Povídka Tajemný obraz (2.díl)

Ahoj všichni, vítám vás u dalšího dílu povídky Tajemný obraz. Snad se bude líbit...

Ocitla jsem se za portálem. Kathy tu ale nebyla. Stála jsem v docela jiných šatech, bosa, uprostřed zledovatělé jeskyně s namodralými rampouchy. Vykročila jsem vpřed. Kathy tu někde musí být. Bylo tu ticho, doprovázela mě jen ozvěna mých kroků a můj zrychlený dech. Vše bylo jako na tom obraze. Vlastně... je to pořád obraz? A co když je to jen sen? Co když je Kathy opravdu mrtvá, a já mám jen halucinace? Rychle jsem se obrátila k místu, odkud jsem přišla. Viděla jsem náš sklep, obyčejnou potemnělou místnost, kde by bylo zase všechno normální. Byla bych v bezpečí. Ale bez Kathy. Běžela jsem dál do jeskyně. Jak se mám rozhodnout? Může to být pravda. Ta přítomnost tady. Vrhla jsem se na stěnu jeskyně a osahala ji. I rampouchy byly pravé. Ale bylo to tak zvláštní, že ve mně pořád zůstával pocit- neblázním jenom? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Najednou jsem byla neschopná udělat krok. Zavřela jsem oči a klepajíc se zimou, svezla jsem se na zem. Asi jsem usnula, protože po procitnutí jsem se ocitla jinde. Zase v jiných šatech, v černém lese plném zvláštních strašidelných zvuků. Byla tu tma, jak se nad mojí hlavou prolínaly koruny černých těžkých borovic. Ale jak jsem se sem dostala? Nebyl tu ani portál, obraz naší místnosti. Byla jsem najednou tak sama... ale v mysli jsem si vybavila Kathy. Najdu ji, i kdyby mně to mělo stát život, pomyslela jsem si odhodlaně. S mojí novou myšlenkou se svět znovu proměnil. Stála jsem kdesi v poušti, zahalená šátky a dlouhou šálou, která se klouzala po rozpáleném písku. V tu chvíli mi to došlo. Svět se mění podle našich úvah. Ten první byl připomínka, že ta cesta asi nebude procházka růžovou zahradou, ale pořád se můžu vrátit. Ten černý les byl zrcadlem mého zoufalství, beznaděje, ze které nebylo hmatatelného úniku. A tenhle je důkazem, že každý musí absolvovat svou životní cestu. Byla jsem odhodlána najít Kathy, vždyť i ona se musí zmítat už dlouho v tomhle nepředvídatelném světě, uzavřena vlastními myšlenkami. Vykročila jsem po horkém písku, směrem k veliké hoře, nad níž zářilo světlo.