HryProDivky.cz
Kapitola 3. Horská vesnice - Nymfa
Ptali se místních lidí jestli by u nich mohly přespat, ti radostně souhlasili. Ubytovali je ve velkém domě, a dali jim najíst. Byla už noc a tak si všichni unaveně lehli do svých postelí. Nebyl to žádný přepych jako na zámku , ale byli to postele. Jen zavřeli víčka hned usnuli.
Vendy se té noci zdál sen podobně tak jako té minulé:
Stála před zrcadlem, jenže její odraz z něj vystoupil. Začal se přibližovat, Vendy chtěla ustoupit, jenže nebylo kam za sebou cítila pevnou cihlovou stěnu. Odraz byl blízko, tak blízko že by se jej mohla dotknout, pak natáhl ruku a chytl jí za rameno , ten dotyk byl mrazivý jako led ,, Jsem skutečná tak jako ty , jsme stejné, jsme jedna a obě chceme to stejné vrátit se domů!“ dořekl odraz, a pokračoval ,, Jak jim můžeme věřit , neznáme je , jsou cizí!“ zakřičel odraz, a Vendy se snažila dostat z jeho sevření ruky, ten však držel dále. ,, Ty ani nevíš co jsou zač!“ zašeptal jí odraz a rozplynul se jako pára nad hrncem. Vendy už necítila ocelové sevření, zbytek noci prospala klidně.
Ráno jí probudily jasné sluneční paprsky. Byl to krásný den, horské květiny zářily svými barvami a nebe bylo azurově modré. Potom co všichni vstaly a poděkovali za nocleh chtěli odejít, jenže lidé je nechtěli pustit, říkaly ať u nich ještě zůstanou a odpočinou si. Nee se jejich dobrosrdečnost zdála podezřelá, ale nakonec se rozhodli že zde přespí a zítra vyrazí. Místní lidé měli radost, pořád se jich vyptávali kam a odkud jdou, jak se jmenují , odkud pochází. Lija sice věděla že by jim nic říkat neměla, přece jen byli to ale jejich hostitelé a tak začala vyprávět. Řekla jim o Vendy , o cestě do Wellaru no zkrátka o všem.
Když se Nea dozvěděla co Lija udělala , měla chuť jí dát pořádnou facku. „Jak si mohla být tak neopatrná?!“ zakřičela
„Promiň, nějak mi to uklouzlo, moc se omlouvám..“ začala Lija
„Uklouzlo? Teď ví všechno co když jsou to špehové?“
„Špehové? Ne! Tito milí lidé nejsou špehové!“
„Jak to můžeš vědět?“ zakřičela Nea, a Lija uraženě odešla. Zbytek dne spolu ani nepromluvily, vrhaly po sobě uražené pohledy a u oběda Nea odešla jakmile přišla Lija. Táhlo se to tak až do večera. Vesničané na jejich počest uspořádali slavnost. Zpívalo se , tančilo, jedlo a pilo. U velkého ohně si k Vendy přisedla Klarionei, byla to dívka u které přespaly. Svoje černé vlasy měla vyčesané do drdolu a i když na sobě měla jenom prosté vesnické šaty vypadala skoro jako princezna. Byla hrozně milá, ale tichá, v domě žila sama a tak celé dny skoro s nikým nemluvila. Nyní ale měla radost z toho že není sama. Povídala si s Vendy , a po chvíli řekla:
„ Chtěla bys slyšet naši vesnickou legendu?“ zeptala se
,, Ale je děsivá!“ dodala s úsměvem
Vendy jen přikývla a Klarionei začala vyprávět : „ Kdysi dávno sem přišli první lidé a usadili se tu . Žili mírumilovným a spořádaným životem, dokud nezačaly ty hrozné útoky. Lidé začali mizet ze svých domovů, a v lesích se nacházely jen krvavé stopy. Obyvatelé byly vystrašeni ale přesto neodešly ,praotec Nyray je zastavil. Řekl že se musí stvůře postavit a to taky udělaly , pět mužů se vypravilo hledat stvůru. Nevrátil se ani jediný. Od těch dob prý tu obchází. Má krvavě rudé oči a srst černou jako noc. “ Vendy to lehce vyděsilo.
„ Je to jen stará pověst“ dodala aby Vendy trochu uklidnila.
Večer když už byla velká tma , slyšela z pokoje Liji a Nei hádku, pak někdo práskl dveřmi a dupavými kroky sletěl dolů po schodech. Vendy měla starost co se stalo a tak zašla do vedlejšího pokoje. Lija jí vypověděla co se stalo.
