Čarodějka 2

«Nejnovější články | Sjůzin blog

Vytvořit blog | Nápověda

,,Přemístili jsme se. Jsi na pozemcích školy pro kouzelníky. Jmenuje se Magigaria. A jsme u jezera Rosery. Na jeho dně rostou růže rudé, jako rubín. A také je tu to silně cítit po růžích, jak jsi asi poznala. A večer se tu nad jezerem vznáší červené vlnky. Prostě nevím, jak to popsat, je to něco jako kouzlo. A předtím po nás útočili kouzelnicí, co tě chtějí dostat. A teď už pojď se mnou do ředitelny, ředitelka ti vše vysvětlí." řekl a šli jsme. Byla to krásná budova. Barvy azuru. Vevnitř to bylo také nádherné. Zastavil se před dveřmi na kterých bylo napsáno ,,Ředitelna". Zaklepal a poté vstoupil. V místnosti seděla mladá žena. Byla krásná. Vlasy měla sčesané do drdolu. A měla pronikavě zelené oči. ,,Dobrý den paní ředitelko, přivedl jsem ji a tak trochu i zachránil, jak jste si přála." ,,Děkuji Miku. Ahoj Lesley, zřejmě nechápeš, co se tu děje, že?" otázala se. Váhavě jsem řekla: ,,Opravdu to nechápu, doteď jsem žila v domnění, že kouzla neexistují. A taky nechápu, co se to děje a proč jsem tady. Jsem snad čarodějka?". Poslední větu jsem řekla nevěřícně a bojácně zároveň.

,,Něco ti povím, ale bude to těžká pravda. Jsi připravena to unést?" zeptala se pochybovačně. Přikývla jsem. Bála jsem se, co se dozvím. Začala vyprávět: ,,Ve skutečnosti tvoji rodiče tě adoptovali. Tvoji skuteční rodiče jsou Harry a Camila. Tvé příjmení není Taylorová, ale Smithová. Jsi Lesley Smithová. O tvých rodičích nikdo neví, jestli žijí. Zachránili tě před smrtí. Deatcker chtěl tvoji moc. Zjistil, že v sobě ukrýváš mysticfickhal. Je to kouzlo, které ti chtěl sebrat, aby ovládl celý kouzelnický svět. Chce být Pánem čarodějů. To kouzlo dokáže zdesetinásobit sílu všech kouzel a s ním dokáže najít korunu Vládce. Ty ho sobě máš, ale neumíš ho použít. Doteď nevěděl kde jsi a kdo jsi. Ale už to ví. Předpokládám, že na vás poslal své lidi. Stačili jste o fous uniknout. Jsou velmi mocní a říkají si Loirs. V naší škole studovali i tvoji rodiče. V naší škole jsi a na jejích pozemcích jsi pod plnou ochranou. Ochranná bariéra nikoho z nich nepustí dovnitř. Zde se naučíš kouzlit a bránit se. Tví nevlastní rodiče to vědí a všechny věci už tu máš, souhlasíš se studiem zde?" dořekla to a já se rozplakala. ,,Proč mi to nikdy neřekli? Co je s mými opravdovými rodiči? Můžu je najít? Kdo jsem já? Já to nechápu. Budu tu studovat asi nemám na výběr." dostala jsem ze sebe a rozběhla se pryč. Myšlenky mi v hlavě vířily. Jen tak jsem stála u jezera a hleděla na jeho krásnou hladinu a brečela.

Mezitím v ředitelně paní ředitelka říkala Mikovi: ,,Prosím, slib mi, že jí tu se vším pomůžeš. Je toho na ní moc. Myslím, že to zvládne vstřebat, ale potřebuje čas. Běž za ní a nějak se jí pokus utěšit, jestli ti to nebude vadit. Ale když bude chtít být sama, tak ji nech." On pouze přikývl, rozloučil se a šel ji hledat. Nejdřív šel k jezeru, kde si myslel, že bude.

,,Miku?" uslyšel jsem. ,,Ano jsem to já. Můžu jít za tebou?" zeptal jsem pochybovačně. ,,Jo." vykoktala a znovu se zahleděla na jezero. Nevěděl jsem, co si o ní mám myslet. Neznal jsem ji. ,,Já vím, že je to těžké. Ale ty to zvládneš." snažil jsem se ji povzbudit. Ona mě objala a já ji objal. Nevěděl jsem, co jiného dělat.

Ale za chvíli jsem uslyšel křik: ,,Miku, s kým se to objímáš? Podvádíš mě?" Byla to moje holka Mariane.

