Sense

Na stopě emocím 9 (3)

    Musím se s ním vyspat. Aby mi věřil. Nechci, ale musím, abych si udržela svou pozici a možná se dostala i výš. Souheie nemiluju, ale už ho ani nenávidím. Ale potřebuju člověka, kterému můžu věřit. Ne že by se důstojníkům nedalo věřit, ale ti jsou vůči mě loajální, ale já potřebuju oporu a věrnost a tu mi dá opravdu jen člověk, který mě zná. Jako Souhei.
    „Arato…“ Řekla jsem u jeho stanu, tak aby to šlo slyšet dovnitř, ale neodpovídal. „Arato!“
    Otevřely se dveře a v nich se objevila žena se sytě červenými vlasy. Byla mnohem starší, než já a očividně informovanější o tom, co se právě dělo s Aratou.
    „Je tady Arata? Potřebuju s ním mluvit.“
    „Hm. Zrovna teď nemůže zlato, ale já mu to vyřídím.“ Řekla trochu neomaleně, ale to nepřipadalo v úvahu. Taky, co bych jí řekla? „Tak mu vyřiď, že se s ním musím okamžitě vyspat.“ To by byla blbost a samozřejmě bych to neřekla ani jemu. Ale kdybych už to řekla, asi by se mi vysmála, protože ona právě teď byla ta, se kterou si užíval. Poznala jsem to dle shrnutého trička mírně nad břicho a její rudé kudrny byly trochu rozcuchané. A taky jí chyběla spodní část oblečení.
    „To… Je v pořádku. Promluvím si s ním jindy.“ Snažila jsem se trochu nakouknout dovnitř, ale žena mi zavřela dveře před nosem a já jsem hned nato odešla.
    Neměla bych žárlit. Vždyť spolu nic nemáme. Ale já jsem tenhle pocit nikdy nedokázala pochopit. Měla jsem ho, i když se mnou Souhei nechodil, když jsme byli malí. Chtěla jsem ho, hrozně moc, a když se začal motat kolem jiné holky, začala jsem šíleně žárlit a chtěla jsem se jít někam zakopat. Každopádně ho musím svést zpátky. Ona ho nedostane. A co tu vůbec dělá? Já jsem jediná holka ve velení a mezi bojovnice patřit nemůže.
    „Bressi? Nepřišel tady někdo nový, o kom nevím?“
    „O nikom nevím.“ Řekl ledabyle.
    „A nevíš, kdo je ta červenovlasá ženská, co se motá kolem Araty?“
    „Pan Dante se s ní zná? Ta je teda rychlá. Na tu jsem úplně zapomněl. To je Sumi. Vnučka bývalého velitele Zakaha.“
    „Ten už je mrtvý, ne?“
    „Říká se, že s jeho smrtí má co do činění jeho milovaná vnučka, která ho sice milovala, ale tenkrát jsme si všichni mohli přiznat, kdo velitele nemiloval? Byl to skvělý muž, ale bránil své nevyspělé vnučce v rozletu. A dělal dobře. Létala jenom za chlapama a tam, kde je, se dostala jen díky nim. Proto si teď asi vybrala Danteho. Už sice není na vysoké pozici, ale postup jí může zařídit tak jako tak. Má na velení velký vliv. Asi tu máš sokyni. Dávej si na ni bacha. Je to pěkná mrcha.“
    „Už jsem měla tu čest to zjistit.“ Povzdechla jsem si. Co teď budu dělat. On si teď bude všímat té jeho číčy a já mu budu někde. „Tak díky.“
    „Jo a máš teď hlídku nad nováčkama.“
    „Aha… A kde jsou?“
    „Za chvíli je máš tady. A dávej na ně pozor. Mají tendenci být hodně drzí, když se jim nechce, ale já v tebe věřím, tak na ně buď tvrdá.“ Mrkl na mě Bress a odešel.
    A měl pravdu. Za chvíli přišlo na cvičiště asi třicet vojáků. Postavila jsem se před ně a zařvala jsem:       „Dneska se nebudete flákat, jak jste zvyklí! Dostanete pěkně do těla, a komu se to nebude líbit, zařídím, aby se to už neopakovalo! Rozumíte?!“ Ti parchanti si dělají, co chtějí. „Slyšeli jste?!“ Zařvala jsem dvakrát tak silně. Zase nic. Povídali si spolu a totálně na mě kašlali. Všimla jsem si uprostřed malého hloučku, kolem kterého byli ostatní a poslouchali jednoho, jak jim něco povídá a sem tam k tomu něco dodali. Došla jsem k nim a prodrala jsem se lidem, až k němu.
    „Jestli tě to příliš neobtěžuje, já tady vedu výcvik.“ Řekla jsem mu zatím mile.
Jen se ušklíbl a řekl: „Ne, vůbec mě neobtěžujete.“ Usmál se a pokračoval ve vyprávění.
    „Ale mně to vadí.“ Teď už jsem tak milá nebyla.
    „To nevím, potrestáte mě?“ Přerušil na chvíli své vyprávění.
    „Ty jeden spratku, poslouchej mě…“
    „Ne, vy mě poslouchejte. Dotáhli mě sem nějací idioti, o kterých vím kulové, a chtějí po mně, abych bránil jejich ubohou zemi, protože oni jsou blbci a budou válčit a tahají do toho nás všechny. Mě jsou naprosto ukradení a ty taky. Já tu nic dělat nebudu.“ Možná chtěl ještě pokračovat, ale já jsem ho nehodlala poslouchat. Vzala jsem jeho hlavu a praštila s ní dlouhým obratem o zem. Ten kluk nemá vůbec sílu, jinak by se ubránil nebo by se o to aspoň snažil. Na zemi se chvíli převaloval s hlavou ve dlaních a nadával. Na mě. To jsem si nenechala líbit a praštila jsem ho do nosu.
