Blog by Nikky

Sabrina- Dívka plamenů - příběh na pokračování

 Tak ahoj! Mám pro vás příběh, který jsem napsala na žádost báječné dívky Info, kterou jsem si ráda přidala do přátel.                                  1.
Děje se mi ta nejhorší věc, jakou si dovedete představit, hned po vyvolání učitelkou nebo rozbití mobilu.
Jedu s rodiči, mou sestrou Stelou a pětiletým bratrem Sebastianem na dovolenou. Ne k moři, kde se rozvalujete na horkém písku a sbíráte mušle. Jedeme do vodáckého kempu, kde se budeme týden plavit po Otavě a nocovat pod stanem.
Jedeme už strašně dlouhou dobu. Nemůžu dělat nic, než jen tupě koukat z okna. Táta totiž zakázal si s sebou vzít tablet, a dokonce i mobil! Jediné, co si vzal, jsou jeho vodotěsné hodinky a ošoupaný slovník vodáckých pojmů, který jsem odmítla číst. Alespoň vedle mě sedí Stela a ne Sebastian, který si prohlíží obrázkovou knihu a zamyšleně žvatlá. Můžu se tak soustředit na bezvýchodnost životních problémů.
Nikdy jsme na výletě za hranicemi nebyli, až na návštěvu otcova bratra, který bydlí v Německu a stará se o tři nevychované děti se svou manželkou, která snad nikdy nejí a já se divím, jak mohla ta trojčata vychovat. Teď je jim deset, jako Stele, která si do deníku zapsala, že se jí Jonathan líbí. Ty další dvě jsou holky, které bez přestání běhají venku a jejich oblíbeným jídlem je řízek bez brambor. To se ale jako výlet za hranice asi nepočítá, protože bydlí sotva deset kilometrů od hranic a mluví česky.
Moje jméno přitom znamená ,,hranice,“táta mi to tak alespoň povídal. On je tak trochu ukecaný, je schopný mluvit i o kuřeti na pekáči půl hodiny, protože mu je líto, že se peče.
Jmenuju se Sabrina Slavíková a je mi třináct let. Mám černé vlasy a hnědé oči. Mamka říkala, že když se naštvu, tak přímo rudě planou. Má oblíbená barva je červená a ráda nosím i všechny odstíny oranžové, možná i trochu žluté. Vlasy mi sahají do pasu, a protože mi do nich Martin rád hrabe, nosím je v culíku. Bohužel, občas mi totiž sundá gumičku, navleče si ji na ruku a vítězoslavně se na mě směje. Vždy mě to přivede na myšlenku, že by se měl jmenovat Vítězslav. Všechny holky na mě proto žárlí, jim do vlasů totiž nesahá. Mě se nelíbí žádný kluk. Jen moje nejlepší kamarádka Eva mě podporuje v názoru, že kluci jsou nespolehlivá stvoření.
Vzpomínka na Evu mě trochu povzbudí. Její blond kadeře se jí vlní na ramenou a pořád se přívětivě dívá studánkově modrýma očima. Nepotřebuju se kamarádit s někým jiným. My dvě jsme pro sebe jako stvořené.
Zamyslela jsem se nad Martinem. Ošklivý nebyl, měl světle hnědé vlasy a pořád tropil nějaké žerty. Jenže zkrátka není můj typ. Na chvíli mi v hlavě vytanul obličej černovlasého kluka s tmavýma očima, o kterém se mi včera zdálo…
Zavrtěla jsem hlavou. Táta už brzdil před vjezdem do kempu ve Střelských Hošicích. Nevšimla jsem si, že se kolem nás mihlo muzeum zasvěcené voroplavbě a vjeli jsme na most. Táta zastavil v přelidněném kempu. Beze slova jsem vypadla ven. Okamžitě se mi zatočila hlava. Parta vodáků se chystala vyplout a brebentila u toho, až mi hučelo v hlavě. Velká skupina lidí se ochlazovala zmrzlinou a z kempu vyběhla partička dětí, která se těšila do muzea.
