HryProDivky.cz
všechno blogy
Mrtvé přátelství část 8
Ahoj vím že to vychazí až nyní v sobotu hrozně se omlouvám ale uplně jsem na to zapoměla a minulí týden tak to ale nevyšlo vůbec tak jsem se rozhodla že to udělám delší jako omluvu že to nevyšlotak si to užijte a jdem na to
Cítila jsem se divně stále jsem hledala místo kde bych byla sama a ještě k tomu se mi neozývali rodiče a úplně mě ignorovaly. Pak naštěstí přišli prázdniny a všichni měli moc práce s balením kufru aby jeli domu a já mohla být sama ale né na dlouho Nela s Belou za mnou přišli a už jsem zase nebyla ani na chvíli sama. Všechny jsme měli už zbaleno měli jsme také ještě čas než pojedeme domů tak jssme se šli projít a v klidu si popovídat. Na incident v lese jsem už zapoměla až do té chvíle kdy jsme společně šli po ulici a najednou se předemnou objevyla ta malá holčička z lesa se slzami v očích. Já se zastavila a hleděla na ni Nela s Belou k ní hned přiběhli a ptaly se proč pláče a co tam dělá sama ona se na ně podívala jako by jim říkala "ale já nebrečím" a pak se podívala na mě s uplně jiným pohledem chvíli jsme se na sebe koukali. Holčička se usmála a utekla. Já se ale ani nehla furt jsem stála bez hnutí a koukala na to místo kde stála ona. Nela a Bela se kolem mě postavily a ptaly se jestli ji znám ale já nerágovala. Holky řekli že se musíme vrátit pro kufry a jet domů ve chvíli kdy jsem se zkusila hnout sem opět zkolabovala.Probrala jsem se v sanitce cestou do nemocnice. Když jsme dojeli do nemocnice přišel za mnou doktor ke kterému jsem chodila po mém prvním kolapsu na kontroly. Ten mě poslal na pokoj abych si odpočinula ale já musela pro kufry a kde je Nela a Bela Najednou přiběhla sestřička že mi někdo na recepci nechal vzkaz s mými kufry. kdo ten vzkaz napsal bylo hned jasné na přeloženém papírku byly N., B. takže holky my přinesli kufry a pak jeli domů přesně tak to potvrdil i vzkaz. Měla jsem špatný pocit když sestřička vyšla z pokoje protože jsem slyšela jak ji pan doktor vynadal že mě ruší když mám odpočívat tak jsem vstala z postele a šla ke dveřím rychle jsem je otevřela usmála se na sestřičku i na doktora a řelka jsem že to je v pořádku že mi velmi pomohl vzkaz který mi donesla. Doktorovi v ten moment byla mladá paní úplně jedno a začal že se musím vrátit do postele svým tělem mě vtlačil zpátky a zavřel dvěře a pomalu mě strkal do postele. Když jsem byla konečně v posteli tak teprve uklidnil. Začal hrozný výslech kde jsem byla, co jsem jedla, kolik bylo hodin no vše co mohlo mýt vliv na to co se mi stalo. Chtěla jsem odpovědět ale než jsem odpověděla tak jsem se taky na něco zeptala a to bylo "kde jsou rodiče už jste jim volali ví že jsem tedy" doktor se v tu chvíli zamračil ale snažil se odpovědet zjistila jsem že jim volali že ví kde jsem. Neměla jsem z toho tak dobrý pocit jak jsem si myslela vědela jsem že mají strach ale věděli o tom něco víc než já a to mě děsilo mnohem víc. Prázdniny jsem měla naplánované už od měla jsem jet ke strejdovy on doma moc často nebýval rád cestoval ale dali jsme si jlib že bude doma kvůli mě že si to úžasně užijem. Volali mu rodiče že se to bude muset zrušit to jsem ale odmítla další šanci sním být už nebudu. Tak se to nějak domluvilo a on si pro mě přijel do nemocnice.
Doufám že se vám to líbilo a ahoj
