Fazoloidní Příběhy

Jelikož celý můj život je jeden velký rozbitý kastrůlek, tak i veškeré informace o tom, co jak je, se tak budou jmenovat. Tak, a teď o co jde. Jde o to, že pracuji na dlooouuuhhhéééééééémmm, dobře, možná jen dlouhém příběhu do soutěže a z tohoto důvodu také články nebudou přibývat tak rychle. Nebo spíš vůbec. O něco se pokusím, ale nemůžu nic slíbit. Neměla…

  Vylezla ze sprchy a osušila se, vlasy si vyfénovala a oblékla si předpřipravené oblečení, včetně klobouku, který jí k jejímu udivení i po těch letech pasoval jako ulitý.  Sebrala své saky, paky a odešla.  Naposledy dala svému domu sbohem a pocítila smutek, štěstí, paniku, takoví divný mix emocí. Nevěděla proč. Rozhodla se sama.…

  „Kdy, kdy už mě nechají na pokoji?!" Adéla se zhroutila doma do postele a znechuceně si prohlížela nedbale udělaný melír. Černý vlas mezi blonďatými, který jí měl připomínat to, že tam se nesmí, když jste loser.  Ten vlas svíraly její zpustošené ruce. Ty ruce, kterými se snažila jejich chtíči po ublížení bránit. Měla zlomený nehet a škrábance…

13+  „Davide, počkej!" volala Klára, když si všimla, že odchází se slzami v očích. Doběhla ho. On se k ní otočil bokem a hlavu naklonil lehce dozadu.  Sípavě popotáhl a promluvil: „Co chceš, Kláro?" zněl, nebo se aspoň snažil znít drsně a tak jako "nic se neděje", ale Klára v jeho hlase a chování dokázala brouzdat jako po internetu a tak…

 Mí milí kamarádi. Jsem neoblíbená holka, která miluje tajemno, tajemství a… temnotu, jež jí každý den obklopuje. Jež to dokáže schovat. Schovat to. To. To co se mi stalo. To co mě provázelo. Provází. Bude provázet. Je to všude.  Bojí se to. Bojím se. Bojíme se spolu. Já toho. Ono mě.  Není to hmatatelné a přitom tak reálné. Nevím, jestli…