Zavadila jsem pohledem o řeku, na kterou vodáci právě spustili loďku. Zamračila jsem se, když jsem spatřila cizí kluky, jak koukají na moje vlasy. Než jsme odjeli, obarvila jsem si přední pramen vlasů na červeno. Otočila jsem oči v sloup. Otočila jsem se a plácla jsem se do čela. Táta se pokoušel postavit stan, ale spíš ztrapňoval celou naši rodinu tím, jak se zamotal do celty a ještě si zpíval nějakou divnou písničku.
Když za chvíli stan postavil, odnesli jsme tam ty nezajímavé věci, co jsme přivezli s sebou. Jídlo, spacáky, ten pitomý slovník a ještě spoustu zbytečností.
Táta brzy ze střechy sundal i náš člun, a máma k mojí nevelké radosti navrhla, abychom vypluli už v tuhle chvíli. Zatímco jsem si prohlížela kemp, sbalila jídlo a mě, Stele a Sebastianovi síťku na malé rybky, kterých je na prosluněných březích prý plno, a Bastian aktivisticky sbalil pro ty ryby i krmení, za což ho mamka hlasitě pochválila.
Ve stanu jsem se převlékla do plavek a už jsme vypluli. Zatímco táta pádloval, já jsem si prohlížela okolí. Kolem břehů se bujelo podivné rostlinstvo a táta slíbil, že nás zaveze na ostrov, kde byl jako malý.
,,To se máme na co těšit,“odfrkla jsem si, ale potichu, aby mě nikdo neslyšel.
Když jsme dorazili, táta se divil, že je ostrov tak zarostlý. Ale to je přece normální, když sem nikdo nepluje a nikdo to tu neseká jako u nás před domem! Nedaleko tohohle ostrova byl ještě jeden ostrov, ale ten byl zarostlý tak, že jste nemohli udělat pár kroků od břehu.
Bastian popadl svoji síťku, vyskočil ještě, než táta přirazil s lodí ke břehu. Rozběhl se pryč a brzy se nám ztratil z očí. Mamka mi podala pytlík. Měla jsem tam síťku, našla jsem tam i Stelinu. Ještě tam bylo rybí krmení a miska na ulovené ryby.
,,Vodu si tam napusťte z řeky,“řekla nám mamka. ,,Běžte za Bastiánkem, než se ztratí!“
Vyměnila jsem si se Stelou pohled. Stela se ale tvářila nadšeně a rozběhla se mělkou vodou za tím malým krakenem. S povzdechem jsem se vydala za ní.
Bastian už seděl u břehu a lapal nic netušící rybky do sítě. Nalila jsem do misky vodu a Bastian do ní rybky dal.
,,Určitě mají hlad, chudinky,“litoval je a hned jim sypal krmení. Stela zakrátko vyklopila i své rybky. Aby Bastian nežaloval mámě, chytila jsem jich taky pár. K mému podivu ty ryby krmení jedli. A to jsem si myslela, že je jenom pro akvarijní rybky. Snad se nezačnou zbarvovat.
,,Hele, Sebíku, já se tu jdu porozhlédnout. Hezky nakrm i moje rybičky, ano?“řekla jsem mu mile. To už se ale Stela naštvala. ,,Já vím, o co ti jde. Ty se tu budeš potulovat a já tu s ním mám trčet! Jdu s tebou!“ ,,Ale někdo tu s ním musí zůstat, Stelo!“ ,,On si poradí sám.“ ,,Tak teda jdeme. A ty, Bastiane, tu zůstaneš. Je ti to jasný?“
Zamával ručkama a věnoval se rybám. Sice jsem si chtěla vyjít sama, je to ale lepší než nejít vůbec.
