Klára

«Nejnovější články | Fazoloidní Příběhy

Vytvořit blog | Nápověda

13+

„Davide, počkej!" volala Klára, když si všimla, že odchází se slzami v očích. Doběhla ho. On se k ní otočil bokem a hlavu naklonil lehce dozadu.
Sípavě popotáhl a promluvil: „Co chceš, Kláro?" zněl, nebo se aspoň snažil znít drsně a tak jako "nic se neděje", ale Klára v jeho hlase a chování dokázala brouzdat jako po internetu a tak poznala, že rozhodně není v pohodě.
Rozpoznávala smutek a zklamání. Věděla, že musí jemně: „Anetu to do zítra přejde, neboj" jen to dořekla, otočil se a už nevypadal tak zklamaně.
Teď vypadal naštvaně. Působilo to vtipně. Byl třídní tintítko, co má pět kilo i s postelí a je nejmenší ze třídy
„Jak víš, že jde o Anetu, a vůbec, mně už je ukradená!" rozhodně nevypadal jako někdo, komu je ukradená.
Klára se zasmála. Snažila se to zamaskovat. Ovšem si po chvilce všimla, že jí to moc nejde a její rty se neustále vracejí do pozice širokého, trochu posměšného úsměvu. To, co jí opravdu vrátilo do klidu, byla nová slza, která Davidovi dopadla na nové tenisky. „OK, sorry Davide, to prostě nejde se nesmát," uvědomila si ovšem o co vlastně jde a chtěla se propadnout do země.
„Kde je ten debil?!"
„Aneta!" Vyjekla Klára tak potichu, že i ona sama měla co dělat, aby se slyšela. Bylo jí jasné koho myslí a myslela si, že ta otázka je řečnická, když David stojí vedle a Aneta se řítí k ní. A to byl ten problém, řítila se jenom k ní.
Po Davidovi, jakoby se slehla zem. Aneta od ní byla sice pár metrů, ale i tak si všimla, že má řasenku rozmazanou. „Co se to děje? Kdo se s kým vlastně rozešel?!" to byly myšlenky, co teď Kláře vrtaly hlavou jako dva ohromné hřebíky, které Aneta s Davidem zatloukávali hlouběji a hlouběji.
„Co se vlastně stalo?" ptala se Klára, když od ní Aneta stála sotva půl metru.
„Co by se tak asi mohlo stát?! Ten idiot mě tam nechal na pospas Patrikovi. Ty jeho nenechavý ruce byly všude. Vidíš to?! To mi udělal!" ukázala na roztrhlou podprsenku s polo rozpáraným volánkem.
„Se nediv, když se oblíkáš jak štětka" myslela si Klára. Pak už viděla jen, jak jí ten volánek vlaje okolo zad.
„Ahoj kotě!"
„Patrik, to tu ještě sházelo. Co chceš?" Byl z něj cítit alkohol. Hodně alkoholu, takže rozumnou odpověď ani nečekala a samozřejmě se jí rozumné odpovědi nedostalo.
„Chceš se mazlit?" jen to dořekl, vydechl jí do obličeje kouř, který se z úst zimou nesl i Kláře.

