HryProDivky.cz
Blesk - HP fanfiction
Vše je tak temné a zlé, cítím že se blíží konec, ať už se má stát cokoli, stane se to....
Sedív v jedné z lavic na hodině černé magie. Děsí mě učitelův výklad. Povídá o účincích jednotlivých kledeb ,, A, ano Kruciatus, moc pěkná kledba, chtělo by to si ji vyzkoušet...!" přejíždí pohledem po třídě. ,, Vy! Sem!" ukáže na mně a já předstoupím, vím že musím být silná, musím to vydržet. ,, A třeba vy!" ukáže na Pansy. ,, Zkuste to!" pobídne ji a ona s největší radostí sešle jednu za "zakázaných" kledeb. Cítím ostrou bolest po celém těle, jako by mi drtila kosti, každý sval v mém těle se bolestivě napíná. Ruce se mi zkroutí do nepřirozených úhlů. Začíná mi téct krev z nosu, ale pořád se snažím o nezúčastněný výraz, nesmím ukázat slabost. ,, Dost." přikáže učitel, Pansy však nepřestává, kledba je čím dál horší. ,, Slečno Parkinsonová, myslím že už ukázka stačila." na jeho tváři se bleskne radostný úsměv z její chladnokrevnosti.
,, A vy si tké sedněte." jeho chladný pohled mě probodává. Ztěžka se zvedám. Dokulhávám k lavici a sedám si. Děvče vedle mě se na mě starostlivě dívá ,, Jsem v pořádku." zašeptám. Nechci aby kvůli mě měla problémy. Věnuji pozornost dalšímu výkladu.
Po zazvonění klopýtám na ošetřovnu. Je plná studentů, podobně zraněných jako já. Smrtijedi si neberou servítky. Madam Pomfreyová vypadá unaveně, má kruhy pod očima, klepou se jí ruce a když mi převazuje jednu ze zlomenin, třikrát jí vyklouzne obvaz z rukou. ,, Já to udělám." nabídnu se a ona se vděčně usměje.
Vidím jednu prvačku jak sedí na sousední posteli. Má dlouhé šrámy po rukou, pláče. ,, Co se ti stalo?" ptám se jí tichým hlasem. ,, Ne...Ne...Nechtěla jsem jít k tabuli při hodině černé magie." vzlyká. ,, Udělala jsi dobře, vidíš co se stalo mě když jsem tam šla?" ukazuji na své obvázané rány. ,, Jsi moc statečná víš to?" malá dívenka kroutí hlavou. ,, Jsi moc statečná, nikdo z sedmého rožníku si nedovolil to co ty!" dívka se pousmívá. Alespoň tak jí prozatím můžu pomoct.
Odpoledne přichází další zranění. Je jich hodně, smrtijedi se dnes nudí, to je špatné znamení! Mezi zraněnými poznávám známé tváře, jsou tam lidé z Nebelvíru a Havraspáru , hlavně také z Mrzimoru, ze Zmijozelu nikdo. Postřehnu slabé zamávání chlapce s natrženým obočím a modřinami ve tváři. To je Nevill! ,, Co se ti stalo?" ptá se a dokulhává k mé posteli. ,, Kruciatus." odpovídám a zahledím se na jeho pravou nohu, krvácí. ,, Brzy to zkončí!" zašeptám a nakloním se k němu. ,, Brzy se stane něco co změní chod dějin, viděla jsem to!" překvapeně se na mně podívá. Pak přikývne, na nic víc se neptá, vím že vzkaz vyřídí Nebelvírské koleji, snad jim to dodá odvahu , snad vytrvalost, a možná i špetku naděje.
Večer mě propouští, aby mohli přijmout další. Potácím se chodbami, z ničeho nic se mi zatmí před očima. Začne mi pískat v uších. V tom všem se mi zjeví jediná věc: Blesk!
Zmateně se rozhlížím kolem sebe, moc dobře vím co to mělo znamenat, není času na zbyt. Rozbíhám se k pamětní síni kde nyní přebývají Nebelvírští. Překonávám bolest všech svalů a kostí a nasazuji velkou rychlost. Buším na velké dřevěné dveře. ,, Kdo je?" ozývá se unaveně podrážděný hlas. ,, Přítel!" odpovídám a dveře se pootvírají. Stojí za nimi rudovlasá dívka s oříškovýma očima. ,, Twailo!" vydechne překvapeně a vpouští mně dovnitř. Všichni na mně ohromeně hledí. ,, Zmijozelská smrtijedka!" zakřičí jeden ze starších chlapců a já instinktivně ucouvnu. ,, Je to přítel!" brání mě rusovlasá Ginny Weasleyová. ,, Jak jí můžete věřit? Je nepřítel!" vykřikne znovu ,, Měla jsem vidění! Harry se vrátí!" křiknu a Ginny se překvapeně otáčí. ,, On je na živu?" ptá se a já přikyvuji. ,, Je naživu a míří sem!" ujišťuji je a na tvářích mnohých studentů se zračí pochybnosti, důvěra, i zcela nepochopení. ,, Je jasnovidka." slyším známý klidný a milý hlas. ,, Lenko?" vydechnu když z davu vystoupí blonďatá dívka v modrém svetru. ,, Jsem ráda že tě vidím." pousměje se. ,, Takže jí máme věřit?" ptá se jedna z dívek pátého ročníku. Ginny, Lenka, já , a několik dalších rázně přikývneme.
,, Kdy?" ptá se další z chlapců a vystoupí z hloučku. ,, To nevím, mé vize nejsou tak přímé, ale bude to brzy!" ujišťuji ho. Cítím že jsem vnesla do jejich srdcí naději.