Stela se ode mě ale odpojila, protože jí napadlo, že by chtěla taky ryby nakrmit a mám tu na ni počkat. Ale to mě ani nenapadne! Jakmile mi zmizela ze zorného pole, utekla jsem jí.
Šla jsem kolem ostrova. Prohlížela jsem si růžové a bílé květy, které rostly v zarostlé části našeho ostrova. Brzy jsem zaslechla šplouchání. To mě určitě pronásleduje Stela!
Vrhla jsem se mezi rostliny. Naštěstí žádná neměla trny, a tak jsem se tam pohodlně ukryla. Prošla kolem mě bez povšimnutí, takže jsem potlačovala smích, když jsem zahlédla její bezradnou tvář.
Tady byly rostliny dál od sebe. Je jich hodně jen na krajích. Mezi kytkami jsem se porozhlédla. Chtěla jsem se podívat více do středu ostrova.
Šla jsem jen chvíli, najednou se v hrubém písku něco zalesklo. Opatrně jsem se sehla a zvedla neznámý předmět.
Byl to stříbrný prstýnek. Kolem dokola byl ozdobený červenými kamínky. Odhadla jsem, že jsou to rubíny. Nasadila jsem si ho na prsteníček. Zaleskl se na sluníčku a já se usmála.
Vyšla jsem ze svého úkrytu. Obcházela jsem ostrov, když vtom jsem objevila plážičku s drobnými kamínky. Lehla jsem si na ně a zasnila se…
Najednou na mě někdo vychrstnul ledovou vodu. Vykřikla jsem a rozhlédla se po viníkovi. Pár kluků se plavilo na člunu a jeden z nich mi zamával. Viděla jsem v jeho ruce kyblík. Rozhodla jsem se, že je nechám na pokoji.
Vydala jsem se k druhému ostrovu. Zrovna jsem kolem něj plavala, jenže na jedné straně byla hloubka. V klidu jsem si plavala, ale najednou jsem před sebou někoho uviděla. Myslela jsem, že mě našla Stela. Jenže…
Úplně jsem ztuhla. Přede mnou plaval… no, spíš se topil Sebastian! ,,Bastianeee! Co tu děláš?“vykřikla jsem vyděšeně.
,,Já… hledal větší – glo glo – rybičky!“ vykládal a na chvíli přitom zmizel pod hladinou. Co nejrychleji jsem k němu plavala. To se už objevila i Stela. Mířila sem s úsměvem, jakmile ale spatřila Sebastiana, zakřičela hrůzou.
,,Ma-ma-mamka vás volá na svačinu!“vykoktala, to už jsem ale bráchu chytila a vytáhla jsem ho napůl z vody. Vysadila jsem si ho na záda a plavala jsem s ním tam, kde už vystačil.
Klepala jsem se hrůzou, to už ale utíkal k rodičům na jídlo. Vyměnila jsem si vyděšený pohled se svojí sestrou.
Přišly jsme k mamce. Podala nám ostré klacky s napíchnutým buřtem. Tátovi ale nechtěl chytnout oheň. Podal mi sirky. Sklonila jsem se, ale než jsem stihla něco udělat, dotkla jsem se dřeva a ono začalo hořet! Zalapala jsem po dechu, to už se ale moje povedená rodina shlukla kolem ohýnku a začala opékat buřty. Přidala jsem se k nim.
Za chvíli mi táta podal krajíc chleba a já se pustila do jídla. Dojedla jsem jako poslední. Táta už připravil člun a všechno sbalil.
Za chvíli jsme pluli směrem ke kempu a táta prohlásil, že se sem zítra zase vrátíme.
Asi jsem byla sama, kdo hrůzou málem vypadl z lodě.

Snad se vám to líbilo. Na další díl se těšte 9. října 2016.

Tak čauky, užijte si zbytek víkendu!

0

Příběhy a povídky

Autor: jandicka   |   Publikováno: 25.09.2016   |   Zobrazeno: 512x