilka51   |   Publikováno: 09.01.2016   |   Zobrazeno: 708x