TALISMAN (1. část)

«Nejnovější články | Zábava,tajemství a zajímavosti

Vytvořit blog | Nápověda

Ahojky. Rozhodla jsem se po delší době zase napsat povídku :). Teda, alespoň jsem se o to pokusila. Doufám, že se vám bude líbit. A pokud ano, udělám 2. díl. Tak se hezky bavte :).

TALISMAN

Hlavou se mi honila jen jediná myšlenka, která zněla: Uteč!
Běžela jsem dál a dál. Hlasy a dusot těžkých bot za mnou sílil. „Zastav! Nám stejně neutečeš!“ Křičeli za mnou čtyři muži, kteří se mě snažili chytit. Nevěděla jsem, co po mě chtějí, ale podle šíleného záblesku v jejich očích a zkřiveného výrazu jsem poznala, že nepatří zrovna mezi hodné lidi, kteří si chtějí jen popovídat.

O pár hodin dříve:

Probudila jsem se ve stodole na slámě. Kolikátý už je to den, co jsem naposledy ležela v normální posteli? Už to ani nepočítám. Zakručelo mi v břiše. Podívala jsem se do tašky a nic. Žádné jídlo, žádné peníze. Už zase. No jo, holka bez rodiny, přátel a co se jen tak potuluje sama a snaží se přežít to má těžké. Pomyslela jsem si. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Statkář nevěděl, že tu jsem. Kdyby mě spatřil, kdo ví, co by se mnou udělal. Rychle jsem vstala, přehodila si tašku přes rameno a nenápadně jsem vylezla ze stodoly. Zamířila jsem si to do malé uličky, která vedla doprostřed vesnice. Takové malé náměstí, kde se právě konaly trhy. Už je to tu zase. Musím krást. Nenápadně jsem prošla kolem stánku pekaře. Zrovna se vybavoval s jednou paní. Vzala jsem si housku, na kterou z místa, kde stál, nemohl vidět a bleskově jí strčila do tašky. Naštěstí si ničeho nevšiml. Došla jsem dál od jeho stánku a housku snědla. Mé břicho to moc neumlčelo, ale alespoň nemám prázdný žaludek. Všimla jsem si jedné hospůdky. Řekla jsem si, že by byl dobrý nápad do ní zajít. Stejně si musím odpočinout. Po včerejším dni, kdy jsem si ani chvíli neodpočinula a spánek ve stodole na slámě k tomu moc nepřidal. Vešla jsem dovnitř a sedla si k jednomu stolu.
Popíjela jsem vodu, zatím co ostatní hosté si popíjeli alkohol a pivo ve velkém. Voda byla zadarmo. Vytáhla jsem z kapsy svůj talisman. Mám ho už od malička. Prohlížela jsem si ho. Najednou jsem ucítila pohledy čtyř chlápků, kteří seděli u stolu v koutě hospody. Měli na sobě tmavé oblečení, pláště… Jeden si v ruce pohrával s dýkou. Jejich pohledy jsem ignorovala a dál si prohlížela amulet. Najednou se všichni čtyři naráz zvedli a zamířili si to ke mně. Všimla jsem si, jak se tvářili a přátelský výraz to zrovna nebyl. Schovala jsem amulet a rychle se zvedla, otočila a vyrazila ze dveří. Na tržnici bylo hodně lidí, a tak jsem se pokusila zmizet v davu. Čtyři muži mi ale byli v patách. Nedívala jsem se a srazila jednu starou paní, která upadla do jednoho ze stánků. „Moc se vám omlouvám.“ Chtěla jsem jí pomoc se zvednout, ale když jsem se ohlédla, stál za mnou jeden z těch mužů. Byl to ten s nožem. Natáhl po mě ruku. Vyrazila jsem kupředu. Neohlížela jsem se. Běžela jsem tržnicí dál a dál. Doběhla jsem na kraj vesnice. Ohlédla jsem se a uviděla jsem kousek pláště jednoho z mužů. Utíkala jsem pryč z vesnice do lesa, který byl poblíž ní.
Prodírala jsem se mezi stromy a keři. Schovala jsem se za jeden strom a poslouchala jsem. Chvíli bylo všude ticho, ale najednou jsem uslyšela hlasy. „Běžela do lesa. Myslím, že tudy.“ Ukázal jeden z mužů. Neslyšně jsem vyběhla na druhou stranu. Snažila jsem se za sebou nezanechávat moc stop a běžet neslyšně, ale moc mi to nešlo, když mě pronásledovali čtyři muži a já nevěděla proč. Slyšela jsem sebou hlasy a dusot těžkých bot. „Zastav! Nám neutečeš!“ Křičeli za mnou. Věděla jsem, že jim neuteču. V dálce jsem zahlédla místo, kde bych se mohla schovat. Bylo to něco jako jeskyně dobře chráněná větvemi, keři a chrastím. Schovala jsem se v ní. Chvíli bylo ticho. Slyšela jsem jen tlukot svého srdce. Snažila jsem se uklidnit a zpomalit dech. Zaslechla jsem kroky. Blížili se ke mně. Přece mě nemohli vidět. Pomyslela jsem si. Muž se sklonil a rukou odkryl větve a chrastí. Zatajil se mi dech. „Mám ji!“ Křikl, silně mě chytil za ruku a vytáhl mě z křoví. „Pomoc!“ Zavolala jsem, ale muž mi zakryl rukou ústa a chytil mě pod krkem. „Mlč, stejně ti nikdo nepomůže!“ Promluvil druhý muž, který vyšel zpoza stromů. Chtěla jsem zakřičet a zeptat se co po mě chtějí, ale vyšlo ze mě jen huhlání. „Víš, co po tobě chceme?“ Zeptal se jeden z mužů. Já zavrtěla hlavou. „Chceme, abys nám dala to, s čím sis hrála před chvílí v hospodě.“ Ten, co mi zakrýval rukou ústa, ji z nich sundal, ale stále mě držel pod krkem. „Proč? Je to jen obyčejný amulet. Nic víc!“ Vážně jsem nevěděla, proč ho chtějí. „Ale no tak, stejně ti k ničemu není. Dej nám ho dobrovolně. Nechtěj vědět, co dokážeme.“ Šíleně, mu zablesklo v očích. Věděla jsem, že když to řeknu, bude se mnou zle, ale nemohla jsem jim ho dát. Nadechla jsem se. „Ne! Je to má jediná věc po mé matce. Nedám vám ho.“ Chlápek pokrčil rameny. „Měla si šanci ho vydat dobrovolně. Doteď jsme na tebe byly hodní. To končí.“ Vytáhl dýku a blížil se ke mně. Druhý muž mě silně držel pod krkem. Myslela jsem, že je se mnou konec. Ale nezavřela jsem oči ani neuhnula pohledem. Probodávala jsem toho muže pohledem. I přes to všechno jsem měla strach. A kdo by taky neměl? Najednou jsem z větví stromů něco zaslechla a viděla proletět dva šípy. Jeden mířil ke mně. A nebo na toho muže, co mě držel pod krkem?

Pokračování příště.

A tady je obrázek talismanu: