Povídka Tajemný obraz (4.díl)

«Nejnovější články | Extrablog

Vytvořit blog | Nápověda

Ahoj všichni, vítám vás u dalšího dílu vaší oblíbené povídky, tentokrát trochu temnější a smutnější! Snad se bude líbit.

Běžela jsem po schodech dolů do temného, vlhkého podzemí. Vše osvětlovalo namodralé přítmí, ale hlavní temnota byla v té ponuré atmosféře. Nevěděla jsem, kde jsem se ocitla, ale měla jsem tušení, že se snad konečně setkám s Kathy. Všude bylo ticho, ale na to už jsem si v tomhle světě zvykla. Jak jsem se blížila k nejzadnějším dveřím, ozývaly se unavené přerývavé vzlyky. Zabouchala jsem na dveře. ,,Kathy?'' ,,Diano...?'' vzdychla. ,,Kathy, počkej, já jdu za tebou!'' ,,Diano... to jsi ty? Konečně... ale...Je zamčeno, Dio. Sem se nedostaneš.'' ozvala se zoufalým, ale vyčerpaným hlasem. U vchodu do sklepů se ozvaly rychlé kroky. Schovala jsem se za velký sud, stojící opodál. Kroky se zesilovaly. V modrém světle jsem viděla tvář muže. Odemkl dveře a vstoupil do místnosti. Promluvil. Nalepila jsem se na dveře a snažila se odposlechnout co nejvíc. ,,Jak se cítíš?'' ozval se ironický hlas muže. ,,Jak bych se asi cítila? Jsem vyčerpaná.'' odvětila mu unaveně Kathy. ,,Jakmile dostanu co chci, budeš zase v pořádku. Ale jestli ne,'' nedořekl a ve mně se zastavila krev. ,,To vím sama. A piš si, že budeš litovat. Má rodina mě zachrání. Ale ty nemáš žádnou.'' ,,Jestli mi dojde trpělivost, nebudeš mít rodinu už ani ty!'' zvýšil hlas. ,,Zvykej si, že ještě nějakou dobu budeš v mojí moci.'' dořekl, zamkl a odešel. Sakra, kdyby ten klíč v tom zámku nechal, mohla jsem mu ho vzít! Když se dostatečně vzdálil, vrhla jsem se na dveře a chtěla je rozrazit. ,,Kathy, já tě zachráním!!!'' křičela jsem zoufale. ,,Nemůžeš, Dio.'' ozvala se Kathy monotónním hlasem. Byl prázdný, bez života, ne jako kdysi. Rozhlédla jsem se okolo sebe. V rohu byly pověšené železné tyče, a taky nějaká palice. Vzala jsem jí, nedbaje, jak je těžká a rozběhla se s ní proti dveřím. Nic. Zase se ozvaly kroky. Znovu jsem se musela schovat. Tohle ale nebyl ten muž, jen jakýsi sluha. Nesl jídlo. Nechala jsem ho, aby otevřel dveře, položil tác do místnosti. Pak jsem se proti němu vrhla s palicí a přetáhla ho. Hekl a padl na zem. Zmocnila jsem se klíčů jeho jsem uklidila do velkého sudu. Aspoň, že jsem byla u Kathy. ,,Kathy, neboj se. Neboj, to bude dobrý.'' vpadla jsem do místnosti. Seděla ve špinavých šatech v rohu, se skloněnou hlavou, pohublá a vyčerpaná. Když jsem se jí dotkla, ruka prošla jejím tělem. Bylo astrální, byla to jen její duše. ,,Já ani nemám sílu, se bát.'' zašeptala a zvedla oči ke mně. Byly unavené, zdálo se, že každou chvíli usne... nebo hůř. Na druhé straně místnosti, ve které nebylo ani okno, byla postel. ,,Proč neležíš, Kathy?'' zeptala jsem se. ,,Musela jsem včera vstát, a neměla jsem sílu si znovu lehnout...'' Včera. Kathy tu leží takovou dobu. A já jí nemohla ani pomoct si lehnout. ,,Kathy, to se nedá přežít! Jíš aspoň něco?'' ,,Nemůžu, a ani nemusím. Duše nepotřebuje jíst. Je živá jen ze spojení s tělem. Duše se může od těla oddělit jen na nějakou dobu. Pak slábne.'' ,,A jak dlouho už jsi oddělená ty?'' ,,Těžko říct. Imperior mně vždy na chvíli spojí. Vždy za nějakou dobu. Abych trpěla ještě víc.'' ušklíbla se. Imperior. To muselo být jméno toho muže, co sem šel. ,,A co se stalo, Kathy? Co ti udělali?'' vhrkly mi do očí slzy, klekla jsem si k ní. Podívala se smutně, ale s nadějí, do mých očí. ,,Na tom nesejde.'' Usmála se a pokusila se mně pohladit po tváři. ,,Jsem ráda, že jsi u mně. A promiň, že jsem ti dělala takové starosti s tím hlasem. Musela jsem tě nějak zavolat, když mně unesli. Zavolala jsem tě, když mně poprvé Imperior spojil s mým tělem, které je pořád v paláci Víry.'' Cože? Palác Víry? Nechápala jsem nic, ale nechtěla jsem Kathy unavovat. ,,Vůbec se neomlouvej.'' vzlykla jsem. ,,Promiň, že ti nic nevysvětluji... nemám sílu. Ale musíš... musíš se vydat do Paláce Víry. Tam už čeká Královna, všechno ti vysvětlí. Musíš najít klíč, jak spojit moje tělo s duší. Dostaneš se tam, když půjdeš podle pomníků. Sbírej útržky šál, můžeš díky nim létat. Taky se napojuj na runy, naučí tě spoustu věcí. Nejdřív se musíš dostat k té hoře. S tím světlem. Jmenuje se Oasleyil. Odtud se rozhlédni, palác Víry určitě uvidíš. A hlavně často medituj, a nezapomeň na mně. Jsi Strážkyně Světla, jako já, Dio...!'' naposledy se na mně podívala, pak zavřela oči a usnula. Odešla jsem.

Nikdy na tebe nezapomenu!