Povídka - Divná - 2.část - A fading no one

«Nejnovější články | A fading no one

Vytvořit blog | Nápověda

Povídka - Divná - 2.část

Zdravím.Rozhodla jsem se napsat druhý díl této povídky.Bohužel jsem zapomněla jména,takže jsem to musela číst znovu.Ráda bych upozornila,že osoby trpící strachem ze psů,čumáků,nepříjemných osob,dopravních prostředků,mini-hádek a podobně by to číst neměli.Děkuji za pochopení.

Tuto povídku,bych chtěla věnovat dívce,jménem Chilli.Takže Chilli,pro tebe.

|O dva měsíce později|

Adrian nakonec nepřijel.Psal,že se dostal do finančních problémů.Je tak neschopný.Já jsem na tom taky blbě,ale ne takhle.Určitě zase někde pil a utratil spoustu peněz.Vůbec si jich neváží.Trochu se divím,že Blesk,jeho pes,ještě neumřel hlady.Co se týče mě...Prodala jsem dva obrazy a mohu si tak dovolit cestu k Adrianovi. Nebylo by špatné,kdyby zpáteční cestu platil on.To samé by ale muselo platit u mě.Se Sušenkou chodíme do lesa,nebo ke Katary hrobečku.Vždy se tam jen tak posadí a kouká na něj.Kdyby byl člověk,věřila bych,že by brečel.U mě doma se to nezměnilo.Černo všude,kam se podíváš.Až na lampičky a podobné nepříjemné záležitosti.Mobil,peněženka,průkazy.Je to dobré.Vzala jsem si svou kabelku,nazula své matné,černé boty,oblékla černý kabát,který mi sahá téměř po kolena a nasadila kapuci.Co na jaře čekáte.Že zmoknu? To tak.Pohladila jsem si Sušenku,který stejně spal,popadla klíče,které ležely na stolu a otevřela dveře.Dnes je opravdu hezky.Prší a občas zahřmí.Bouřka je ale daleko.Zamkla jsem a šla pěšky do města.Tady,na samotě,žádné vlaky,ani autobusy nestaví,když je město sotva dva kilometry daleko.Proč by se obec obtěžovala,že?

Během cesty jsem přemýšlela,co budu kreslit dál.Je možné se tím vůbec uživit?Podobně jsem uvažovala celé dva kilometry,kdy jsme při tom navíc krásně zmokla.Jen pro představu.Já bydlím poblíž (*Koukám do atlasu,nějaký zapadákov.Nemůžu nic najít,ok*) Částkova.Konkrétně dva kilometry od něj.A proto tam jdu.Už tam autobusy jezdí.

Postavím se na zastávku a všimnu si,že na mě lidi a hlavně lidi divně koukají.Když odvrátím pohled od baráku naproti a kouknu na hlouček dětí,který na mě kouká,i když ostatní už odvrátili svoje pohledy.Vrhnu na mě zlý pohled a oni začnou kroutit očima ze strany na stranu.Ne..vůbec nic se nestalo.Konečně je v dálce vidět zeleno-bílý dopravní prostředek.Autobus.Pro mě je to spíš pojízdná,dopravní krabice.Kdyby byl aspoň černý.Zastaví a hlučný hlouček dětí se k němu nahrne.Strkají se,jsou nevychovaní.Hned za nimi se nahrnou staříci.Starší lidi hold mají přednost.Co nadělám.Postavím se za ně i přes protestu dospělých,že oni tam byli první,nebo dřív než já.Smůla.Nastoupím do autobusu,zaplatím velice nevzhlednému řidiči a sednu si na předposlední sedadlo,které je už jako jediné prázdné.Marně doufám,že si ke mě nikdo nesedne,ale přidupe nějaký chytrák a bez zeptání/!!!/ si sedne vedle mě.Je straší,ale stejně by se mohl zeptat.Takže doufám,že na další zastávce vystoupí.Dopravní prostředek se rozjede a během cesty koukám z okna ve kterém se zrcadlí můj obličej.Jsem tak hezká...ok,tak ne tolik,ale úplně hnusná nejsem.Bohužel se tam zrcadlí obraz i toho týpka,takže si ho mohu prohlédnout bez ustavičného zírání na něj.Je ve středním věku,pokud to teda není nějaká zkrachovalá existence,má černou pracovní tašku.Není nějak plná,teda ne k prasknutí.Boty má hnědé,stejně tak kalhoty.Košili má bílou a sako hnědé.Kravata je červená.Vlasy nemá,ale má brýle.Nevýhodný obchod.Za vlasy vám dáme brýle.Ne že by mi ho bylo líto,to ani náhodou.Po jedné zastávce doopravdy vystoupí.Pro mě naneštěstí nastoupí nějaká matka s nějakým malým harantem.V duchu jsem se modlila,aby si sedla ta matka.Jenže ne,ona musela pustit toho haranta!Ten si sedl a okamžitě začal dělat bordel.Máchal rukama tak,že mi málem vypíchl oko a ta jeho matice mu řekla že to nevadí.Co si sakra myslí?!

