The Rainbow Syndrome [Creepypasta]

«Nejnovější články | The Black Blog

Vytvořit blog | Nápověda

Tento takzvaný ,,Syndrom Duhy " se zatím ukrývá v podvědomí spousty psychologů i vědeckých kapacit.
Nikdo totiž s jistotou neví, jaká je jeho příčina, proč dělá to, co dělá a jestli to vůbec zařadit mezi choroby. Mezi choroby, psychické postižení nebo fobii. Nikdo si není jistý. Ale anonymní psycholog podal o tomto podivném jevu svědectví a vlastní teorii.

Byl jsem u jednoho případu zasažení The Rainbow Syndrom. Byl jsem na návštěvě u sestry, která byla tehdy čerstvě rozvedená, s malou, osmiletou dcerkou. Jmenovala Jenny a byla to normální holčička s hnědýma vlasama a zvídavýma, modrýma očima. Každý den proseděla na zahradě a hrála si s panenkama. Já mezitím většinou seděl s její matkou na verandě, upíjel jsem černou kávu a drbal jsem za ušima jejich labradora Bena.
Jednoho slunečného, letního dne začalo pršet. Jennyina matka jí volala dovnitř.
Malá brunetka se tedy zvedla ze země, vzala za ruku svojí panenku, pečlivě ji ukryla pod ruce, aby nezmokla a utíkala domů. Seděli jsme v kuchyni a pozorovali jsme, jak se v zlatém slunečním světle leskly dešťové kapky. Poslouchali jsme, jak pleskaly na střeše a stékaly po hliněných okapech.
,,Hele mami! Co to je?" vyjekla najednou Jenny nadšeně a ukázala malým prstíkem ven z okna.
Všichni jsme vykoukli ven a zkoumali jsme, co Jenny tolik zaujalo. Byla to duha. Táhla se od okraje města až do malého lesíka, který byl od domu ani ne sto metrů. Bylo úplně vidět, jak duhový ocas vplouvá mezi koruny stromů. Každého by v tomto momentu začalo lákat se vydat na ten konec duhy a zjistit, jak vypadá. Jestli je tam doopravdy to, co lidé říkají. Hrnec zlata, diamanty?
Na to mohou věřit děti, já a moje sestra jsme byli dospělí, takové myšlenky už jsme nemohli jen tak realizovat. Byl a stále jsem psycholog, věřte mi, že vím o čem mluvím. A Stacy, moje sestra, věděla, že bude mnohem jednoduší říct Jenny, že na konci duhy jsou poklady a malí zelení leprikoni, než vysvětlovat, že duha je jen lom světla, na jehož konci nic nenajde.
,, To je duha drahoušku..." pohladila jí po vlasech. ,, ...na jejím konci se může ukrývat poklad!" usmála se na malou holčičku, které se v očích zablýsklo nadšení a touha vědět víc.
A tak jakmile začal déšť snižovat na intenzitě, popadla svou bundu a běžela ven do lesa. Snažil jsem se ji zadržet, ale Stacy mě uklidnila, že s Jenny do toho lesa chodí pořád, že se vyzná. Poněkud znepokojený jsem se zase usadil do křesla a vyhlížel jsem drobnou brunetku z okna. Když už se celou hodinu nevracela, vyrazili jsme za ní. Našli jsme ji, jak sedí na mechu v lese. Byla v tureckém sedu, na tváři jí hrál blažený, spokojený výraz absolutního štěstí. Když nás uslyšela přicházet, jen pomalinku otočila hlavu a usmála se. Nikdy v životě jsem takový úsměv neviděl. Byl až příliš dokonalý. Příliš přeslazený a přitom plachý. Otevřela ústa.
,,Viděla jsem..." podívala se nám hluboko do očí. ,,Viděla jsem konec duhy..."
Se Stacy jsme se na sebe podezíravě podívali.
,,Bylo to tak krásné mami! Chci to vidět zase!" natáhla ke své matce ruce.
Stacy měla v očích zvláštní, odtažitý strach. Vzala Jenny do náruče a odnesla ji bez jediného slova domů. Poté jsme se dva čtyři roky neviděli. Já si dodělával svůj doktorát z psychologie a Stacy si mezitím našla přítele. Setkali jsme se a bylo to setkání plné dojmů a slz. Když jsem se prošel po jejím domě, narazil jsem na Jennyn pokoj. Dlouho jsme jí neviděl a moc jsem toužil po tom, ji zase spatřit. Šáhnul jsem po klice, když tu najednou mě Stacy chytla za ruku.
,,Ne, radši tam nechoď..."
,,Proč ne Stacy?"
,,Víš..." poškrábala se na zátylku a upěnlivě jezdila očima po dveřích, jakoby čekala, že najde ve dřevě vyrytý text, který mi může přednést.
,,Jenny je od té doby co si odjel špatná. Mám takové zvláštní stavy. Byly jsme u doktora, ale nic jí nezjistil. Je pořád taková smutná, jakoby jí chyběl smysl života nebo... Já nevím. Doopravdy nevím..." vydechla a sklopila pohled.
Zatím jsem nechal Jenny za dveřmi svého pokoje, ale nedalo mi to. Ani nepřišla na večeři. Stacy mi to odůvodnila tím, že si Jenny chodí jíst sama do pokoje, když všichni odejdou.
Když jsem měl příležitost, zaklepal jsem na dveře jejího pokoje. Nikdo se neozval. Otevřel jsem a spatřil jsem ji, jak sedí na židli. Dlouhé hnědé vlasy se jí vlnily podél zad, seděla nehnutě na židli, slyšel jsem jen jak dýchá. Pouze seděla a koukala ven z okna.
,,A-Ahoj Jenny..." vykokotal jsem ze sebe.
,,Pamatuješ si na mě? Jsem Steve, tvůj strejda..."
Nic neříkala, jen se na mě otočila a já spatřil její obličej. Nebyl takový, jak jsem si pamatoval. Modré oči zešedly, koutky úst byly pokleslé, pleť našedlá a pod očima se kromě fialových kruhů objevily i slzy. Vypadala jako ten nejsmutnější člověk na světě.
,,Ahoj..." pípla a sklopila pohled. Byl jsem za to docela rád, ty oči mě uváděly do deprese.
,,Co se ti stalo?"
Jenny si povzdechla a podívala se ven z okna.
,,Máma ani její přítel by to nepochopili... Možná ani ty ne..." položila drobnou dlaň na okenní tabulku.
,,Jen... Tenhle svět je tak špatný..."

