Twailightina knihovnička

Po dalších několik dní s Aronem nepromluvím ani slovo, a zdá se že ani on o to nestojí, docházím na tréninky, ale sama pak trénuji až do noci, pokud mám zemřít, tak jedině v boji. Nesnesla bych kdyby mé rodině řekli že jsem se nebránila, jsem bojovnice a podle toho se musím i zachovat.

Je asi půl desáté, pozítří nás vezou do arény, ještě několikrát si hodím srdce, srdce, srdce, zem. Jsem unavená a nože už létají kam chtělí, nemá to cenu, pro dnešek toho bylo dost. Sezbírávám všechny nože ze zěmě i z figurín, pokládám je na stolek u dveří a odcházím.

Výtahem vyjíždím až do druhého patra, je to ironie, jednička má nejmíň a dvanáctka nejvíc, alespoň na chvíli můžou ti chudáci okusit luxus kapitolu, před tím než je pošlou do arény,

před tím než zemřou.

Naše patro je potemělé, jen krb hoří a osvětluje tak křesla která jsou do půlkruhu naskládána okolo něj. Zdá se že všichni spí, odhazuji mikinu na křeslo ale pak se ozve hlas : ,, Čekal jsem na tebe." leknu se, chvíli by se vě mě krve nedořezal,ale pak si uvědomuji komu hlas patří, i odkud jde.

Aron sedí v jednom z křesel u krbu, tváří se ospale, ale zdá se že zatím zdařile odolává spánku.

,, Je nějáký důvod? Co mi chceš?" ptám se, nemůžu si dovolit na něj myslet jako na přítele, ani jako na známého, budu ho muset zabít ani ne za dva dny , nebo on mě.

,, Pár věcí by jsme si měli ujasnit." zdá se že hodlá mluvit vážně.

Sedám si naproti němu a poslouchám.

,, Mluv." vyzvu ho a on se pousměje.

,, Myslím že mluvit bys tu měla ty." nechápavě se na něho podívám, on se zbláznil?

,, Viděl jsem tě na tréninku, jsi dobrá, otázkou je, jak moc dobrá?" Myslím že se mu v hlavě pohnulo pár koleček.

,, Hele nemá to cenu já půjdu .." ,, Počkej." přerušuje mě a já si sedám, co proboha může chtít?

,, Nabízím ti spojenectví, teda poku nemáš v plánu mě zabít." kroutím hlavou.

,, Nechci být ta kdo tě nakonci zabije, a nechci abys ty zabil mě." to je tak, vždycky když se uzavřou spojenectví, zbyde na konci právě ta skupina lidí co si věřily, co si slíbily že si pomohou, a ti se pak musí zabít, to je na tom to nejhorší.

,, Kdo říká že bych tě zabil" ok, přeskočilo mu, chytá mě za ruku, myslím že ho někdo silně praštil do hlavy.

Pokouší se mě políbit, okamžitě ucukávám ,, Já půjdu, a ty se dej dohromady." řeknu a pak odcházm , nevím jestli to hrál, nevím jestli se dozvěděl to co ..... ne! Neví to nikdo až na jedinou osobu které věřím a ta by to nikomu neřekla!

Pokud se však opravdu zbláznil, což se stává, můžou ho zabít o to rychleji.

Pamatuji si že asi před dvěma lety se takhle zbláznila jedna dívka ze sedmičky, prý pod tlakem blízké smrti. Zabily ji hned první den. Jmenovala se Leslie Cardová, byla to má kamarádka, byla to dcera kapitánky mírotvorců sedmého kraje.

****

Ráno se budím, a jsem ráda že jsem se vysvobodila z té říše ohavných nočních můr a děsů, zdálo se mi jak je zabílím, Arona, Leslie, tu dívku z pátého kraje, chlapce ze čtyřky, všichni se smály, děsivé a přesto ne nemožné.

