HryProDivky.cz
Sense
Pouto 18
Dnešní díl bude možná trochu zmatený nebo jiný, protože jsem ho psala něco před půlnocí, tak jsem taky trochu unavená. Ale snad se moje únava moc nebude odrážet na mých schopnostech :) enjoy..
„Kdys mi chtěl říct, že jsi Patriciin bratr?“ Obořila jsem se na něj. Jako bych ho už vůbec neznala. Nebyla jsem si jistá, jestli mu ještě můžu věřit.
„Ještě nějakou dobu ne. Přišla bys na to. A možná bylo lepší, že ne ode mě. Jen abys věděla, nejsem zrovna pyšný na to, koho mám v rodině.“ Cítila jsem až sem, jak provinile se cítí, ale nehodlala jsem mu to ulehčovat. Nevěřila jsem mu.
„To tě neomlouvá.“ Štěkla jsem na něj zlostně a otočila se k odchodu.
„Víš, většinou si nevybereš komu nebo s kým se narodíš.“ Zastal se ho Blake. Já jsem ale nechtěla už nic slyšet. Naštvalo mě to. Odešla jsem.
Gitril nám úplně klidně může lhát. Může s ní být nějak v kontaktu a podávat jí o nás zprávy, aby se nás zbavila… teď už mi to ale nedává smysl. Patricie nedělá nic, co by ji ohrozilo, ale ani se nenechá ovládat city nebo osobními záležitostmi. Tudíž mi nedává smysl, proč Gitrila vyřadila ze zásahové jednotky. A taky, proč mi dala tak jasně najevo, že ho nemá ráda. Kdyby chtěla, aby nikdo o jejich vztahu nevěděl, ignorovala by ho a brala za obyčejného vojáka. Nijak by ho nevyzdvihovala. Proč teda?
Překvapilo mě, že se ho Blake zastal. V poslední době mi Blake vůbec přijde jiný. Něco se určitě změnilo. A mám pocit, že za vším, co se děje, stojí tak nějak Patricie. Možná hodně hluboko, ale když se teď ukázalo, že může i za zkaženost královy dcery, bych mohla věřit čemukoliv.
Amenadiel mě přibral na holčičí trénink, kde jsem se aspoň mohla odreagovat a polevit, což se mu ale nelíbilo.
„Neflákej se, Boreliová!“ Zařval, až jsem se lekla.
Přestala jsem bojovat a provrtávala ho flegmatickým pohledem a nevědomky ho tím vytáčela.
„Na co čekáš? Pokračuj.“
„Jsem utahaná. Asi už půjdu.“
Nepotřebovala jsem slyšet, jak jsem polevila a kdo všechno je lepší než já. Chtěla jsem prostě vypadnout a v klidu přemýšlet. Ale když máte protekci, začnou si váš všímat víc. A hlavně od vás víc očekávají.
„Tak ty jsi utahaná.“ Rozhlížel se povýšeně. „Tak to ti snad nebude vadit, když si tě nakonec ještě protáhnu. Abys nám nezlenivěla.“
Čekala jsem, že na mě vytáhne ty jeho prudérní kecy, ale nečekala jsem, že na mě zaútočí. Samozřejmě jsem nestihla vykrýt ani první tři rány a už jsem ležela na zemi. Možná by mi bylo milejší tady ležet a nechat do sebe kopat, ale nenechal mě.
„Vstávej!“
Nějak jsem se vyškrábala na nohy a zaútočila mu na krk. Byla jsem na něj ale moc pomalá. Měla jsem plnou hlavu toho, co se stalo, že jsem nedokázala vykrýt jediný úder. Moc dobře se mi vybavovalo plno strategií a úderů, které by ho stoprocentně skolily, ale moje tělo to nedokázalo zpracovat. Po chvíli jsem se zase objevila na zemi, a když jsem ani po deseti sekundách nemínila vsát, naštvaně mě odvedl za Patricií.
„Co to má znamenat, Patricie? To jim zadáváš tak vysoko stupňové úkoly, že není schopná se ani zvednout ze země?“ Rozštěkal se na ni, ale ona ho s přehledem ignorovala. Až když mě jí předhodil jak hladovému tygru, si konečně všimla, že je někdo v místnosti. Určitě měl připravenou řeč o mé neschopnosti, ale Patricie ho jedním hlubokým pohledem dokázala dostat za práh.
„Starej se laskavě o sebe. Nějaký podřadný voják mi nebude kecat do práce.“ A práskla mi dveřmi před nosem. Doslova. Myslím, že měl co dělat, aby stih uhnout.
Já tam pořád bezradně ležela na zemi a pode mnou menší loužička krve, která mi proudem tekla snad ze všech dutin. Krev mě dokonce dusila v krku. Kdybych se mohla zvednout, možná už sedím na židli vedle mě, ale modřiny jsem měla snad i pod kůží. Moje pocity se skvěle shodovaly s mou nynější fyzickou situací. Cítila jsem se zrazená snad všema. Blakovi už nemůžu věřit pěkně dlouho, což mě mrzí pořád víc. A Gitirl… čekala jsme, že aspoň ten je jiný. Ale určitě bude stejný jako jeho manipulační sestra. Je ale pravda, že oči mají stejné. Oba jsou sice úplně jiní, jelikož ona má čisté blond vlasy a on zas naopak černé. Ona má průzračně modré oči a on zase až moc temné, ale v jednom se shodují dokonale. Ta hloubka, jakou v sobě oba dva mají je neskutečná. Ale u každého to působí jinak. Člověka by nenapadlo, že jsou pokrevní příbuzní, já ale začínám hledat plno společných věcí – i když spíše v protikladech.