„Takhle to už dál nejde!“ řekla Vendy, vzala Liju za ruku a táhla jí ven kde na lavičce seděla Nea.
„Tak hele, už dost , jsme tým a jestli chceme přežít musíme držet spolu!“
„Vendy , to je sice pravda jenže ona nás vystavila obrovskému nebezpečí.“
„Máte pravdu , omlouvám se Neo neměla jsem nic říkat.“ Dodala omluvně Lija.
„ Řekla jsi co jsi řekla, teď už je to jedno.“ Řekla Nea „Myslím ale, že je dost pozdě měli bychom jít spát.“ Dodala a vešla do domu, jí po chvíli následovaly i Vendy a Lija. Všichni ulehli do svých postelí a tvrdě spali.
Ráno je probudily zvuky blesků , obloha byla zatažená , pršelo a byla tma jako o půlnoci. „ Dnes už asi nikam nepůjdete.“ Řekla vlídně Klarionei dívka u které přespaly.
„ Nechceme vám tu překážet“ odvětila Nea a chtěla odejít.
„Jsem ráda že tu nejsem sama.“ Dodala s úsměvem a odešla do kuchyně. Ten den ubíhal velmi pomalu, ale pak se stalo něco hrůzostrašného. Z kuchyně byl slyšet nelidský křik. Vendy se vyřítila z pokoje, a nebyla sama na chodbě stáli všichni a tiše sešli dolů. Nevěděli co čekat, Lija se skrčila a opatrně nahlédla klíčovou dírkou do kuchyně. Byla bledá jako stěna „ Nikdo tam není!“ zašeptala. Pak bylo ticho, strašidelné ticho které přerušovaly jen blesky protínající potemnělou oblohu.
Po chvíli rozmýšlení opatrně otevřeli dveře kuchyně. V rohu místnosti ležela kupa hadrů, Lije se to zdálo divné Klarionei byla čistotná, proč by tedy nechávala něco takového na zemi.
Pak ale místnost ozářil blesk, nebyla to kupa hadrů , v rohu na zemi ležela Klarionei! Lija zděšeně vykřikla čímž přivolala pozornost ostatních. Nechápali co se stalo, když ale oblohou projel další blesk uvědomily si to. „Klarionei je…“ nikdo se to neodvážil vyslovit. Ta myšlenka že milá srdečná Klarionei je ….
„ Kdo to mohl být?“ zeptala se Lija mezi vzlyky, „ Spíš co to mohlo být“ řekl s hrůzou Terram když si všiml škrábanců na Klarioneině krku. „ Možná zvíře….Nebo snad..“ Zarazila se najednou Vendy.
„Co?“ začal Terram „ No tak jestli to pomůže řekni to!“
Vendy chvíli jen stála s očima upřenýma na děsivou scenérii: Klarionei ležící na podlaze, z jejího rozdrásaného krku tekla krev která na podlaze vytvářela velké rudé skvrny, a Klarioneiny šaty barvila do rudě krvavé barvy. Blesky které protínaly oblohu, a ticho v místnosti všemu dodávaly hororovou atmosféru.
„ No já … Klarionei říkala něco o staré legendě..“
„ Jasně legenda díky za nic!“ přerušil ji Igni .
„Nech ji to dokončit!“ okřikla ho Nea „ Pokračuj“ dodala klidně k Vendy.
„No .. bylo to něco o stvůře jež kdysi obcházela tyto krajiny, kdysi prý zabila několik vesničanů když se jí snažily vystopovat. Nikdy jí nikdo nenašel ,Igni má ale pravdu , je to jen legenda.“ Dodala smutně.
„Zde nic není pouhopouhá legenda, zde ve Welanii je možné vše!“ konstatovala Nea s vážným výrazem.
„ Pokud ji tedy zabila stvůra , proč ale nerozcupovala i nás?“ zeptala se znovu Lija které tekly slzy. Vendy bylo jasné že Lija Klarionei neviděla poprvé, ani ona Vendy , která se rozbrečí i nad mrtvou myškou v pastičce nebrečela tolik jako Lija. Teď ale nebyl vhodný čas ani místo nad tím přemýšlet, musely… Co vlastně musely? Netušila co se bude dít dál, pochyby se šířily jako požár a Vendy pomalu začala propadat panice.
„Co teď?“ vyřkla otázku které se všichni bály. Nastaly chvíle absolutního ticha, pak ale Nea promluvila : ,, Především musíme informovat vesničany a taky zajistit aby Klarionei dostála důstojného odpočinku.“ Mluvila naprosto klidně, plynule, uvažovala logicky , to nikdo z nás v té situaci nedokázal.
