Fazoloidní Příběhy

Myslíš?

 Mí milí kamarádi.

 Jsem neoblíbená holka, která miluje tajemno, tajemství a… temnotu, jež jí každý den obklopuje. Jež to dokáže schovat. Schovat to. To. To co se mi stalo. To co mě provázelo. Provází. Bude provázet. Je to všude.
  Bojí se to. Bojím se. Bojíme se spolu. Já toho. Ono mě.
  Není to hmatatelné a přitom tak reálné. Nevím, jestli je to výplod mé choré mysli, nebo to existuje. Vím jen že, to hledá. Najde. Hledá to klid. Nespí. Já nespím. Oba hledáme. Oba hledáme klid. Ta věc ale hledá ještě něco. Hledá mě. Najde?! „Ovšem že nenajde," ujišťuje se má mysl vždy, když mě únava skolí k zemi a já mám síly sotva na udržení se naživu.
Mé tělo chce spát, ale má mysl mu to nedovolí. Ležím. Nemám na to, abych se zvedla a bloudila opět tmou.
  „Spi, potřebuješ to!" řve má mysl, když bojuje sama se sebou. Když bojuji sama se sebou. Poté se vždy probudím s energií, jen na to, abych tomu utekla.
  Poté se mé tělo opět sesype na zem jako hadrová panenka. Panenka, se kterou si každý dělá, co chce. Hrají si s ní. Hrají si se mnou. Mé myšlenky. Nedají mi chvílí klidu.
  Nechtějí mě nechat usnout. „Je to dobře?" přehluší je má ústa s ozvěnou. Ty jediné mám ve své moci stále já, ale. Na jak dlouho? Kdy se má mysl zmocní i jich. Už nemohu myslet. Nemohu myslet racionálně.
Ten zbytek mysli v mé moci je napaden. Bráním ho. Marně. Kdykoliv začnu myslet na… nemám na co myslet. Teď už je má mysl zaplavena. Je v ní jen nepropustná tma a ta věc.
  To něco, před čím se mě snaží vše v mé hlavě varovat. Neví co to je. Cítí. Cítí, že to tam je. Neví kde to je. Věří v náhodný směr.
  Nutí mě to běhat. Sypat se k zemi. „Jsou to myšlenky, nebo ta věc?" Přemítám nahlas. Mysl křičí: Drž hubu! Najde tě," jsem zoufalá.
  Mysl i svět okolo jsou proti mně. Hroutím se. Ne kvůli únavě. Něco horšího. Šílenství. Je kolem. Je ve mně. „Je ta věc jen další šílenec?" Ptám se s nadějí, že mě někdo uslyší. „Jsi naivní, nikdo tě neslyší!"
  „Kdo to byl?!" Zvedám se a běžím. Dochází mi, že jsou to jen myšlenky. Ty myšlenky, co mě teď usazují a rvou si vlasy. Už nevím, co se děje kolem.
  Cítím jen ohromnou bolest a potůčky krve stékajíc mi po tváři. Něčemu ve mně se ta bolest líbila. Mému tělu ne. Byla jsem zoufalá. Nemohla jsem dělat nic.
  Cítila jsem se jako ve vězení. V těsném vězení. Uvězněná se stvůrou neschopnou citů a milosrdnosti. „Co je ta stvůra? Co jsem já?" v ničem nenacházím jistotu.
  Už ji nemám ani sama v sobě. Nenechá mě přemýšlet sama nad sebou. Nad tím okolo. Nad mou vědomostí a nevědomostí.
  Co mě tu drží? Jaký je důvod mého pobytu zde?! HALÓ! Je tu někdo?!" vím, že tu nikdo není, ale ta falešná naděje toho, že mě někdo uslyší, najde a… zachrání. Je osvobozujícím prostředkem, jak nezešílet úplně.
  Napadlo mě, že jsem nikdy nenarazila na zeď. Mé myšlenky sice vše. Co není zoufalé, šílené a beznadějné rychle zaženou, ale tohle jsem stihla. V tu chvíli jsem si byla jistější než kdy jindy.
  Vstanu. A ucítím bodavou bolest. Nachytám se s hlavou polo holohlavou, zalitou krví a se slzami v očích. Bolest mě strhává zpět, ale já se rozeběhla tak, jako nikdy dřív a snažila jsem se ignorovat bolest, která se dostavovala při každém kroku. Při každém nádechu. Při každém uronění slzy.

 Běžela jsem dál a dál, ale nebralo to konce.

 Myšlenky totiž konec nemají.

+9

Příběhy a povídky

Autor: Naty a Kája   |   Publikováno: 03.02.2018   |   Zobrazeno: 654x