Přecházím do koupelny, sprchuji se a převlékám se. Když vycházím cítím se o něco lépe. Jdu rovnou do jídelny, jako každé ráno, ta je ale prázdná, na stole nacházím jediný lístek s úhledným písmem : Nezklamu.

Vím od koho je, a vím že ten co to psal se buď zcela zbláznil, nebo jedna moje kamarádka až moc mluvila, ale ať už je to jakkoli, nesmím se tím rozptylovat, musím jít dolů do tréninkového centra, musím předstírat tu slabou, nešikovnou a roztomilou dívku z dvojky, co nemá šanci vyhrát.

Sjíždím do suterénu výtahem a tak něják už automaticky se vydávám k rozlišování rostlin. Dnes proběhne hodnocení, dělám že mě to nezajímá, hledím si svého, ale přemýšlím co tam předvedu.

Když nás svolávají dohromady jsem už pevně rozhodnutá, budu hrát, ať se tvůrci podívají co si vybrali!

Postupně si nás volají do sálu, nejdřív chlapec z prvního, potom dívka, Aron a po čtyřiceti minutách já ,, Nezklam je." zašeptá mi, já dělám že jsem se přeslechla, a vstupuji dovnitř.

Všude jen kovové stěny, stůl se zbraněmi, barvami a provazy, a pak velký balkon z něhož na mě shlížejí tvůrci.

Přicházím přímo před něj.

,, Mio Newsonová, druhý kraj." pokouším se o co nejsladší tón,přikyvují a dávají mi znamení že můžu začít. bože, jestli mě nechají žít po tomhle tak....

Přecházím ke stolu s barvami, beru bílou, červenou a černou.

Na zem maluji obrovské srdce a do něj píšu jednoduchý vzkaz :

Hladové hry!

Zdá se že jsou s tím spokojeni a stačí jim to, na odchodu ještě vysílám jeden vzdušný polibek, přeslazené jako ...jako  Kapitol.

Po večeři napjatě sledujeme vyhodnocení našich výkonů v televizi.

Na obrazovce se objevuje Caesar, vzkazuje že všichni splátci si vedli dobře, a že všem přeje hodně štěstí, pak už se objevují první výsledky:

1. Kraj

Mira- 8

Star- 5

2. Kraj

Aron-9

Mio-0

S překvapením zíráme na můj portrét s kulatou nulou, povedlo se mi to, k překvapení ostatních zajásám.

,, Není důvod k oslavám, ještě nikdy nikdo nedostal nulu!" okřikuje me Celie, ale já se nepřestáám radovat

,, Jde o to je přesvědčit že vě mě nemají soupeře." vypísknu, a ona se zamračí.

,, A mají?" zeptá se , já ztichnu.

,, Vidělas ji vrhat nože? Je dobrá! Možná až skvělá!" vloží se do toho Aron.

,, Jak chceš." odsekne Celie a odchází.

Dál už hodnocení splátců nevnímám, a zdá se že Aron taky ne ,, Ty moje malá nulo!" zažertuje, mě ale zaráží co řekl ,, Moje?" zeptám se podrážděně ,, Neříkej že tě to vitáčí, neboj zklamání tě nečeká." směje se, svírá se mi srdce ,, Tys to četl?" bojím se odpovědi ,, Je to zajímavé, víš, popisuješ mě tam jako zamilované štěně, no vlastně spíš sebe." směje se přicházím k němu a vlepím mu takovou facku na jakou mi síly stačí, na tváři se mu objeví rudý otisk.

,, Možná dřív, ale teď vidím jaký jsi, zlý, arogantní, vypočítavý.." ,, A ty taková nejsi?" přestává se smát.

Jak na to odpovědět? Já vím že umím být zlá, ale vypočítavá? Arogantní? ,, Ne!" vyběhnu ke dveřím svého pokoje, a zavřu se v něm. Chce se mi brečet, a taky něco rozbít, praštím pěstí do stěny.

Znovu, a znovu, v omítce se objevují praskliny, mě to ale uklidňuje.

Netrvá dlouho a unavím se, jdu spát, možná naposledy.