The sky is no longer the limit

    Stála jsem na pobřeží a nechávala klidné mořské vlnky mi s tichým šuměním omývat kotníky. Chodívala jsem na to místo každičký den - ať už svítilo slunce, či se voda bouřila. Bylo to neuvěřitelně uklidňující. Já, malá nepodstatná figurka, jsem vstoupila na mořské hrací pole a stala se maličkou součástí divoké hry…

    Seděla jsem na kraji svého světa a nohama houpala přes jeho hranu. Všude přede mnou bylo nekonečné prázdno, stejně jako v mé, jindy nevyzpytatelně zběsilé, mysli. Neměla jsem žádné dál, kam bych mohla jít. Jistě, za mnou byly nevídané krásy mé jedinečné existence, do kterých bych se mohla vrátit, jenže já nechtěla. Chtěla jsem…