Až na to, že když na ní dýchl, měla pocit, že necítí spolužáka, ale zkažené pivo. „Dej ty ruce ode mě, Patriku!" Aneta měla pravdu, je neodbytný čuně.
Dala mu facku, a když spadnul na zem, dala mu ibalgin. Měla vyzkoušené, že pomáhá od kocoviny, na další den. Měla poté pocit, se kterým už ho mohla opustit. Ještě se ohlédla, teď čuměl někam na hvězdy a motala se mu hlava.
Klára se vyděsila, že ten ibalgin mohl udělat vše ještě horší, ale nakonec si všimla, že autobus, který měl jet až za půl hodiny už je tady. Řekla si, že se z toho dostane sám a běžela k autobusu. Stihla ho jen tak, tak.
Zpoza okýnka pozorovala Patrika a všimla si i Davida za keřem. „Zítra to bude jízda," řekla do prázdného místa vedle sebe.
„Ahoj, Klárko. Kde se loudáš? Řekli jsme si do jedný," doma byla jako vždy jen Klářina matka, Soňa. Klára z jejího hlasu vycítila zlobu, ale i starostlivost, úlevu a únavu.
„Jdi si lehnout, mami, už to tu zvládnu,"
„Tak dobře holčičko, ale nebuď vzhůru moc dlouho," dala Kláře pusu a odvlekla se na rozdíl od Kláry do postele. Zespoda byl slyšet už jen kávovar a zvuk klávesnice.
Hodiny na notebooku ukazovali 3:42. Teď už v domě všechno spalo. Klára u notebooku, její máma v posteli.
„Vstávej, beruško moje, už je sedm," Klára pomalu rozevírala víčka, za kterými se schovávalo její zarudlé bělmo a vykulené šedé panenky. Její oči byli opřené o černé pytle, které se jí udělaly z nedostatku spánku a ze včerejšího popíjení.
„Ty jsi byla vzhůru hodně dlouho, že?" Klára ani nemusela odpovídat, mámi tohle prostě vycítí. Už se k ní hrnula s kávou a energeťákem. Na místě do sebe vyklopila kávu a vystřelila do koupelny.
No, ehm, vystřelila jen tak, jak je to na pondělní ráno možné - 1km za týden. Zavíraly se jí oči. Byl to boj, ale nakonec se úspěšně dostala do koupelny. Skočila dovnitř a vítězně zvedla ruce nad hlavu. Mobil zvoní. Zvedla ho a z mobilu se ozvalo posměšné: „A pozor, pozor! No, to je neuvěřitelné! Už se to zdálo beznadějné, ale je zde! Vážení diváci, toto jsem nečekal! Únavný běh domem má nečekaného vítěze!!" To vystoupení Kláru probudila a otočilo přesně ke zdroji.
„Pepo, nečum sem!"
„Sorry, tohle jsem si nemohl nechat ujít!" Klára zavěsila, hleděla z okna, až už jí to jeho válení se po zemi smíchy nebavilo, tak zatáhla závěsy a projela si zuby kartáčkem. Jak jen by si přála tu minulou noc nastydnout a teď nikam nemuset.
„Klárko, snídaně!"
„Nemám hlad!"
„Musíš něco jíst, ztrácíš se mi před očima!"
„Ale já…" Kláře přeskočil hlas. „To je to poslední co bych teď potřebovala, že jsem nemocná, mi nezbaští a je opravdu nepříjemné, nemoct mluvit," zasýpala si sama pro sebe. Sešla dolů, už nemohla na mámu řvát přes celý dům.
„Ale, co tak najednou? Ty už máš hlad?“
„Ne!“ ´e´ vyznělo spolknutě.
„Nehraj si tu na to, že ti přeskakuje hlas," zakousla se do koláče a s plnou pusou najednou vyštěkla: „Pune boze, to us ie toik?!" Klára ani nemrkla a už byla venku. Celá rozespalá si uvědomil, že jí odjíždí autobus.
Nestihla ho. „Ne, ne, to NE!" rozeběhla se s tím že, do školy chtě, nechtě musí pěšky.
„Konečně!" Klára celá udýchaná a zpocená doběhla do učebny akorát na osmou.
Nestihla si ani připravit a ve dveřích už stála stará Knechtlová: „Pukenpová zase jen tak, tak. Její přerůžovělé rty s asi osmi vrstvami rtěnky pak ještě stařecky zamlaskaly.
„Tak to bude dlouhá…" její myšlenky přerušila podivná konverzace mezi Pavlem a Monikou.
„Už si slyšela o Nových pravidlech?"
„Jo, je to fakt divný, proč tady a proč teď, "
„Prej kvůli včerejší party. Něco se ošklivě zvrtlo,"
Víc už Klára neslyšela. Za jejími zády se něco ozvalo. Pomalu a nuceně se otočila a to, co viděla, ji polekalo.
V tu chvíli se celá třída mohla počůrat smíchy nad Klárou, když se polekala učitelky. „He, he," pokus o vybruslení z této lehce trapné situace jí moc nevyšel.
Z úst Knechtlové se teď linula slova: „Vidím, že Pukenpová je připravena na ústní zkoušení" Klářino normální já by teď udělalo vítězné gesto, jakože má tu čest být první, ale teď.
Nemohla myslet na nic jiného než na, tak zvaná, "Nová pravidla", na Davida, na Anetu a na včerejší party.
Nebýt Milanovi posměšné poznámky: „Z tabule to nevyčteš," tak by do ní byla narazila.