Na stopě emocím 6

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

V noci jsem nemohla spát, protože buďto Souhei ležel na mě, nebo jsem se pro změnu probudila já na něm. Ne že by mi to vadilo, ale spíš jsem nemohla spát kvůli tomu, že… No prostě asi začínám propadat svým emocím. Asi se do něj zamilovávám. To je špatné. To je hodně, hodně špatné. Ale posledních pár dní jsem neměla vůbec náladu na to, aby mě Souhei sváděl. Samozřejmě kvůli nim, se mnou to nemělo nic společného. Možná to bylo tím. Proč je tak natvrdlý? On to snad nevidí? Je o dva roky starší, než já a nic ho nenapadá. Nechápu to. Nevím, co mám dělat, ale nechci ho. Nechci ho mít ráda. Až se do toho zase zamotám, už nebude cesty zpět, hlavně když budeme pořád spolu a on si pořád nebude ničeho všímat.
Ráno jsem se opět probudila v Souheiově náručí, ale bylo mi to jedno. Nechtělo se mi hýbat, a ne, nebyl v tom žádný postranní úmysl. Možná trošku, ale hlavně se mi chtělo ještě spát?
„Spíš?“
„Hmm?“
„Mám plán, jak se odsud dostat, je docela primitivní, takže bychom to mohli zvládnout.“
„A nechceš radši počkat, až nás sami pustí?“ Zív…
„Pochybuju, že to bude tak rychle.“
„Hmm… Pojď ještě spát, víš kolik je hodin?“
„Už se mnou dokonce mluvíš, jako bysme spolu něco měli.“ Poskočila mi hlava na jeho hrudi, protože se zasmál a já jsem jen protočila oči a znovu je zavřela.
Když už jsem byla v takovém tom polospánku, prudce sebou škubl, čímž mě probudil a začal trochu panikařit.
„Dělej, jdou sem, lehni si na mě.“ Nevím, proč šeptal, já jsem nikoho neslyšela.
„Dobré ráno. Jak jste se vyspali? Doporučili bychom vám dnes pobyt na čerstvém vzduchu, celý den. Budeme na všech pokojích dělat menší úpravy.“ Doháje… Já jsem se lekla.
„Ale samozřejmě. Budeme spolu venku, třeba na romantické procházce, že drahá?“
„No ovšem, co jiného bychom taky dělali?“ To jsme trochu přehnali, ale co po nás chcou tak brzo ráno? No asi to, co si myslí, že mezi náma probíhá.
„Dovolíte, pánové? Moje přítelkyně je úplně nahá, potřebovala by se obléknout.“ Odkdy mluví, tak spisovně? A… Ježiši, co to řekl? Já ho zabiju.
No jasně, že jsem hned zčervenala, ale hlavně, že on je v klidu.
„Co prosím? Vážně jsi jim řekl, že jsem nahá?“
„Měla by ses chovat trochu důvěryhodněji. Zatím to moc nevypadá, že bysme spolu spali.“
„Vždyť taky ne, co po mě chceš? Abych ještě dělala, že s tebou spím, nebo co? Já nejsem pornoherečka, na to sis měl vybrat někoho jiného.“
„Jak dobře víš, na výběr jsem neměl a tys chtěla jít hrozně se mnou, pokud si dobře vzpomínám.“
„Já vím… Jenom toho po mě chceš moc. Po tolika letech, co sis mě nevšímal, je docela těžké předstírat, že spolu chodíme, ale tobě je to jedno. Já jsem byla vždycky oběť. Mě by ukamenovali, ne tebe. Není to fér.“
„Proto se chci co nejdřív dostat pryč. Pro mě to taky není kdovíjak příjemné.“ Tos mě moc potěšil, díky, že jsem tak hrozná přítelkyně… Nene, jsem v pořádku. Nemiluju ho. Je to blbec. I kdyby holka přímo před ním zčervenala už jen z jeho pohledu, v životě by nepoznal, že ho má ráda, takže… Já ho nemám ráda… Jo, jsem v cajku.
„No… Tak jaký máš plán?“
„Teď ne, řeknu ti ho venku. Musíme se chovat nenápadně.“
„Proč mám takový pocit, že se tu o nás zajímají nejvíc ze všech?“
„Protože to tak asi bude… Obleč se. Za pět minut tě čekám dole.“
„Nerozkazuj mi!“
„Dělej!“ Provokuje, protože se usmál. Ale já se nenechám.

Asi ho… Mám ráda… Ne blbost. To se nikdy nesmí stát. Moje reputace by byla totálně v háji. Ale já k němu vážně něco cítím… Ne! Necítím! Proč bojuju sama se sebou? Já ho vážně nechci mít ráda, ale zkuste to vysvětlit mému mozku. Kde mám podprdu? Ne, já bez podprsenky nikam nejdu! Jsem v háji. Jak se mi tady mohla ztratit podprsenka? Bože… To je děsné. Snad to nepůjde vidět.
„Co ti tak dlouho trvalo?“
„Neviděl jsi někde moji podprdu?“
„Hmm… Ne…? Proč bych ti bral podprdu?“
„Jako můj milenec, bys měl mít lehký přehled o tom, kde se teď nachází moje spodní prádlo, ne?“ Řekla jsem ironickým s lehce výsměšným tónem.
„No… Zpátky už jít nemůžeme, tak to budeš muset přežít.“ Zdálo se mi to, nebo… On zčervenal! Slavný Souhei Arukawa se červená, kvůli… Podprsence? Tak to mě dostalo. Musela jsem se smát.
„Čemu se směješ?“
„Zčervenal jsi…“
„Venku je vedro.“
„Hmm… Jasně, to bude tím.“ Smála jsem se ještě víc. Souhei očividně moc neuměl zakrývat stud, ale bylo to roztomilé.