    „Teď budeš poslouchat ty mě. Já jsem tady šéf a ty jsi jen kus hovna mezi ostatním odpadem a já nemám čas zabývat se jednotlivci. A ty ten trénink potřebuješ ze všeho nejvíc, když ses ani nedokázal vzepřít mému náporu.“
    „Ty děvko.“ Procedil skrz zuby.
    „Říkal jsi něco?“ Otočila jsem se zpět k němu.
    „Bylo to moc rychlé, ani to nemohl postřehnout.“ Řekla jemným hlasem nějak dívka.
    Bylo mi jedno odkud hlas šel, mluvila jsem stále k němu. „Kdyby uměl aspoň něco, aspoň by se vzepřel, ale já jsem necítila, ani malinký odpor proti mé ruce. Já vás tu chci něco naučit v mém volném čase a vy na to serete a radši se necháte na bitevním poli pozabíjet.“
    „Je mi vás líto.“ Ozvalo se vedle mě od jednoho kluka, o něco mladšího, než jsem já.
    „Lituj sebe.“ Už jsem chtěla odejít…
    „Jste jedna z nich a machrujete tady. Nic neumíte, jen pár chvatů, ale tady jste se dostala díky šukání.   Jste děvka. Nemáte tady co dělat. Vraťte se mezi nás, nebo někam níž. Mezi prodavačky na trhu.“
    Pousmála jsem se nad tím. „Víš chlapče, já bych velmi ráda teď byla kdekoliv jinde, než právě tady, kde nás chystají na popravu, ale nemůžu. Byla jsem pověřena nejvyšším a tím pádem tady musím otročit.     Znáš město Argebrai?“
    „No, to už není, pokud vím.“ Zasmál se svému vtipu.
    „Já vím, co je zač… To město.“ Řekla dívka na druhé straně. „Byli tam jedni z nejlepších bojovníků v zemi a byli pro ostatní moc velkou konkurencí, proto je vyvraždili.“ Řekla to sice trochu ledabyle, ale z toho příběhu mi vtrhly slzy do očí.
    „Ano.“ Dostala jsem ze sebe. Poznali to na mně. Že o tom vím něco víc, než oni. „Máš pravdu. Vyvraždili mé město. Město bojovníků, kde se nenašlo ženy bez bojových dovedností aspoň na úrovni patnáct. Vy nejste ani na úrovni deset a budete mě poučovat? Co si tím dokazujete?“ Slzy už byly pryč, ale mé pocity se vrátily. Jejich pohledy se značně změnily. Pohledy na mě. „Tak, jdeme na to. Se mnou se nikdo flákat nebude!“ Zařvala jsem opět plná síly. „Kdo si to se mnou první rozdá?“ Nikdo se nehlásil.     „Mám někoho vybrat sama? Radši pojďte dobrovolně, ať někomu nechtě nerozmažu řasenku.“
    „J-já“ Dívka. To se dalo čekat.
    „Ty? To tu máte kluky takové chudáky?“
    „Toho nejlepšího tady jste právě skolila na zem.“
    „Jestli nejlepší, tak to chci vidět vás ostatní.“ Usmála jsem se.
    „Já jdu hned po ní.“ Ozval se ten blonďák, kterého jsem předtím zmlátila.
    „Dobře. Jdeme na to. Ukaž se.“
    Její chvaty byly dobré. Měla dobré základy, ale jejich provedení byly naprosto děsné. Byly to děti, které z nudy bojovaly mezi sebou někde v uličce. Musela jsem se hodně krotit, ale ta holka mi nesahala, ani po kotníky.
    Když už skončila na zemi, vyzvala jsem toho kluka.
    „Ale jsem oslabený takže, když prohraju, nemůžu za to.“
    „Ts. Je slabost vymlouvat se na něco při boji, i když je to pravda. Jsi pro mě hovno a ještě kydáš.“     Potřebovala jsem ho vyprovokovat, aby se vzchopil. Povedlo se.
    Chytil mě a myslel si, že už mě má v pasti, ale v poslední chvíli jsem vykopla nohy, které cíleně zasáhly jeho hlavu a skolily ho na zem, odkud se hodně těžko sbíral, ale posbíral se. Zase na mě skočil, ale to udělal chybu. Šlo vidět, že nemá žádné zkušenosti. Srazila jsem ho jedním úderem k zemi, ze které už se nezvedl.
    „A to jsem vás prosila o takovou maličkost. Ať mi ukážete někoho, kdo to myslí vážně. Jste nuly! Všichni na zem a třicet kliků!“ Hned byli všichni na zemi a dělali kliky a další cviky, které jsem jim nařídila, a které nebyly pro začátečníky. To ale oni byli, což bude problém. Až teď jsem si všimla, že mě celu dobu na rohu budovy sledoval Souhei a usmíval se. Oplatila jsem mu úsměv a dál jsem pokračovala v tréninku.

    Jestli se díl líbil, určitě mi to napište. Jsem moc ráda za vaši podporu. Jste úžasní!!! :*

Vaše LadySeiss

  odkaz na blog: http://brokenstroies.blog.cz

+5

Příběhy a povídky

Autor: LadySeiss   |   Publikováno: 19.05.2016   |   Zobrazeno: 546x