„Vendy a Lija tu zůstanou a budou hlídat. Já , Terram a Igni zatím obejdeme vesničany “ Dodala Nea , pak všichni tři odešly a Vendy zůstaly s Lijou sama. Bála se Liji zeptat na to odkud Klarionei zná , když viděla jak jí ta událost zdrtila nechtěla jí ještě přitížit, rozhodla se tedy mlčet. Seděly tam spolu, přesto jako kdyby byly samy. Lija se utápěla v slzách, i přes všechnu Vendiinu snahu ji uklidnit stále musela myslet na báječnou , klidnou, milou Klarionei. Byla jí jako sestrou , potom co jí zemřela matka a otec byl ve válce , byla Klarionei její jedinou oporou, starala se o ni , a Lija ji měla nadevše ráda. Pak když se otec vrátil z války nabídli Klarionei ať zůstane u nich , ale ona chtěla poznat svět a tak se vydala. Nyní po takové době…..
Lijiny myšlenky přerušilo prudké bouchnutí dveří. Dovnitř vpadla udýchaná Nea. „ Rychle utíkejte stvůra se vrátila!“ zakřičela a obě dívky se rychle zvedly a vyběhly za ní. Venku stála spousta lidí , v rukách drželi pochodně, vidle, nože, meče prostě vše co našly doma sebrali aby se ubránily stvůře. Před davem vyběhla z lesa obrovská stvůra. Měla hadí hlavu a tělo , vlčí drápy, a škorpioní ocas s jedovatým bodcem. Byla celá černá, jen její oči byly krvavě rudé.
Vesničané vystrašeně ustoupily. Stvůra vztyčila obrovskou hadí hlavu a ohnala se škorpioním ocasem a zasáhla jednoho z vesničanů do paže, ten se okamžitě skácel na zem. Jed byl prudce smrtelný, jedna žena z davu vyběhla a objímala zasaženého muže, z očí se jí řinuly slzy. Stvůra byla ale nemilosrdná, když se ohnala podruhé žen a spadla na zem .
Vendy se nedokázala dívat, vytasila svou dýku a chtěla se jít se stvůrou bít. Zachytila ji však Neina ruka. „ Tohle není tvůj boj!“ řekla s ledovým klidem. „ Je to jejich boj!“ dodala a ukázala na skupinu vesničanů kteří se osmělily a začaly obkličovat stvůru , jeden z nich se připlížil zezadu a přímo do ocasu jí zabodl nůž. Stvůra zasyčela a prudce se otočila. Na to vesničan čekal obratně se po ní ohnal kopím které mu hodil
jeden z přihlížejících, a strefil se stvůře do krku. Začala jí z pusy a ráně po kopí vytékat hustá černá lepivá tekutina podobná asfaltu. Tekutina příšerně zapáchala , a štiplavý zápach všechny odrazoval a odháněl dál. Stvůra však ještě nezemřela, házela sebou a ostrý bodec na jejím o casu se snažil zasáhnout vesničany. Místo toho ale jeden z nich přiskočil a zasadil jí ránu poslední, smrtelnou. Stvůra znehybněla a z rány se vyvalila další černá tekutina. Vesničan vítězně zakřičel. Ostatní se k němu hrnuli a div ho nenesly na rukou. Oslavovaly svého zachránce.
Nea se měla k odhodu „Jdeme nyní je čas jít!“
„A co Klarionei…“ zeptala se Lija která přestala plakat.
„ Myslím, že o to se už postarají.“ Odpověděla Nea s naprostým klidem a kývla směrem ke skupince která mířila k domu Klarionei.
Lija se naposledy ohlédla a vyrazila za ostatními. Ztratili už dost času, musí přidat pokud chtějí zabránit tomu co se zdálo téměř nevyhnutelné…. Lernovi a jeho děsivé moci!
Nyní se vydávali vstříc neznámému do hor tam kde se stromy sklání nebesům.
Skutečně čím víše stoupaly tím menší stromy byly jako kdyby chtěly ukázat že proti obloze, mocnému životodárnému slunci nejsou pouhopouhé nic.
Blížil se večer a slunce se chýlilo k západu. Přemýšleli kde by strávily noc. Pak našla Vendy jednu větší jeskyni do které se všichni vešli. Byli rádi že po tom náročném dlouhém dni si mohou někam lehnout. Unaveně se uvelebily na tvrdé zemi. A po chvíli, usnuly. Té noci byl klid , nic nerušilo jejich spokojený spánek.
