Zajímavost

historka

Frank tu dívku skutečně miloval. Byl synem majitele malého venkovského pohřebního ústavu, na rozdíl od svého otce však již od dětství pociťoval odpor ke všem se smrtí spojeným záležitostem. Jeho otec, vždy oděn v lesklé černi, často malému Frankiemu trpělivě vysvětloval důležitost a vážnost své profese.
"Každý člověk chce, aby jeho poslední cesta z tohoto světa proběhla důstojně," tvrdil stále dokola. "Není mnoho odpovědnějších povolání. Lékař, kněz a funebrák. To jsou tři nejdůležitější lidé v naší vesnici. Pamatuj si to."
Byla to marná slova. Frank černou nenáviděl, toužil po jasných barvách a po stejně barevném životu. Vždy s odporem hleděl na otcovy hrůzu nahánějící instrumenty, kterými připravoval nebožtíky na jejich poslední pouť. Otec, funebrák ze třetí generace, to s povzdechem přijímal. Jen málokdy v synových dětských letech používal svého otcovského práva, tedy diktátu rákosky. Byl přes svou vážnost a věčnou strohost mužem sečtělým a nechtěl svému jedinému synovi bránit v jeho štěstí.
Frank již od dětství trpěl stavy silné náměsíčnosti. Lidé si to často vysvětlovali jako následek výchovy v neustálé blízkosti smrti. Takové prostředí, jak říkávali, je zhoubné pro křehkou dětskou duši. A to, že v jeho nyní dospělém věku stále trpěl silným somnambulismem, jim jen v očích všech dávalo za pravdu.
Vše se změnilo, když poznal Lauru, dívku z vedlejší vesnice. Znamenala pro něj z velké části vysvobození z jeho nekontrolovatelných nočních toulek.