,,Chlapče,víš co mám a ty ne?" zeptám se ho.Hodí na mě naprosto blbý a nechápavý pohled.

,,Mozek" pronesu ledově,ale celkem nahlas.Možná jsem to tak trochu zařvala.

,,No co si to dovolujete! Je to jenom dítě!" A to že se tu chová jako ehm,idiot,je jí jedno?

,,Má být zticha a nedělat bordel" pronesu když vystupuji.Vystupuji jen proto,že tímhle autobusem prostě nepojedu.Radši přesednu.Naštěstí za deset minut přijede další co jede do samého města,kam mám namířeno.

Než dorazí,přijdou ze školy ještě další děti,haranti.Když opět přijíždí bílo-zelený dopravní prostředek.Děti se k němu nahrnou a proto se opět vtlačím za ně,před starší než jsem já.Zaplatím mile vypadajícímu řidiči,který na mě vrhne takový ten pohled.Zhnuseně se na něj podívám,skoro zavrčím.Poté se usadím na zadní sedadlo.Když nastoupí i ti stařečkové a stařenky,kteří mimochodem zaplní svými nákupními taškami celý autobus,nastupují i dospělý.Ke mě si sedne nějaká žena.Vy v-ý-r-a-z-n-ý-ch barvách.Ano,naprosto příšerných,světlých,zářivých a výrazných barvách.Přesně pravý opak mě.Potom se divte,že nemám ráda lidi.Po osmi městech a snad nekonečných několika kilometrech jsem konečně měla vystupovat.Ale ta dámička ještě nevystupovala.

,,Zdovolením,prosím.Vystupuji" Řeknu zdvořile,ale nejradši bych jí řekla ať uhne.Nebo chcípne.Někdy se prostě chovám příšerně dětinsky.Co nadělám.Už mě nejde změnit.Nadechnu se rádoby čerstvého vzduchu,ale ten se tady tomu moc nepodobá.Je tu cítit kouř.Okolo mě projede auto.Vydám se pomalu ulicí.Je pěkně dlouhá.

Po pár minutách stejně Adrianův dům najdu.Bílý,ale loupe se mu nejspíš už delší dobu omítka.Takže tam,kdy se sloupla,tam je to šedé.Plot je z kamenů,která vypadají,že se každou chvíli rozpadnou.Prohlédnu si zídku a zjistím,nebo tam spíš najdu,zvonek.Zazvoním a rozhlédnu se okolo.Z vedlejšího domu na mě čumí nějaká ženská..

"To umím zvonit,viď?!"

Odvrátím pohled od oné osoby k hnědému,celkem velkému stvoření s tlamou plných slin.Ne,tohle není Adrian,to je jeho pes,Alex.Pomalu otevřu vrátka a pes na mě skočí.Podívám se nejdřív na oblečení,ale není špinavé.Potom na to slintavé krásné zvířátko.Sehnu se k němu a začnu ho hladit.Vypadá,že se každou vteřinou rozteče blahem.Aby ne.Můj pohled se odvrátí k osobě ve dveřím.Zrzavý,docela mladý a celkem hezký muž na mě pobaveně zírá.To,že se mazlím s jeho psem je něco,za co bych se měla propadnout hanbou,nebo co?Adrian.Vstanu od Alexe a hrdě jdu ke dveřím a doufám,že mě neporazí okolo probíhající Alex.To je zvyklý bydlet doma?Psi mají být venku a hlídat,nemýlím-li se.Dojdu ke dveřím.Adrian mě obejme.Nemám ráda objetí.