Ráno za úsvitu je všechny Nea probudila , a vydali se na dlouhý výšlap na vrchol hor. Byly tu strmé skalní srázy, vratké převisy ze kterých se drolilo kamení když po nich přecházeli. Ostré kameny se jim při šplhání zadíraly do rukou a vytvářely krvavé šrámy. Když přecházeli po mostě přes skalní trhlinu , zaznělo skalami : ,, Pomoc, pomoc prosím!“ křik se rozléhal jako zvuk zvonu. Když se Vendy otočila zjistila že za ní Lia nestojí. Upadla a zachytila se lana na mostě. ,, Pomůžu ti počkej..“ zavolala na ni Vendy ,, Igni pomoz mi ji vytáhnout!“ Igni se přihnal jako vítr chytl Liju za ruku a společně s Vendy jí táhli na most, jenže provaz který držel most se uvolnil. ,, Pusťte mě, zachraňte se a běžte!“ volala na ně Lija,, Ne to nemůžeme!“ křičela Vendy , Lija se podívala na Vendy a řekla : „ Nikdy to nevzdávej. Věř!“ pak se pustila a spadla do hluboké propasti na jejíž dno nebylo vidět. Vendy sebou nemohla ani hnout, Nea na ní křičela ať jde, Igni jí rychle táhl za ruku z propadajícího se mostu. ,, Ona…Zemřela aby nám zachránila život.“
řekla Vendy v slzách když se probrala z hrůzného šoku , Nea jen smutně pokývala hlavou. ,, Nezdržujme se musíme dál!“ řekl Igni a šel cestou přes skalní hřbet. ,, Jak může být tak bezcitný?!“ zařvala Vendy a z očí se jí valily proudy slz. ,, Musíme dál.“ Řekl smutně Terram který měl slzy v očích a vydal se za Ignim. Vendy vstala a společně s Neou šli pomalu za nimi. Cestou bylo ticho, jen vítr občas zapískal ve skalních puklinách. Jako by zpíval poslední ukolébavku Lije mocné čarodějce, úžasné kamarádce a královské vyslankyni. Zatáhlo se, spustil se déšť, a všichni se šli schovat do jeskyně kterou Terram našel, byla velká a bylo v ní sucho takže mohli rozdělat oheň.
Vendy seděla u vchodu a sledovala kapky deště jak naráží do tvrdé žulové skály. Z očí jí tekly slzy. Vypadalo to jako by i samotné nebe nemohlo zapomenout na veselou , optimistickou Liju, která zachránila životy. K večeru déšť slábl. Vendy byla velmi unavená , stalo se toho na ni moc , kolik lidí musí ještě zemřít? V slzách si lehla na tvrdou žulovou zem a usnula.
Znovu se ocitla v prababiččině pokoji, ze zrcadla vystoupil odraz ,, Mělas odejít, to kvůli tobě Lija zemřela kdybys tu nebyla žila by dál!“ promluvil a Vendy se vkradly do očí slzy. ,, Nemáš pravdu, kdybych tu nebyla zemřelo by víc lidí než jen ona!“ zakřičela Vendy, a snažila se zahnat slzy. ,, A víš to jistě?“ řekl tiše odraz. Vendy začaly opět sžírat pochybnosti. ,, Ne ty jsi jen odraz, a jím taky zůstaneš!“ zařvala Vendy a uhodila odraz do tváře. Ten jen odvětil : ,, Vybrala sis sama!“ a vrátil se spět do zrcadla.
Ráno když se Vendy probudila , musely rychle vyrazit. Byli jim v patách Lernovi špehové. Nea je popoháněla a vedla ve stezkami , museli se ale rozdělit Nea šla s Terramem stezkou u vodopádů aby zmátli malumy, a Vendy s Ignim měli sejít do lesa a pak do vesnice Si Albugniem kde měli počkat .
Kdyby nepřišli do dvou dnů měli vyrazit sami. Vendy byla zticha kráčela několik kroků za Ignim . Les byl nekonečný , šli bez odpočinutí celý den , teprve k večeru sešli z cesty a na malé mýtině se rozhodli přespat. ,, Jdu pro dřevo!“ zavolala Vendy na Igniho , ten jen pokýval hlavou. Vendy našla spoustu suchých klacíků, nanosila je na mýtinu, ještě pak na chvíli zmizela v lese a když se vrátila nesla plnou náruč malin, borůvek, ostružin a jahod. Igni mezitím rozdělal oheň. ,, Chceš?“ nabídla Vendy Ignimu plnou hrst lesního ovoce,, Díky.“ Řekl a vzal si je. Po zbytek večera kdykoli se Vendy na Igniho podívala , díval se na ni jako lovec na labuť. To Vendy děsilo. Když šla spát běhal jí mráz po zádech, co se ještě může stát?