Procházeli jsme se asi patnáct minut. Celou dobu jsme mlčeli, ale drželi jsme se za ruce. Bylo to fajn. Tak jo. Uklidni se…
„Souhei?“
„No?“
„Ty si myslíš, že nám to věří?“
„Co jako?“ Ale no táák…
„Že spolu chodíme.“
„Měli by. Proč?“
„Já jen, že se mi to moc nezdá. Možná jen čekají na nějaký vhodný okamžik, kdy něco poděláme, aby nás mohli zabít. A co nám vlastně dělají v pokoji? Není to nezákonné?“
„Tady ne. Mají tu všechno trochu… Jinak.“
„Jen by mě zajímalo, co tam dělají.“ Řekla jsem si spíš pro sebe.
„Instalují kamery.“
„Co?!“
„Takové ty levné se slabým odposlechem, takže když si budeme něco šeptat, neuslyší to, ale o to víc se musíme snažit… Nebo utéct.“
„Co… Jak… Proč jsi mi to neřekl dřív?“
„Slyšeli by nás a navíc to pro tebe není tak důležité, ani jsi to nepotřebovala vědět.“
„Nepotřebovala? Já potřebuju soukromí mnohem víc, než ty. Jsem holka, pokud sis ještě nevšiml a…“
„Myslel jsem to tak, že pro tvou bezpečnost by bylo lepší, když jsi to nevěděla. Nechovala by ses tak nápadně.“
„Ale ty bys to věděl. A mě by přišlo trochu divné, že si mně z ničeho nic všímáš mnohem víc, nebo dokonce, co já vím co.“
„Nad tím jsem taky přemýšlel, proto jsem se rozhodl ti to říct, ale částečně jsme díky tomu v nebezpečí.“
„Kvůli mně?“
„Jo. Jak já tě znám, nedokážeš se chovat moc nenápadně.“
„Jak to myslíš? Umím se chovat nenápadně, když potřebuju.“
„Takže tenkrát, jak jsi mi vyzlékala tričko jsi to nepotřebovala…“
Nechtěla jsem odpovídat, ale díval se na mě, nemohla jsem uhnout pohledem. To bych mu ukázala, že jsem slabá a to já nejsem. Ale co jsem měla teda dělat?
„Nechápu, o čem to mluvíš.“
„Červenáš se, Ari… Ty mi lžeš do očí. Líbím se ti, žejo?“ Říkal to takovým tím sváděcím tichým tónem. Rozhodilo mě to. Co mám dělat?
„Ne… Nic to nebylo. Prostě jsem se jenom zapotila. Nosíš divné trička. Nemůžu za to.“
Zase ten úšklebek. Situaci ještě zhoršovala moje podprsenka… Kterou jsem neměla. Možná mě to rozhodilo, ale nedala jsem to na sobě znát. Myslím…
„Vážně, Ari? Seš si jistá?“ Přitiskl mě ke zdi… Byla jsem v pasti.
Pusť mě, prosím. Nevydržím to. Co mám dělat. Nemůžu si to nechat líbit.
Tak jsem se pro změnu postavila do dominantní pozice já, abych unikla svým pocitům.
„Ale no tak…“ řekla jsem s úšklebkem, „Zas tak moc si o sobě nemysli… Souheii.“
Naše hlavy se přibližovaly, až byly úplně u sebe. Rty jsme měli jen pár milimetrů od sebe. On tak krásně voní. Byli jsme pořád blíž a blíž. Bylo to nekonečné čekání, až se naše rty spojí.
Konečně… Dotkly se, ale jen na okamžik... Souhei se najednou odtáhl.
„Výborně… Tak už se můžeme aspoň na veřejnosti líbat, když už jsme si to zkusili.“
To si ze mě děláš srandu… Jak já ho nenávidím. Ale musím říct, že jeho rty byly přesně tak jemné, jak jsem si myslela. Jen doufám, že spolu ještě nakonec nezačneme chodit. Co by si o mě ostatní mysleli? Musím to rychle vytřepat z hlavy.
„Byla to jenom pusa a ty z toho hned děláš polibek?“ Zasmála jsem se.
„Budeme trénovat. Musíme, jestli tu chceme přežít. Dva lidé, kteří se nenávidí, potřebují hodně tréninku, aby se do sebe zamilovali.“
Teď vážně nevím, jak to přesně myslel, jen doufám, že ne vážně.

Čaute. Jak se vám líbí obrázek? Nic moc, já vím, ta kresba je hrozná, ale prostě jsem na to najednou narazila a vím, že lepší už bych nenašla a navíc to vystihuje docela dobře, takže... Jsem v lidu.

Vím, že posledních několik dílů tady kecám jen o obrázcích, ale musím se vás na něco zeptat.

Ty obrázky... Mám je dávat k té poslední scéně, nebo ke kterékoliv scéně v jednom dílu? Já si jinak poradím sama, když nikdo nenapíše, ale ráda bych věděla i váš názor. Přijde mi to jako docela dobrý nápad.

Vaše LadySeiss