„Co to mělo být, Zet?“ Zvedla po chvíli hlavu od hromady papírů a upřela na mě svůj pohled, který mě propaloval zlostí, jak nejvíc to šlo. Ona sama přitom naštvaně nevypadla.
„Já se moc…“ Najednou jsem se rozkašlala a na zemi se objevily další loužičky krve. Měla jsem toho plnou pusu. Skoro jsem nemohla dýchat. Přece mě nemohl takhle zřídit nějaký idiot z arény.
„Ta podlaha bude zase přesně tak bílá, jako teď.“ Oznámila mi a dál si mě nevšímala. Musela se něco dozvědět, nebo je na mě jenom preventivně naštvaná. Nemůže mě přece takhle přehlížet. Já se sotva dokážu zvednout a ona se zajímá o svou dokonalou podlahu, která je jí očividně milejší, než já.
„Pat-patricie?“ Zakoktala jsem se, jak jsem ucítila tu hnusnou pachuť, jak mi prochází celou ústní dutinou až do krku.
„Nechápu, proč tě přivedl. Mám spoustu práce, kterou musím do zítřka stihnout, a dneska máš odpočívat, co já vím. Takže, co jsi provedla?“
„Já nic, jen jsem se šla podívat do arény…“ Musela jsem polknout, abych se zbavila té železité chuti. „Řekla jsem si, že potrénuju, ale trochu volněji. Amenadiel to ale nechtěl ani slyšet.“
Po chvíli jsem měla pocit, že mě vůbec nevnímá. Nebo spíš, že jsem jí úplně volná, protože úplně ignorovala všechno, co jsem jí řekla.
„Moc dobře víš, že vidím nerada, když se stýkáš s Gitrilem.“ Jeho jméno vyplivla, jako by to byl kus exkrementu. „Ale ty mé přání moc nebereš na vědomí, tak to vezmu stručněji. Já si nepřeji, aby ses s ním stýkala. Rozumíme si?“
„Můžu se jen zeptat proč?“ Nechtěla jsem být naivní, ale třeba není tak dokonalá a prořekne se.
„Měla by sis zajít na ošetřovnu.“ Tím mě odbyla a nechala mě opět ležet bezradně na podlaze.
„Odpovíte mi? Ráda bych si udělala i svůj názor, když dovolíte.“ Zkusila jsem to znovu, ale bez výsledku. Pochopila jsem, že se o tom nechce bavit.
Nějak jsem se dobelhala na ošetřovnu a hned jak to šlo, jsem se jim tam zhroutila na lůžko a odmítala se pohnout. Všechno mě bolelo. Měla jsem ten bezradný pocit, jako bych na světě byla sama proti všem. Úplně sama. I mí nejbližší se postavili proti mně. Už nemám nikoho, komu bych… ten dopis! Proč jsem si na to nevzpomněla dřív? Musím odsud pryč. Jakmile se uzdravím, nebo budu schopná chodit, odejdu. A nechám jenom na nich, jestli půjdou se mnou. Blake to zjistí tak jako tak, klidně i uprostřed noci a Gitril… ten mě vždycky dokáže nějak překvapit.
Na ošetřovně do mě ládovali pořád nějaké prášky proti bolesti a byla jsem obmotaná obvazy snad na každém místě od pasu nahoru. Tohle Amenadiel přehnal. Je to normální psychopat. Kdybych neměla dost práce, možná bych si na něj šla stěžovat nebo se mu pomstít, ale jelikož on je teď ten poslední, kdo by mě měl zajímat, měla bych spíš přemýšlet nad únikovým plánem.
Nevím, jak se to ti dva dozvěděli, ale hned druhý den za mnou přišel Gitril.
„Co chceš?“ Vyštěkla jsem na něj. Nechtěla jsem na něj ani myslet, natož s ním mluvit.
„Tak mě to nech vysvětlit.“
Nechtěla jsem vyznít jako hysterka, tak jsem se uklidnila a čekala.
„Víš, já jsem nic nepředstíral, když jsme byli spolu. A vážně je mi líto, že ses to dozvěděla takhle, ale lepší příležitost by asi nebyla a prostě… nemohl jsem si zvolit, kdo bude moje sestra. A už vůbec jsem nečekal, že z ní vyroste taková svině.“ Poslední věta mě rozveselila, protože se přesně trefil.
„Asi jsem to taky trochu přehnala.“ Měla jsem chuť ho obejmout, ale tohle není Blake. Ten to nevycítí, musela bych si to vydobýt sama a to by v naší situaci bylo dost trapné, protože hned na to nastalo trapné ticho.
„Tak kdybys něco potřebovala…“ Dal se k odchodu a já mu nebránila. Ještě jsem se na něj usmála a nechala ho zmizet.
Noc byla šílená. Připomínalo mi to ten den, když jsem si to rozdala s Gitrilem. Celá polámaná jsem pak ještě musela skákat do ledového jezera. Dnešní noc byla ale něčím zvláštní. Už dlouho jsem nepostřehla nějaký smysluplný sen, ale dneska mi to docela dávalo smysl.
Stála jsem na kraji rybníka a na druhé straně stál muž. Docela starý a zarostlý. Nevypadal nepřátelsky, ale já si pamatuju jen jeho slova: Už ti moc času nezbývá. Dokud můžeš, osvoboď se. Osvoboď vás.
Nebyla jsem si úplně jistá, co to znamenalo a už vůbec ne, co mělo znamenat to vás, ale nejspíš to bylo znamení, že bych se tu neměla už moc dlouho zdržovat. Nevím, jak to udělám, ale dnes v noci mi bylo jasně řečeno, že prostě musím odejít. Musím.
Tak co? Snad vás to bavilo. Každopádně mi napište do komentů, dobrou ;)