Pak se jí podařilo usnout , tentokrát se ocitla v nádherné zahradě, rostla tam jabloň s překrásnými červenými jablky.
Vendy si jedno utrhla a zakousla se do něj. Mělo divnou hořkou pachuť, podívala se na jablko, místo lahodného jablečného vnitřku se pod slupkou svíjeli mouční červy. Vendy okamžitě začala vyplivovat sousto co měla v puse, a jablko zahodila daleko do zahrady. Najednou vše ztemnělo, stromy které před chvílí byly zelené a plné červených jablek, se změnily , byly opadané se shnilými zapáchajícími jablky. Tráva byla žlutá a vše kolem vypadalo jako kdyby umíralo. ,, Je tu krásně že?“ ozval se hlas, když se Vendy otočila uviděla svůj odraz. Už nemluvil stejným hlasem jako ona , hlas odrazu byl hlubší a celkově z něj vyzařovala škodolibost a zloba. ,, Říkala jsem ti to, vybrala sis sama! Mohla jsi být doma a nechat tuto proradnou zemi shnít! Ale ne ty radši zůstaneš a zemřeš!“ řekla posměšně odraz a zasmál se. ,,Tato země není proradná to ty!“ zakřičela na odraz Vendy . ,, Já? Jenže milá Vendy já jsem ty!“ odvětil odraz a obcházel Vendy jako šelma svoji oběť. ,, Já nejsem stejná! A nikdy nebudu!“ zakřičela Vendy znovu, odraz se jen zasmál a řekl: ,, Uvidíme milá Vendy, uvidíme…“
V tu chvíli probudilo Vendy zasvištění čehosi ve vzduchu.
Když otevřela oči viděla jak nad ní stojí Igni a v ruce má meč. Z tmavě hnědých očí mu tekly slzy. ,, Omlouvám se !“ zašeptal napřáhl meč.. Vendy čekala prudkou bolest, jenže meč se zastavil těsně u jejího krku. ,, Nemůžu, nemůžu tě zabít nejde to!“ řekl Igni a upustil meč.
Vendy byla vyděšená ,, Proč bys..?“ vykoktala ze sebe zděšeně. ,, Král mé provincie je spolčen s Lernem , řekl že pokud tě zabiju, propustí mou matku. Nikoho jiného než ji na světě nemám!“ řekl v slzách. ,, Proč jsi to neudělal?“ zeptala se opatrně Vendy . ,, Já, já nevím. Zabil jsem tolikrát, ale tebe zabít nedokážu.“ Řekl , zvedl meč a zastrčil ho za pás. ,, Nevím čím to je, možná že tě zabít nechci, ale teď není vhodná doba na to nad tím přemýšlet musíme vyrazit. Omlouvám se. “ dodal a vzal svůj batoh . Na cestě bylo ticho.
Po ranní události byli zticha. Okolo poledne dorazili do Si Albugniem , vesnice trpaslíků. Našli malý zapadlý hostinec, když zaplatily uvedla je hostinská do pokojů, byly špinavé a staré ale alespoň je zde nikdo nenajde. K obědu dostali cosi jako maso a cernes což byl zvláštní Welaniiský chléb. Celý den zůstali každý ve svém pokoji. Vendy se nudila, a pak si vzpomněla na knihu co měla v batohu. Vyndala ji a začala si v ní číst. Byla o kouzlech a magii , stálo tam jak správně provést jednotlivá kouzla.
Vendy váhala, ale pak se osmělila a jedno z nich zkusila: Natáhla ruku soustředila se na oheň, jak pálí, jak hřeje, jak ničí, ze špiček prstů jí vyrazily drobné plamínky, které však brzy zhasly. Celé odpoledne trénovala kouzla z knihy, večer jí přinesla hostinská večeři a Vendy bleskově schovala knihu do batohu. Hostinská se jen ušklíbla a dala tác s chlebem a čímsi jako maso na zchátralý noční stolek , který stál u postele. Jakmile se zabouchly dveře Vendy se podívala na tác. Maso se rozkládalo a chleba byl tvrdý jako kámen. ,, To se nedá jíst!“ řekla a shodila tác na zem, chleba se skutálel pod postel a maso zůstalo jako přilepené na tácu. ,, Nemůžu tu zůstat o hladu! “ dodala a vzala si batoh.
Ignimu to může být jedno! Pomyslela si a vyšla ze dveří pokoje.
