Twailightina knihovnička

,, Láska, jediný cit, který víly nedokáží ocenit tak jako lidé"

Hledím do křišťálově čiré vody, na níž se zrcadlí stříbrný měsíc.

******

Kdysi, je to už spousta let, sem přišla malá dívka, bez rodiny, bez domova, byla noc jako tahle a dívka se třásla zimou. Přišla k jezírku, právě k tomu u kterého teď sedím a zadívala se na jeho úžasnou krásu, v tu chvíli jako by zapoměla na svoje trápení na bolest a utrpení, klekla si, natáhla ruce, nabrala si vody a pila, bylo vidět že je unavená a asi měla i hlad, ale ta voda jako by ji vyléčila, zdála se silnější a zdravější než kdy dřív, a při tom netušila jaká ji čeká zhouba.

Plynuly dny a ona se zabydlela v lese, plynuly měsíce a ona si zde našla nové přátele - víly, uplynul rok a stala se jednou z nich.

Cítila se šťastná, konečně měla rodinu, přátele, mohla cokoli co jen chtěla a společně se svými sestrami tančila po lese. Stala se z ní nefalšovaná víla, tančila po vodě i větru, zdála se být křehká jako ten nejtenčí led, a tak překrásná jako sněhová vločka, všichni ji měli rádi, a ona je.

Všechna zvířátka chodila za ní, nebála se jí.

Až jednoho podzimního večera když tančila na jezerní hladině pokryté mlhou, se její sestry rozesmály a ona nechápala proč. ,, Co se děje ? Povíte sestřičky?" její hlas byl jako stříbrné zvonky, tápala svýma modrýma očima po krajině až jej spatřila- člověk! Chtěla se dát na útěk, ale sestry ji zadržely ,, Nekvap tolik, teď teprve bude zábava!" smály se a pištěli, vstříc chasníku běželi. Byl značně překvapen, to ano, ale rozplývajíc se nad jejich krásou se nechal vlákat do kruhu tance, který pomalu z louky se přesouval nad jezero.

Tanec se zrychloval a dívky se smály hlasitěji, mládenec netušíc past s nimi.

Najednou bílé ruce víl vyklouznou z jeho sevření a on padá do tmavých vod jezera, mizí jako kámen.

Víly se smějí, ale ta , jež vše pozorovala, ta jejíž srdce je čisté a nezkažené, pláče, nedovolí si však sestrám odporovat přímo, a tak musí sledovat jak mladíkův život uzmula hlubina.

Opakovalo se to ještě několikráte, víla pokaždé plakala, až jednou za teplé letní noci, když přišla k jezeru první se posadila na kámen ke břehu a čekajíc na své sestry zahlédla chasníka. Nejdřív se jí ujmul strach, co když sestry zjistí že pomohla vyváznout mladému a velice pěknému mládenci z jejich vražedných spárů? Zabijí ji také?

Pohledem se zastavila v jeho černých očích, zdá se že se jí nebojí, přicházejíc k ní cosi šeptá.

,, Utíkej sic je ti život drahý!" křiknu, ale on ani o krok neustoupí.

,, Proč utíkat před něčím tak krásným jako jsi ty?" hluboký hlas jeho jak by ji učaroval.

,, Sestry mé příjdou a do jezera tě zlákají,uteč prosím tě uteč." mládenec jen kroutíc hlavou vedle ní na kámen usedá.

,, Víl já se nebojím, a stejně ve světě jsem jen ke škodě." jeho veselá tvář najednou posmutněla.

,, Nikdo ke škodě nemůže být!" chabě se usmívaje chytá ji za ruku.

,, Netušíš jak moc, ty jsi víla už od narození důležitá bytost zcela nádherná." ani neví jak málo pravdu má.

Z dálky už slyší sester zpěv.

,, Ať se stane cokoli, nescházej s nimi z louky, sic je s tebou ámen." pokývne jen a ona jim výjde na proti. Smějí se a štěbetají, usilovně snažíc se chabý úsměv nahodí. ,, Sestro , jdeš tancovat s námi?" přikývne a doufá jen že cizince si nevšimnou. Jak bláhová mohla být, téměř okamžitě ho začnou do tance vábit. ,, Mládenče, pojď, jen pojď, zatancuj si."promlouvají sladkými hlásky.

Souhlasí a ony ho chytají do kola.

Tancují a tancují, najednou se však k jejich zlosti mládenec pouští, těsně u břehu.

,, Tak takhle vy na mě, víly zlé, kdo z koho se ještě ukáže!" zahřmí a ony se strachem zatřesou, ještě žádný smrtelník nevzdoroval jim. ,, Tumáte!" bláto hází na jejich bílé šaty, ony plačíc utíkají, jen ta nejmladší, ta zůstává a obdivně na chasníka hledí.

,, Jsi statečný!" podotkne uznale a on sklopí hlavu ,, Kdybys jen věděla." zdá se že smutek zeje v jeho srdci a dere se na povrch. ,, Já utekl z války a teď se toulám po kraji, jsem zbabělec, měly mě do toho jezera přeci jen shodit." tolik mu v tu chvíli rozuměla, ona totiž ta naše víla, dříve než do lesa přišla a člověkem ještě byla, byla také zbabělá.

Když tenkrát přijeli rytíři a vesnici zapálily, nehledala rodiče, utekla, zbabělé víle stekla slza po tváři a s dotekem země se proměnila v perlu.