Já pustil Lesley a ta se nejdřív nechápavě podívala na mě a potom na ni. Stále plakala. ,,Mariane tohle je Lesley. Má to teď těžké. Brečela tak jsem se ji pokusil utěšit." vysvětlil jsem jí. ,,Lesley tohle je moje holka Mariane." Mariane nadšeně vykřikla: ,,Ty jsi Lesley? Lesley Smithová? Jsem tvoje fanynka. Přežila jsi nemožné, kletbu Mariatus. Tvůj otec je Harry? Nejslavnější magigarský kouzelník? Tvoje matka je výborná kouzelnice a zpěvačka? Dáš mi autogram?" ,,Lesley, jsi v kouzelnickém světě slavná. Přežila jsi kletbu Mariatus. Je to téměř nemožné ji přežít. A tvoji rodiče byli výborní kouzelníci a tvoje matka výborná zpěvačka. A tvůj otec byl výborný hráč phenixu. To je sport. Všichni jsou tu tvoji dá se říct fanoušci. A to o tom ani nevíš. Mariane taky." pokusil jsem se jí vysvětlit, když na nás nechápavě koukala.

,,Těší mě Mariane. Já ani nevím o tom, že jsem slavná. A ten podpis ti klidně dám, ale nevím k čemu." řekla v rozpacích. ,,Tak to se omlouvám Lesley, že jsem se chovala takhle šíleně. A navíc, když jsi se tohle dozvěděla. Moc mě to mrzí. A ten podpis mi nemusíš dávat a promiň, že jsem sem takhle vpadla a řekla tohle. Měla bych Mikovi víc věřit. Jsem prostě žárlivec." omlouvala se zahanbeně Mariane. ,,To je v pohodě. Neukážete mi školu?" navrhla nám a Mariane s radostí souhlasila. Tak jsme ukazovali kde, co je a tak. Je silná, protože už nebrečela, ale pořád byla smutná. Potom šla do svého pokoje. Myslím, že je to fajn holka.

Večer jsem jí zaklepal na dveře. Otevřela a překvapeně se zeptala: ,,Ahoj Miku, co potřebuješ?"

,,Nechceš se jít projít?" zeptal jsem se nervózně. ,,Jo a půjde i Mariene? Je docela fajn, akorát je to typ, co něco plácne než si to rozmyslí, ale je hrozně hodná a je skvělá. Měl by jsi se jí držet." řekla mi. ,,No neříkal jsem jí, ale jestli chceš můžeme pro ni dojít." odpověděl jsem. ,,No, jak chceš." řekla. ,,Tak půjdeme sami." řekl jsem. Mariane jsem sebou brát nechtěl, protože spolu jedeme zítra na výlet, není škola a chtěl jsem jít s ní. Přikývla a šli jsme. ,,Nechceš jít na večeři? Budu platit." zeptal jsem se rozpačitě. Chtěl jsem být s ní z pro mě neznámého důvodu." ,,Tak jo a kam?" ,,Uvidíš. Dej mi ruku." váhavě mi ji podala a přemístili jsme se. Přemísťovaní je velmi těžké kouzlo. Z lidského světa je to nejlehčí, ale kdybych se chtěl přemístit třeba do hodně vzdáleného města, chtělo by to hodně soustředěnosti a čaroděj pokud s tím nemá zkušenosti a hlavně dost síly se hrozně vyčerpá. A přenos daleko je s někým prakticky nemožný. Zvládne ho málokdo.

