Označená ohněm 4. díl

Ahoj kremrolky, u dalšího článku vás vítá Nikky alias jandicka! Je tu další díl Označené ohněm. Omlouvám se, že dlouho nevycházely články... A musím vám s velkou radostí oznámit, že dnes je můj blog v Síni slávy... 101! Děkuji vám moc... Je to pěkné číslo, že? 101...

Procházíme se s Lucianem městem. Nikomu nemohou uniknout naše shodné symboly růže, který máme oba pod krkem nad prsy. Náš domek byl moc hezký, teď na něj ale nemyslím. To, že mě Lucian políbil, stále nemohu pochopit. Jsem tak šťastná! Myslím, že náš pracovní vztah na tom neutrpí, spíše naopak... Lucian se náhle zastaví a ukáže na lampu, na které sedí dva holoubci, ale mají oranžové peří. Tu lampu poznávám, pod ní jsme si dali první pusu! Stiskneme si naše spojené ruce a jdeme dál. Kolem nás proudí další páry, ať už chlapec a chlapec, dívka a dívka nebo dívka a chlapec. Všichni se spokojeně baví, nikdo se ničeho nebojí... Najednou na tmavě modré obloze začne něco vystupovat. Zastavím se a pozoruji to. Je to nějaká temná nestvůra, která sestupuje na zem. Vyjeknu. Lucian vykřikne a všechny varuje. Obluda se podobá King Kongovi, velké opici, ovšem jako kdyby byla spletená z vláken tmy. ,,Myslel jsem, že se něco stane. Setmělo se o hodinu dřív," procedí Lucian skrz zuby. ,,Co to je?" zeptám se ho. ,,Perneus-Nardus, noční netvor. Zjevuje se každých tisíc let a pokaždé tmou zadusí každého, kdo neprchne," pronese Lucian bez legrace. Zasměju se. ,,To máme ale štěstí, od poslední návštěvy té nestvůry uběhlo přesně tisíc let," pokusím se o vtip. ,,Právě že ne. Podle kroniky se naposledy objevil před dvěma sty lety." Lucian se tváří vážně. Zeptám se: ,,Jak ho v té kronice odehnali?" ,,Odešel sám, když se posilnil životní sílou svých obětí," řekne můj kluk a zamračí se. ,,Nechci, aby za doby, kdy vítám nováčky a říkám jim, že je tu naprosto bezpečno, ten netvor vyvraždil tři čtvrtiny populace!" chytne se za hlavu. ,,Stejně se nic nedá dělat," chytí se za hlavu. Netvor se přibližuje. Všichni prchají, ale za chvíli jim to nebude nic platné. Někdo vepředu spadne a o něj zakopávají další a další, až všichni leží na zemi a nikdo nemůže vstát. Běžíme k nim s Lucianem, obluda ale udělá rychlý pohyb a je u nás. Postavím se před všechny ty lidi. ,,Luciane, prosím, běž jim pomoct. Já ho zadržím, a neboj se o mně. Běž!" vyhrknu. Překvapivě udělá to, co mu řeknu. Monstrum se postaví přede mě. Nemíří svou mocí na mě, ale na velkou hromadu otřesených lidí. Všichni křičí a naposledy si navzájem vyznávají tajemství a lásku. Netvor se rozhuláká a nabere do pěsti chlapce a dívku, oba jsou nováčci a asi o tři roky mladší než já. Brečí a křičí. Jakmile to vidím, přestanu se ovládat. Nějaká vlna mnou projede a najednou začnu oranžově zářit. Netvor si dá ruku před oči a pustí ty děti. Ty s pláčem utíkají dozadu a přihlížejí. Zakloním se dozadu a cítím, že se něco děje... ,,VYVOLALA FÉNIXE!" volají ti, kteří tomu rozumí. Otevřu oči. Už nezářím, ale nějak se ze mě dostal zlatě zářící pták a pohlcuje nestvůru do záře a světla. Jakmile se mu to podaří, cítím, jak jsem vysílená, a klesnu na kolena. Fénix dopadne na zem vedle mě a vpije se zpět do mého těla, tam, odkud přišel.