,,Ahoj sestřenko!" zařve svým vysokým a optimistickým hlasem Adrian.

,,Čau"

,,Usměj se trochu,vypadáš jako smrtka" Kouknu na něj.Ani nevíš,jak dlouho jsem se už neusmála.Asi od...pátý třídy na základce.Ale přesto,falešně jsem se usmála.Prokoukl to,ale nic neřekl,dobře udělal.

,,Kdybych měla být smrt,chtělo by to kyselinu a kosu..." Zírá na mě jak na psycho-vraha.Potom mě pozve dál.Odložím svůj černý kabát a vyzuju své černé boty.Potom mě odvede do jídelny.Posadím se a chvíli si povídáme.Nakonec je slyšet drnčivý zvuk.

,,Oběd!" vykřikne nadšeně Adrian.Co je na obědu tak super?Nebudu se do toho montovat.Adrian znovu vstoupí do místnosti s dvěma talíři.Halušky s brynzou.Ví,že je to moje nejoblíbenější jídlo. Během obědu spolu mluvíme...

,,Víš,napadlo mě,jestli by ses nechtěla přestěhovat ke mně.Jsi tam tak sama.."

,,Hele,to je celkem blbost.Tady by mi nebylo dobře a mám doma všechny svoje věci a Sušenku"

,,Škoda.Mohli bychom jít někdy s partou ven" A je to tu zas.Bez ohledu na situaci nebo téma,vytáhne "svojí partu".

,,To jo."

,,Promiň,nejsme tu,abychom se hádali" Právě! Jsi moc měkký aby ses dokázal hádat se svojí sestřenkou.

,,Hm" kývnu.Potom dojíme oběd a Adrian sklidí ze stolu.Nakonec ale stejně skončíme rudých a kožených křeslech.Ta rudá vypadá mimochodem jako krev.Chvíli kecáme o největších pitomostech co se vůbec dá.Přemýšleli jsme o budoucnosti,což u mě zvykem nebývá,nebo o jídle.Adrianovo nejoblíbenější téma.Nakonec i vyklopím to,co se stalo v autobusech.Zahledím se do stropu a když dokončím,kouknu na Adriana,který má bradu až ne zemi.Ještě před večeří jsme se bavili o práci,o obrazech,Sušenkovi a hráli nějaké hry.Je hezké s ním trávit trochu času,když se vidíte párkrát do roka.V takových chvílích jsem ráda,že Sušenku mám.Přemýšlela jsem i o další kočce,ale nakonec to zavrhla s tím,že Sušenka prozatím stačí a nemuseli by se snést.Taky jsem zjistila,že se mu líbí nějaká spolupracovnice. Přeju mu to,ale pochybuji,že mu to vyjde.Vždycky holky odehnal tím,že na rande přišel opilý jak něco.A potom už je nikdy neviděl ani o nich neslyšel.No,to je jedno.Asi v půl deváté mě šel doprovodit na vlak.Rozloučili jsme se a já jela domů.

Když jsem dojela domů,Sušenka se na mě vrhl hned,co jsem otevřela dveře.Je to takové zlato.Otevřela jsem mu konzervu,ohřála mléko a nalila čistou vodu.Samozřejmě ji hned zadělal.Já jsem si zatím sedla ke krbu s papírem a tužkou.Nic mě nenapadalo.Takže jsem tam strávila asi půl hodiny nic neděláním.Nakonec přišel Sušenka a schoulil se u krbu.Takže jsem nakreslila jeho.Neptejte se,jak dlouho to trvalo,ale povedlo se.Bylo to celkem hezké a když sama sebe pochválím,tak je to opravdu hezké.S námahou jsme se zvedla a se skoro zavřenýma očima se dokodrcala do postele a zahučela tam.Nevím,chtělo se mi spát.Potom jsem usnula.

Dík za přečtení

Čau