Socha - HP fanfiction

Cítím se sama, Dave mi neodepisuje, prý nemůže, holky pořád jen brečí a když zajdu za Uršulou mluví jen o smrti. Celý hrad se ponořil do tmavomodré melancholie.

Netuším co dělat, i učitelé jou poslední dny nejistí a v podstatě, spíš než učí, nás jen hlídají. Nemáme žádné úkoly, žádné testy, všichni pořád jen brečí.

Už mě to rozčiluje. Snažím se to nedávat najevo. Draco se mi poslední dobou stále víc vyhýbá, jednou jsem ho zahlédla jak schází do sklepení chodby. Je divný, myslím že něco plánuje. Rozhoduji se ho sledovat.

Krčím se za sochou a sleduji jak zase schází do sklepení, vdávám se za ním, když ale picházím do tmavé kamenné místnosti, nikdo tam není. Otáčím se a odcházím. To se opakuje ještě několikrát, netuším kam mizí, ale vždy se pak objeví a jako by nic si to namíří rovnou do velké síňě.

Asi jsem jen paranoidní, ale co když za těmi útoky stojí on? Jednou pozdě odpoledne čekám přímo ve sklepení, když dovnitř vstoupí Draco, a uvidí mě, lehce sebou škubne. ,, Ty mě sleduješ?" jeho hlas přeskakuje,, A kdyby ano? Co tu máš co dělat?" ptám se nevrlým hlasem. ,, Já, ... to tě nemusí zajímat!" odsekne a projde kolem mně. Pak jednoduše odklopí jedno z brnění a projde temným tunelem. Měla jsem si toho všimnout dřív!

Chvíli čekám, a pak se vydávám za ním, chodba končí na nádvoří, u věže s hodinami, netuším kam by odsud mohl jít. Ani ho už nevidím. Ztratil se mi v davu studentů obklopující fontánu uprostřed nádvoří. Procházím davem a snažím se přijít na to, co se děje. Když stojím u fontány, nejdřív si toho nevšimnu, ale pak si uvědomímže tam přibila jedna nová socha, socha ve tvaru dívky. Pansy Parkinsonové!

Nemůžu uvěřit svým očím, zlehka sahám na její ruku, je skutečná. Zanedlouho přibíhá skupinka profesorů, když vidí co se stalo, zblednou jim tváře a v očích se jim zrcadlí strach.