HryProDivky.cz
HUNGER GAMES #8 - Odjezd na smrt
Ahoj, mám tady pro vás další díl do série Hunger games :) Pokud jste nečetli předchozí díly, určitě se na ně podívejte :) (#0,#1,#2,#3,#4,#5,#6,#7)
,,Vstávat, vstávat zlatíčko! Dneska tě čeká Velký, Velký den!" slyším Eveenino švitoření a pomalu otevírám oči. Dnes budeme převezeni do Arény. ,,Spěchej!" zapiští znovu Evee ,,už je sedm! V osm třicet odlétáš! Ale neboj se! Budu ti držet palečky!" Pak odešla a nechala mě v pokoji samotnou. Vlezla jsem si pod sprchu a nechala na sebe stékat horkou vodu. Bylo to opravdu příjemé! A taky možná naposledy. Umyla jsem si vlasy a pak jsem se osušila a oblékla. Vlasy jsem si vyfénovala a šla jsem na snídani. To byla ta největší snídaně kterou jsem kdy viděla! Minimálně 2x větší než předchozí dny... Vzala jsem si dvě topinky se sýrem a šunkou a ještě kousek kuřecího masa s opečeným chlebem. Musím se do Arény pořádně najíst! Když už jsem myslela, že brzy prasku, vzala jsem si do ruky dva chlebíčky se sýrem, šunkou a vajíčkovou pomázánkou a odešla do pokoje. Bylo osm. Za půl hodiny už budu odlétat na místo, kde mě čeká jedině smrt. Chvíli jsem si lehla, abych si alespoň trochu ještě odpočinula a pak jsem do sebe naházela chlebíčky. Nemáme žádné určené oblečení, takže si ze skříně vezmu kalhoty a zelené tričko a do ruky mikinu. Šla jsem si sednout před výtah, kde už čekal Filip a Cooper. Když přišli Bill, Ela, Evee a Effie, vyjeli jsme nahoru na střechu. Bill a Ela nám řekli posledních pár rad a pak se s námi rozloučili. Evee nám vysvětlila, že teď si stroupneme na žebřík, který s námi vyjede do vznášedla. Doufám, že nespadnu. Vidím první kraj jak nastupuje na žebřík a ten pomalu vyjíždí. Když jsme na řadě my, trochu se bojím, ale nechci to na sobě dát znát. Hned jak si stoupnu na žebřík, projede mi tělem elektřina díky které se nemůžu hýbat. Když už sedím ve znášedle na svém místě označeném číslem 4 a mým jménem, přijde ke mě nějaká žena s obrovskou injekční stříkačkou a chce mojí ruku. Chvilku na ni jen koukám, ale pak ji ruku podám. Rukou mi projede velká bolest, ale za chvilku je po všem. ,,Co jste mi to píchla?" zeptám se tišše. ,,Sledovací zařízení." odpoví ta žena bez jakéhokoli soucitu. Asi po dvou hodinách letu se začnou zatmavovat okna. To znamená, že už jsme nedaleko Arény. Několik mladších splátců propuká v pláč. Když znášedlo přistálo, odvedli nás mírotvůrci do našich místností (každý měl svou), kde na nás už čekali stylisté. Meena se na mě zářivě usmál. ,,Určitě tam nebude zas taková zima" řekl a podal mi oblečení do Arény. Bylo to tílko z jemného, přiléhavého materiálu, středně silná bunda, dlouhé přiléhavé kalhoty které se daly snadno ohrnout a pevné, lehké boty. Na tílko jsem si připla brož a natáhla jsem si kalhoty. ,,Určitě tam bude voda." řekne s úsměvem Meena. ,,Jak to můžeš vědět?" zeptala jsem se ho s nechápavým výrazem. ,,To oblečení je z materiálu který dobře schne." prohlídnu si svojí bundu a zjišťuji, že má pravdu. Bundu z podobného materiálu má i otec. Bere si jí, když jde na podzim na ryby, protože neprofoukne a rychle uschne. Bylo teprve poledne, takže si se mnou Meena chvíli povídal a pak mi přinesl oběd. Měla jsem nějaké maso s bramborami a obyčejnou vodu. Když jsem si chtěla přidat, Meena mi řekl, že toto jídlo je přesně vypočítané podle výšky a váhy člověka a že víc bohužel nedostanu. Vypila jsem snad čtyři sklenice vody, abych co nejvíce oddálila žízeň v Aréně. Meena mi zapletl dva copánky, abych se v Aréně nemusela starat o vlasy. ,,Za deset minut to začne." řekl smutně Meena. Požádala jsem ho o trochu vody a pak mi radil, co mám dělat a jak si zachránit život. Že se nemám účastnit bitvy u rohu hojnosti a že mám popadnout nejbližší věc kterou uvidím a zmizet. Profíci se nás všechny pokusí najít, takže si mám co nejrychleji najít úkryt co nejdál od rohu hojnosti. Pak se rozsvítí červené světlo u malého tubusového výtahu a já si tam jdu stoupnout. Naposledy se ještě obejmu s Meenou a jdu čelit své brzké smrti. Když se kolem mne tubus uzavře, začne výtah pomalu vyjíždět. Vyjedu kupodivu hodně vysoko a pak zjišťuji, že jsem nad vodou. Z každého podstavce který je tak čtyři metry nad hladinou vody vede žebřík cca do půlky podstavce. Podle mého odhadu je voda dost hluboká na to, aby se do ní dala skočit šipka. Začíná odpočet. 100, 99, 98, 97, ... Před námi je obrovský roh hojnosti. Pak si začínám všímat i malých ostrůvků roztroušených kolem rohu hojnosti v různých vzdálenostech. Některé byly asi dva metry od některých podstavců, některé byly těsně u rohu. ....,71,70,69,68,.... Pak se nad námi objeví znak Kapitolu a hned po něm malá mapka. Aréna je kruhového půdorysu. Uprostřed je roh hojnosti a jezero se slanou vodou. Pak je poměrně rozlehlý labyrint který jsem viděla i za sebou. Pak jsou dvě pásma lesů, něco jako poušť a hory. To si musím zapamatovat. Nejlepší by bylo, kdybych se schovala v lesích nebo v horách. Žádná jiná voda nebyla na mapce znázorněna určitě úmyslně. ....,44,43,42,41,40,.... Rozhlédla jsem se po ostrůvcích které mi byly nejblíž. Prázdná lahev - nic moc, plná lahev - to už je lepší, nějaký batoh - určitě by se hodit, sada nožů - ty budou moje. Pak jsem se zadívala blíže k rohu. Sekyra - ta by se hodně hodila, velký batoh - pořád lepší než ten malý, další nože,... ...,21,20,19,18,17,16,.... Rychle jsem si rozmyslela, co a jak udělám. ,,Šťastné Hladové hry a kéž vás vždy provází štěstěna!" ozvalo se odnikud. 8,7,6,5,4, 3, 2, 1.
Snad se Vám další kapitola líbila :) Děkuji za komentáře, sledování mého blogu a "+"
Terka <3
