Zábava :-) :-D

Povídka - Tohle byl osud - 3.

Ahoj,

Je tu pokračování mé supr čupr povídky :D

„Ahoj“ pozdraví mě a chce mi dát pusu. Odtáhnu se od něj. Podiví se: „Co se děje?“
„Zlato, jsem v pěkným průšvihu“ řekla jsem mu. „Je mi jasný, že se semnou možná hned teď rozejdeš a proto ti chci říct, že tě miluju. Víc než kohokoli jiného“
„Co to meleš?“ nechápe
„Prostě…“ začnu, ale nedokončím. Vezmu jeho ruku a položím ji na mé břicho. Nechápavě se na mě podívá: „Co? Ty seš v tom?!“ skoro vykřikne. Pustím jeho ruku a sklopím hlavu. Teď mě pustí k vodě. Přikývnu a zvednu se: „Věděla jsem to. Tak se měj“ řeknu a odcházím.
„Počkej!“ uslyším za sebou jeho hlas. Otočím se: „Co?“ zeptám se s povytaženým obočím.
„Posaď se, prosím“ poprosí mě. Poslechnu ho, ale na lavičce si držím odstup.
„Opravdu mi říkáš, že jsi těhotná se mnou?“ zeptá se znovu nevěřícně
„Jo“ řeknu mu, aniž bych se mu dívala do očí
„V kolikátém měsíci jsi?“ zeptal se ještě
„V druhém“ odpovím smutně
„A chceš si to nechat?“ zeptal se ještě
„Já nevím“ řekla jsem po pravdě: „Když si to nenechám, nebudu možná moct otěhotnět. A když si to nechám, budu středem drbů, ty přijdeš o dobrou pověst a možná mě rodiče budou nenávidět.“ Dokončím
„Zlato, je to možná nesmysl, ale co kdybychom si naše miminko nechali?“ navrhl. Obočí mi vyletělo do půl čela.
„Co myslíš vážně?! Vždyť si učitel a já tvá žákyně! Víš, jak nás budou všichni pomlouvat?!“
„Ale podívej. Bude to krásné“ přemlouval mě: „Podívej. Teď ti je 17 a 7 měsíců, jsi ve druhém měsíci. Až se to malé narodí, budeš moci bydlet u mě“ navrhl mi
„Ale jak to uděláme se školou?“ zeptala jsem se ho
„Do maximálně 5. Měsíce nepůjde nic vidět, a když budeš nosit volné mikiny. Pak to nějak oznámíme tvým rodičům a přestěhuješ se ke mně. Rozložíš si ročník.“ Vychrlil na mě své návrhy
„Jo, mým rodičům. Příjdu a řeknu: „Mami, čekám dítě s mým učitelem“ strašně jednoduchý. A co bys dělal ve škole ty?“
„Dám výpověď“ řekl rozhodně. Přišlo mi to šílené. Jak to jen zvládnu? Sáhla jsem si na břicho. Cítila jsem v něm pohyb. Lukáš mi stiskl ruku. Podívala jsem se do jeho modrých očí.
„To zvládneme zlato. Miluju tě a byl bych nadšený, kdybych s tebou mohl mít dítě. Na vysokou se stejně nechystáš, říkala, ne?“
„Nechystám“ souhlasně odpovím. Ano. Bylo by to krásné. Mít děťátko, rodinu. Mám Lukáše a s ním vše zvládnu
„Necháme si to“ řeknu rozhodně
„Ach zlato, tak moc tě miluju“ řekne a přitáhne si mě k sobě, aby mě políbil. Tentokrát se nebráním. Teď budeme jedna velká rodina. Já, Lukáš a naše miminko. Už na nic nemyslím a nechávám se unášet polibky.

Tadáá!

Ahojky :)

+7

Příběhy a povídky

Autor: Lisa.Cimorelli   |   Publikováno: 13.03.2016   |   Zobrazeno: 824x