S Jenny jsem se uviděl až o další čtyři roky později. V nemocnici.
Bylo jí šestnáct let a byla zrovna v tom stejném městě co já. Když jsem se to dozvěděl, okamžitě jsem za ní jel. Ležela na nemocničním lůžku a byla tak chladná...
Chladná na pohled. Šedá pleť, oči a vlasy. Alespoň tak jsem ji vnímal já. Byla slabá a drobná. Stacy a její přítel za ní zrovna jeli z jiného města a já byl jediný příbuzný, co byl poblíž. Polknul jsem.
Přistoupil jsem k Jenny a podíval jsem se na ní. Opět jsem se ptal na stejnou otázku.
,,Co se ti stalo?"
Jenny pozvedla hlavu, z jejího výrazu to musela být strašná námaha.
,,Steve... Steve..." vydechla a já se přiblížil k jejímu obličeji.
,,Já vím, že umřu... Umřu smutkem..."
,,Ale notak..." pohladil jsem ji po hlavě a v dlani mi zůstal chuchvalec jejích vlasů. ,,...neumíráš. A už vůbec ne smutkem..."
,,Ty nevíš jak to myslím..." vydechla znova. Každé slovo ji bolelo.
,,Vzpomínáš si, jak jsem šla za koncem duhy? Vzpomínáš si Steve?"
Kývnul jsem a před očima mi vytanul obraz jejího šťastného obličeje. Píchlo mě u srdce.
,,Viděla jsem konec duhy... Viděla jsem to nejkrásnější, nejšťastnější a nejspokojenější místo na světě... A chtěla jsem se tam vrátit..." nadechla se, aby nabrala dech na další slova.
,,Víš jaké to je, spatřit ráj a pak se vrátit zpátky do šedé reality?" chytla mě za ruku.
,,Víš jaké to je umírat smutkem?"
Rozplakala se. Po jejích zašedlých tvářích stékaly horké slzy a vpíjely se do její noční košile. Strčila mi do ruky nůž od oběda, co ležel na tácku vedle postele.
,,Zabij mě strýčku... Prosím tě..."
Nemohl jsem. Viděl jsem v jejích očích, že je už dávno mrtvá. Je jenom schránka, prázdné lidské tělo bez života. Bez duše. Je vyplněno smutkem. Odhodil jsem nůž do koutu místnosti a pohlédl jsem do jejích očích.
,,Jenny..." stekla mi po tváři slza. ,,Jenny... Buď silná..."

O pár týdnů později jsem stál nad jejím hrobem. Zapadalo slunce, kapky deště se leskly na jejím náhrobku jako diamanty, její jméno bylo vytesané do mramoru a s květinami na čerstvě udusané hlíně si pohrával vítr.
Sledoval jsem je a přemýšlel jsem o tom, o co mě prosila, když jsem ji tenkrát v nemocnici držel za ruku.
Jak strašnou touhu měla po tom, znova vidět konec duhy...
Přemýšlel jsem nad tím, proč nakonec vzala ten nůž sama a zabodla si ho do hrudi.
Najednou skrz mraky prosvitnul paprsek slunce. S kombinací s kapkami vody po dešti vytvořili duhu. šokovaně jsem hleděl na maličkou siluetu holčičky nad hrobem. Poznal jsem v ní malou, osmiletou Jenny.
Brečela a z očí jí tekla duhová krev. Jednou rukou si držela krvavou ránu na hrudi, druhou natahovala ke mě.
Její oči byly jako oči mrtvého člověka, smutné, temné a plné bolesti.
,,Jenny? Jsi to ty...?" vydechl jsem, aniž bych chtěl.
Dívenka na mě pohlédla a zakuckala se vlastní krví.
Její silueta začala mizet společně s paprsky slunce. Natáhl jsem za ní ruku, chtěl jsem ji chytit za lem šatů a stáhnout ji zpátky k sobě, vdechnout jí život...
Ale ona zmizela.
Naposledy jsem spatřil její mrtvé oči.
,,Kam si zmizela?" rozplakal jsem se.
,,Někam za duhu..."