The sky is no longer the limit

    Seděla jsem na kraji svého světa a nohama houpala přes jeho hranu. Všude přede mnou bylo nekonečné prázdno, stejně jako v mé, jindy nevyzpytatelně zběsilé, mysli. Neměla jsem žádné dál, kam bych mohla jít. Jistě, za mnou byly nevídané krásy mé jedinečné existence, do kterých bych se mohla vrátit, jenže já nechtěla. Chtěla jsem pokračovat, ale tentokrát nebylo kam.

    Nebyl ve mně žádný pocit, jako bych jich už nebyla schopna. Spíš než zoufalá, naštvaná, či smutná, jsem byla prázdná. Nebyla to žádná negativní emoce, ale to "nic" by mě vážně děsilo, kdybych dokázala vnímat strach.

    Přestože i má mysl byla překvapivě oslabena, snažila jsem se přijít na nějaké řešení. Zvykla jsem si, že vždy přijde samo - to se však nestalo. Ačkoli jsem nedokázala být smutná, automaticky se mi z bouřkových očí spustily slzy. Co teď? Nyní se záhadné prázdno z mé mysli rozrostlo až do mého srdce a nebezpečnou rychlostí začínalo obsazovat i mou duši.

    Hleděla jsem na onu nicotu a netušila. Netušila jsem, co si počít. Chystala jsem se skočit přes hranu a zjistit, zda něco čeká za ní, protože co jiného mi zbývalo?

    V tu chvíli jsem ale pocítila nutkání se otočit zpět. Bylo mým pravidlem, že jsem se nikdy neohlížela, protože vracet se by neznamenalo vůbec nic, jen znova prožívat své radosti a strasti, kterými už jsem si jednou prošla. Teď jsem ale neodolala pokušení. Obrátila jsem se, nic neobvyklého, co by mě lákalo k tomuto činu, jsem však nespatřila. Ne na první pohled, na který jsem stejně nikdy nevěřila. Chvíle, kterou jsem trávila hledáním něčeho podivného, byla tak mučivě dlouhá. Nakonec jsem ale kdesi v prostoru zahlédla zvláštní třpyt. Jako ve snu, omámená touhou po novém směru, jsem k němu natáhla ruku. Probral mě dotyk ledově chladného kovu ve tvaru starodávné kliky, kterou jsem ale neviděla. Ony nespatřitelné dveře jsem zkusila zavřít - nebo otevřít? -, a bohužel - či naštěstí? - se to povedlo.

    Vyděsila jsem se, jelikož tentokrát už to šlo, protože najednou zmizela i ta část mé říše, kterou jsem již dobře znala a místo kliky jsem nyní v rukou svírala tlustou knihu. Zvědavost mi nedala a já ji okamžitě otevřela. Podivila jsem se - na pár stránkách zachycovala celý můj zmizelý svět. Celá moje existence se nacházela na pár zažloutlých listech. Zbytek byl ale čistý.

    Pomalu jsem se otočila a zjistila, že mé očekávání bylo správné. Ačkoli jsem moc dobře věděla, že se v dáli stále nachází jen modré nebe, viděla jsem tam možnosti tolika příběhů a musela se usmát. Teď už jsem cestu měla.

    Nalistovala jsem první volnou stránku, z prázdnoty vykouzlila pero a začala psát nový příběh. Nekonečná obloha za krajem tohoto světa již nebyla mým limitem.