Píseň moře

Píseň moře

Kráčela jsem směrem k dřevěnému molu. Stoupala jsem po tlejících schodech. Kolikrát tudy máma šla? Kolikrát jí sukovitá prkna praskala pod nohama? Je to už tak dlouho. Nebýt fotek, už bych si nepamatovala, jak vypadala.

Opřela jsem se o zábradlí. Dnes je mi patnáct. A je to přesně pět let, co máma umřela. Napadli ji, svázali a hodili do moře. Máma plavat uměla, ale byla v provazech. Nedovedu si to představit. Zadržela dech v naději, že ji někdo zachrání, nebo se odevzdaně nadechla vody a umřela? A na co myslela před tím, než se utopila?

Každý rok sem chodila. Ukazovala mi delfíny a kosatky. Vždycky na mé narozeniny. Pár hodin předtím, než mámu zabili, jsem tu s ní byla. A v dálce jsme viděly plejtváka. Taky se přidal ke zpěvu delfínů, kosatek a sviňuch. Bylo to nádherné. Milovala jsem jejich skřehotavý, ale přesto uchu lahodící zpěv. Od doby, co se to mámě stalo, se plejtvák neobjevil.

Vlnky s bílými čepičkami pěny se líně přelévají přes sebe. Jedna velká vlna vyvrhne na břeh pár sádrově bílých mušlí. Na zábradlí ze severní strany roste hebký mech, teď pocákaný sprškou slané vody.

Už se objevují. Páreček delfínů, kosatka a dvě sviňuchy. Vím, že jich je víc, ale jen tihle se odváží k molu. Už to začíná. Pár metrů od těch odvážných vystrčí hlavy i ostatní mořští savci. A začnou. Bolestí zavřu oči a nechám slzy proudit. Máma tuhle písničku milovala.

V dálce se mihne obří ploutev plejtváka a na půl minuty se přidá k mořskému orchestru. Poprvé od matčiny smrti.

S láskou poslouchám píseň moře. Jako smutný chorál připomíná pět let od její smrti.