HryProDivky.cz
Krátká povídka - zoufalá
Hi Dragon Lovers! Rozhodla jsem se napsat krátkou povídku, smutnou. Jdeme na to!
Jsem Heather, a je mi šestnáct. Žiju v panelovém domě, prožívám pubertu, a ve škole je to peklo.
Probudila jsem se pípáním budíku v šest, nula, nula. Nesnáším brzké vstávání. Praštila jsem do budíku, aby se vypnul, oblékla jsem se, a sešla dolů. Rodiče odešli do práce, a já byla v domě sama. Po snídani jsem popadla batoh a vyrazila rychlou chůzí k metru. Něco mě překvapilo, byla jsem sama, jediný člověk co tu seděl kromě mě byla divně vyhlížející stařenka. Zablikala světla. Najednou se kolem rozprostřela tma. Metrem se linul zápach krve. Cosi vyběhlo ze tmy, srazilo mě to na zem. Zaťalo to do mě drápy. Ležela jsem přimáčklá na zemi pod jakýmsi černým psem. Ale nebyl to obyčejný pes. V dálce se někdo chechtal. By to takový šílený smích. Pak se najednou světla rozsvítila. Na ruce mi toto setkání zanechalo otisk psích zubů. Stařenka měla hlavu nakloněnou do podivného úhlu, pod ní se zvětšovala kaluž krve. Rychle jsem vystoupila. To bylo divné. Pomyslela jsem si. Spěchala jsem do školy, beztak jdu pozdě. Přesto jsem dorazila do školy překvapivě včas.
,,Co to máš na ruce?'' Děsila se Meg. ,,Co je? Je to kousanec, nepoznáš?'' ,,Ale s tím se váže pověst...'' Pokračovala Meg. ,,Chceš ji slyšet?'' ,,Jo...'' Odpověděla jsem zamyšleně.'' ,,Toho, co kousne pes přesně na to místo, kde to máš ty, tomu se stane něco moc zlého...'' Vyprávěla Meg. ,,Přestaň s tou duchařinou!'' Okřikla jsem ji. ,,Jak chceš.'' Pak už jsme se bavily normálně. Cestou domů mi bylo dost špatně. V metru to ale vypadalo normálně, světla fungovala a stařenka nikde.
Vzdychla jsem, nechce se mi být doma sama. Avšak, bylo to tak jak jsem očekávala, doma nikdo. Batoh letěl do kouta. Snědla jsem oběd a zapnula televizi. Stále mě ale v programech strašila stařenka, a černý pes. Pak se vrátila mamka. Potom to bylo docela normální. Ale pak nastal čas spánku. Četla jsem si asi půl hodiny, když v tom mi zhasla lampička. Rozhlédla jsem se po místnosti, otravoval mě pocit suchého krku. Někde zaštěkal pes. Vyskočil na mojí postel, ležela jsem paralizovaná strachem. Ten pes promluvil chraplavým, vrčivým hlasem: ,,Ty...'' Pak jsem omdlela.
Cestou k metru mi bylo stále zvláštněji. Už doma jsem si všimla černého pramenu uprostřed mojich blonďatých. V metru zas nikdo nebyl. Jen ten pes... ,,Ty...'' Promluvil zas. ,,Neumíš říct nic jiného?!'' Vybuchla jsem. V tu chvíli jsem omdlela. Ležela jsem na boku. Oslepilo mě světlo. Pálilo tak nesnesitelně, že jsem se s námahou zvedla na čtyři a odšourala do stínu. Tak jsem TO pochopila. Černé chlupy, vystouplá žebra, červené oči vidící ve tmě, čtyři nohy. Já jsem to monstrum! Popadla mě zoufalost. Zalezla jsem pod sedačku, a tiše naříkala. Někdo nastoupil. ,,Hej pane?'' Řekla jsem nenuceně. Pán se rozhlédl po metru. Řekla jsem to znovu. Shlédl pod sedačku, která se stala mou shovkou. Vyděsil se, vytřeštil oči, a utekl. Určitě mě musel slyšet jen jak štěkot.
Začala jsem cítit zášť proti všem. Skočila jsem pánovi na záda, zarazila do něj drápy, a ochutnala jeho maso. Zhroutil se na zem. Rychle jsem vyběhla z metra, bylo tu prázdno. Cestou jsem zahlédla Meg. Běžela za mnou, zastavila jsem se a kousla ji do kotníku. Vykřikla. Já jsem utekla. Utekla jsem ke srázu. Když už jsem zabila, tak musím taky zemřít... A vrhla jsem se ze srázu. Umírala jsem, smutná, a s bolestí.