Najednou jsme se objevily v jakési vesnici. ,,Tohle je nejpopulárnější hospoda ve vesnici i mezi lidmi ze školy. Vesnice je asi dva kilometry od školy. Jmenuje se prostě Vesnice." vysvětlil mi Mike a stáli jsme před hospodou s názvem " U černé kočky". Vevnitř to vypadalo útulně a hezky. Na pultu se skutečně válela černá kočka. ,,Tohle je Larnie. Její pán ji má hrozně rád a proto se podle ní jmenuje tahle restaurace." vysvětlil mi znovu Mike. ,,Ahoj Miku, co si dáš? A kohopak to s sebou máš?" vyptával se poněkud zvědavě pán, kterému to tu zřejmě patřilo. ,,Dobrý den pane Zvídale. Tohle je Lesley Smithová." pozdravil ho Mike. ,,Opravdu? Takový vzácný host! Moc rád tě poznávám Lesley. Jmenuji se Aston Hill. Ale všichni mi říkají pane Zvídale, protože jsem prý zvědavý. A mimochodem, co si dáte? Pro vás to bude zdarma." představoval se mi nadšeně pan "Zvídal". ,,Taky vás ráda poznávám, jsem tu nová. A ještě se vzpamatovávám z toho, že lidi se, kterými jsem žila skoro celý svůj život nejsou moji rodiče. Ani jsem se s nimi nestačila rozloučit. Vy jste je znal? A děkuji, že to tu mám zdarma. To potěší. Dala bych si bramborovou polévku. A máte moc pěknou kočku." rozpovídala jsem se. Když jsem mohla být s někým, jakoby se ta rána v srdci trochu hojila. ,,A já bych si dal čaj, jako obvykle." prohlásil a otočil se na mě: ,,Tobě se to, že jsi známá hodí. Takže to nemusím platit, když to máš zdarma." zasmál se. Přikývla jsem a dál jsme si povídali o tom, co máme rádi. Dozvěděla jsem se, že rád chodí běhat, sportuje a hraje nějaký jejich sport. Má rád vlky a sám jednoho má. V tomhle světě prý nejsou nebezpeční. Jen, když se brání nebo je to zlý druh. Má hrozně rád čokoládu a nesnáší fazolovou polévku a houby. Známe se chvíli a vím toho o něm víc než dost. A vlastně to je asi dobře. Mike už vypil čaj a já snědla bramborovou polévku. Bylo devět večer. ,,Neměli bychom se už vrátit?" zeptala jsem se. ,,Asi jo." řekl mírně zklamaně. Mně se taky do školy ještě nechtělo, ale prostě jsme se přemístili. ,,Ahoj zítra. Ředitelka říkala, že ti tu mám pomoct. V pondělí ráno začíná vyučování o půl deváté a tak to je až do pátku. Jelikož ti je čtrnáct a mě taky, chodíme do stejné třídy, V neděli ti přinesu rozvrh a můžeme něco podniknout kdyby jsi chtěla. V sobotu jedu pryč i s Mariane a potom mám nějaké povinnosti. Měj se." rozloučil se a odcházel. Já mu kývla hlavou na pozdrav, ale pak jsem na něj zakřičela: ,,Miku počkej." Nevím, co to do mě vjelo. ,,Co mu teď mám říct?" ptala jsem se sama sebe. Vypadlo ze mě. ,,Díky." On jen kývl hlavou a pokračoval v cestě pryč. Najednou se mě zhostila samota. Nejspíš už na pokoji budou moji spolubydlící. Otevřela jsem dveře. Na posteli seděla černovláska s pronikavýma zelenýma očima. Měla v uších sluchátka. Na druhé posteli seděl kluk s modrýma očima a hnědými vlasy. V ruce měl knížku. Černovláska si mě prohlížela nedůvěřivým pohledem a ten kluk se na mě usmál. ,,Kdo jsi? Jsi ta nová spolubydlící?" zeptal se s úsměvem. ,,Jo jsem. Ahoj, já jsem Lesley Smithová a vy?" představila jsem se.

,,Co, že my budeme na pokoji s Lesley? Smithovou? To jsi ty ta, co přežila nemožné? To je skvělý. Ahoj, já jsem Jay. Jay Sharp. Jsi hodně podobná svým rodičům. A taky jsi krásná, jako tvoje matka." představil se. ,,Ty máš jejich fotku? Já ani nevím jak vypadaly." posmutněla jsem. Podal mi fotku a řekl ,,To mě mrzí, že jsi je nepoznala. Určitě to byli skvělí lidé." snažil se povzbudit. Moje maminka byla opravdu krásná. Po ní mám ty lesklé, nádherné vlasy. Mám hnědé vlasy do půlky zad. A tatínek měl blond vlasy. A po něm mám ty pronikavě modré oči. Jsem jim podobná. ,,Můžu si tu fotku nechat a proč jsi ji vlastně měl?" zeptala jsem se udiveně. ,,Nevím, je to fotka z novin z té události, jak zmizely beze stopy. Tak jsem si ji prostě vystřihl a měl jsem ji tu v šuplíku. Jasně, že si ji můžeš nechat." prohlásil s úsměvem. ,,Děkuju moc." poděkovala jsem se a až teď se otočila na dívku, která nás pozorovala. Už si z uší vyndala sluchátka. ,,Ahoj a jak se jmenuješ ty?" zeptala jsem se. ,,Čau, já jsem Skyler Thompsnová. Ráda tě poznávám Lesley. Byl to pro tebe asi šok, když jsi se to dozvěděla." řekla Skyler. ,,Jo, to byl. Taky vás oba ráda poznávám, každopádně jsem ze dneška hrozně unavená. Takže si asi zajdu do koupelny a půjdu spát. Mohli byste prosím zhasnout světlo?" ,,Jasně." ozvalo se dvojhlasně. Já se děkovně usmála, osprchovala se, udělala si hygienu, vzala si tričko a kraťasy na spaní a za pár minut usnula.

Pokud chcete další díl napište prosím do KOMENTÁŘE. A + taky potěší. Díky, za přečtení a zatím HILLOU!