HryProDivky.cz
Smrt a čokoláda
Nejdřív barvy
Až potom lidi.
Takhle to obvykle vídám.
Nebo se o to aspoň snažím.
◆DROBNÁ INFORMACE◆
Zemřete
◆REAKCE NA VÝŠE UVEDENOU◆
◆INFORMACI◆
Dělá vám to těžkou hlavu?
Prosím vás - hlavně se nebojte.
Když nic, jsem aspoň spravedlivá.
Představit se, jistěže.
Tak se má začít.
Nezapomínat na dobré způsoby.
Mohla bych se uvést se vší okázalostí, ale to vlastně není třeba. Poznáte mě důvěrně, a nebude to trvat tak dlouho; záleží to na souhrnu nejrůznějších proměnných. Postačí říct, že v jisté chvíli budu nad vámi stát, tak vlídná, jak jen to bude možné. Vaši duši v náručí. Na rameni se mi usadí některá barva. Něžně vás odnesu pryč.
Vy v tu chvíli budete ležet (vestoje lidi nacházím jen zřídka). Sevření krustou svého těla. Možná dojde k nějakému objevu; do vzduchu skane výkřik. Pak už slyším jen vlastní dech a zvuk vůně, zvuk svých kroků.
Otázka je, jakou barvu bude mít všechno v tu chvíli, kdy si pro vás přijdu. Co řekne nebe?
Já osobně mám ráda nebe barvy čokolády. Hořké, tmavé čokolády. Lidé říkají, že mi sluší. Ale i tak se snažím vychutnat každou barvu, kterou vidím. Celé spektrum. Snad miliardu příchutí, a žádná z nich není docela stejná jako druhá, a nebe, co se pomalu cumlá. Zmírňuje to stres. Pomáhá mi to uvolnit se.
◆SKROMNÁ TEORIE◆
Lidé si všímají barev dne jen na jeho začátku a konci, ale mně je úplně zřejmé, že v každém uplývajícím okamžiku dnem prolíná množství odstínů a polotónů. Jediná hodina může sestávat z tisíců odlišných barev. Voskové žluti, modři poplivané mraky. Kalné temnoty. Při své práci si dávám záležet, abych je nepřehlédla.
Jak už jsem naznačila, to občasné rozptýlení, odvedení pozornosti je moje záchrana. Pomáhá mi to udržet si zdravý rozum. Pomáhá mi, abych to všechno zvládla - vždyť uvažte, jak dlouho už tuhle práci dělám. Potíž je v tom, že by to těžko někdo mohl vzít za mě. Kdo by mě zastoupil, kdybych si vzala volno a odjela do některého z těch vašich vybavených rekreačních středisek, ať už do tropů nebo na lyže? Odpověď zní samo sebou nikdo, a to mě přivedlo k vědomému, dobrovolnému rozhodnutí - udělat si dovolené z rozptýlení. Nemusím říkat, že si je vybírám po troškách. Barvu po barvě.
I tak byste se asi mohli ptát: K čemu ona potřebuje dovolenou? Kvůli čemu potřebuje rozptýlení?
Což mě přivádí k dalšímu bodu.
A to jsou ti zbylí lidé.
Ti, co přežijí.
Na ně se prostě nedokážu dívat, ale stejně to při mnoha příležitostech udělám. Usilovně se dívám po barvách, abych na ně nemusela myslet, ale tu a tam zaznamenám někoho z těch, kdo tu zůstali, rozdrolení ve skládačce prozření, zoufalství a překvapení. Srdce mají probodaná, plíce ubité.
A to mě zase přivádí k něčemu, o čem vám budu vyprávět tento večer nebo den, na čase ani barvě nezáleží. Je to příběh jedné z těch, kdo dokážou neustále přežívat - odbornice na zůstávání.
Je to krátký příběh, který mezi jiným pojednává o
• jedné dívce
• několika slovech
• harmonikáři
• nějakých těch fanatických Němcích
• židovském boxerovi
• a spoustě zlodějiny
Zlodějku knih jsem viděla třikrát.
