HryProDivky.cz
středověké lékařství
Středověké lékařství v Evropě čerpá hlavně z poznatků z antiky a dá se říct, že středověk byl v Evropě dobou stagnace medicíny. Výjimku tvoří Byzantská a arabská říše. Zde docházelo k třídění poznatků z antiky, ale také k vlastnímu zkoumání. Někteří významní arabští lékaři proto byli uznáváni i v Evropě.
Vrcholný středověk
Vrcholný středověk je obdobím dalších výrazných zásahů církve do lékařství. Církev oficiálně zakázala chirurgii ediktem Ecclesia abhorret sanguine (Církev se hrozí styku s krví). Chirurgii proto vykonávali lazebníci, holiči a kati. Další omezení přišla pro židovské lékaře a bylo zakázáno studium knih nekatolických autorů, s výjimkou církví uznávaných (Galénos, Avicenna).
V této době se začaly zakládat nemocnice (označované hospitium, později hospital, počeštěno špitál) pro nemocné poutníky, staré, chudé a nemocné lidi. V evropských špitálech – na rozdíl od arabských – nebyla zajištěna lékařská péče. Zde se shromažďovali nemocní bez rozdílu nemocí mimo malomocných, pro které byly stavěny zvláštní zařízení (tzv.leprosoria).
Významnou úlohu zahrály také lékařské školy v jihoitalském Salernu (tzv. schola medica salernitana) a v Montpellier (jižní Francie). Jejich význam spočíval v setkávání lékařů různých oblastí a ve studiu antických a arabských knih (především Avicennovy spisy).
Ve 13. a 14. století byly zakládány univerzity, které napomohly k rozvoji lékařství. Studium na lékařských fakultách spočívalo hlavně ve čtení spisů církví uznávaných autorů (Galénos, Avicenna, Rhazes, někdy Hippokratés). Významnou byla lékařská fakulta v Bologni, kde se vyučovala i chirurgie. Chirurgii také vyučovala Kolej sv. Kosmy a Damiána zřízená cechem pařížských chirurgů.