,, Neplač, krásná bytosti, má zachránkyně." podávajíc kapesník se na ní usmívá. Dlouho nepromluvila s člověkem, víly nebyly takové, jako lidé. Ano byli hodné a přívětivé, dokázaly být kruté, ale to jest vše. Víla zrozená z přírody, ta která před tím nebyla člověkem, nedokázala cítit nic jiného než radost a vztek, tak málo, tolik naší víle proto chybělo jedno, a to láska.

Po tomto večeru následovaly další, kdy se setkala s oním mladíkem kterého zachránila před ledovými vodami jezera. Povídaly si, a víla byla opět za dlouhou dobu šťastná.

Jednou ho dokonce přivedla až k maličkému rybníčku uprostřed lesního palouku. Bylo ticho, ani ptáci se neodvážily zpívat. Jen měsíc zářil a voda se zdála magická.

Víla byla velice plachá, a tak když ji políbil, zprvu se lekla. Odtrhla se od něj , omluvně na ni hleděl ,, Nechtěl jsem ti ublížit." pohledem spočinul na jejích rukou, váhajíc zda ji za ně  může chytit. ,, Ne, to je v pořádku." divila se že jí to trvalo tak dlouho ,, Mám tě ráda Tome." udivěně jí pohlédl do očí ,, Já taky." pousmál se, a ještě jednou ji políbil.

,, Kde ses tu vzala ty překrásné magické stvoření?" zeptal se žertovně, ale vida že to u víly vyvolalo smutek se hned omluvil.

,, Měla jsem ti to říct dřív, ale já vždycky nebyla tak úplně víla.." popsala mu celý svůj příběh, nikomu jej ještě nikdy neřekla, ani její sestry to nevěděly. Ohromeně na ni koukal. ,, Jsi úžasná." řekl pak, nedokázal to pochopit, jak mohla žít s takovými bestiemi aniž by se z ní stala taky? Jedině tak že je to opravdu člověk, člověk by nemohl být nikdy úplně jako víla.

Čas rychle ubíhal, a nadešel čas rozloučení, poslední polibek, poslední věta slibující, že zítra se sejdou ve stejnou dobu na stejném místě, pak oba odešli, každý ke svým, jeden k bytostem mýtyckým, jejichž původ je záhadný a nejasný, a druhý k lidem, bytostem taktéž velice nejasným a stejně tajemným, jako jsou samotné víly.

Dalšího dne víla seděla na paloučku u rybníčku a netrpělivě vyhlížela svého milého, marně. Nepřišel. Ani druhého dne, ani dalšího, víte nevýhoda nesmrtelných bytostí je ta- že jsou prostě nesmrtelné, a tak se dlouho trápila pro svého milého, až z toho začala lidi nenávidět.

Topila chasníky za noci se sestrani, odobala se čím dál více bestiím kterými opovrhovala, byla nyní jednou z nich.

Přišel prosinec a vše zahalil mráz a led, i jezero zamrzlo a víly tak tančily na ledu. Nohy je nezábly, byly to přece víly, a ty bolest necítí.

Nejmladší z nich smutně kroužila kolem nich, když v tom v dáli zahlédla zástup lidí, přišla na břeh. Lidé v črném mířily k vesnici, nesly čtyři rakve. ,, Co se stalo?" zeptala se, lidem už nepřišlo divné že vidí vílu, vypadalo to že ji snad přes slzy ani nevidí. A tak odpověděli, jak by odpověděli normálnímu člověku: ,, Ve válce padli oběti, tři chasníci ze vsi a jeden prý že bydlel někde u lesa." prohlásil brýlatý muž s šedivým knírem v černém plášti.

Víla neznala nikoho kdo by bydlel u lesa. ,, Jak se jmenoval ten muž co u lesa bydlel?" muž v brýlích se zastavil a vysmrkal se do kostkovaného kapesníku. ,, Nějáký Tom... Prý tu měl milou, chtěl se za ní vrátit, chudák." potřásl hlavou a spěšně se dal do kroku aby dohnal skupinku co mu mezitím o pořádný kus poutekla.

Naše víla strnula na místě, dočista jako by do ní uhodilo, nemohla tomu uvěřit, on žil, chtěl za ní, jenže zemřel....zemřel a přesto na ni nezapoměl. Zhroutila se do bílého sněhu, pocítila zastuzení v konečcích prstů, cítí, nejen zimu, ale ni bolest, a hlavně lásku.

Nazítří se vypravila do kostela, převlékla se do obyčejných vesnických šatů a kráčela ke kostelu s náručí býlích růží.Ztěžka se nadechla, polykala slzy, vkročila na malý hřbitůvek  přímo za kostelem, nebyla tam sama. Příbuzní a známí obětí se přišly naposledy rozloučit. Jen u jednoho hrobu nikdo nebyl, u Tomova.

Přišla k němu, chladná žula, do které bylo vytesáno jeho jméno ji rozplakala ještě víc, utvrzovala ji v tom co bylo nejhorší - je mrtvý a už se nevrátí.

Položila kytici na čerstvě nasypanou hlínu a odešla, neohlédla se, bolest tam uvnitř v srdci jí to nedovolila.

***

Ach ano, byla jsem hloupá, víte to já byla ta víla z příběhu, a teď mi nezbývá než sedat u rybníčku a plakat pro věčně ztracenou lásku, a proto je v tom lese tolik perel.

A kde že ten les je? Přejdete přes sedmero hor, devatero moří a desatero údolí, skrz poušť a sníh, tam se rozkládá ten les, hned u vesnice Ves.