Na stopě emocím 4

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

„Tak slečinko… Odkud jste a jak a proč jste šli sem?“
„Já jsem z Argebraie a popravdě vůbec nevím, co tu dělám a kde jsem. Šli jsme do hlavního města, ale naše cesta se trochu víc prodloužila.“
„No, to bude asi tím, mladá dámo, že Argebrai je na úplně druhém konci.“
To si ze mě děláte srandu…
„Ale jakto? Naše mapy jsou…“
„Vaše mapy vám byly odebrány, stejně jako všechny vaše osobní věci. A ohledně těch map… Teda té jedné… Je falešná.“
„Cože?“
„Někdo zfalšoval vaši mapu a vy podle ni jdete, hádám už takový měsíc…?“
„Přibližně…“
„Vy a ten muž jste milenci, tak předpokládám…“ Ježiš, ještě to tak.
„Ne, my…“
„Slečno, teď vám ještě poradím, dokud můžu,“ řekl ztišeným hlasem, „nikomu neříkejte, že jste jen přátelé, nebo že spolu třeba děláte misi, nebo co já vím. Buď jste milenci, nebo spolu chodíte, ale proboha ne jen kamarádi.“
„A… Proč proboha ne jen kamarádi?“
„Pššt… Nikdo to nesmí slyšet. Protože toto je krutý kraj a pokud se tu kluk a dívka ve vašem věku spolu baví, nebo spolu jen cestují, berou to, jakože ta žena je jeho… Sexuální hračka a nemají žádné závazky.“
„A i kdyby, nemůže jim to být jedno?“
„Nemůže… Takhle to nefunguje. Jestliže spolu nemáte poměr z lásky, nebo spolu otevřeně nechodíte, je žena brána jako prostitutka a to je tu zakázáno a žena je ukamenována.“ Banebože, to zní jako islám.
„Vy jste islámisté?“
„Ne.“
„Takže buď spolu máme chodit, nebo spát. Jasné.“
„To doufám, protože to není sranda. Jo a kolik vám je?“
„15. Proč?“
„To né… Od patnácti je u nás povolen poměr a žena bavící se s mužem, jako vy, může dopadnout stejně jako prostitutka.“
„Já s ním nehodlám spát. Tohle mi nedělejte.“ Asi umřu…
„Nekřičte tak. Je to pro vaše dobro. Buď budete předstírat poměr, nebo zde budete pohřbena zaživa. Máte na výběr, ale vybírejte rychle. Omluvte mě, musím jít.“

O několik minut později jsme se já a Souhei opět sešli ve stejné cele. Dle jeho pohledu jsem usoudila, že byl poučen stejně jako já.
„Tak mi řekli, představ si, že spolu spíme.“ Zašeptal mi u ucha a při tom se smál.
„Nemusíš to dělat.“
„Co jako?“
„Byl bys volný, kdybys jim ohlásil, že spolu nespíme, ani nechodíme.“
„Jak si řekla, s tebou mám větší pravděpodobnost na přežití, ne?“
„Jo… To zní jako moje slova.“ Řekla jsem si spíš v hlavě, než Souheiovi.
„Takže odedneška se budeš chovat, jako bychom spolu něco měli a já taktéž. Občas uděláme nějakou tu líbačku, ať to nějak vypadá a pustí nás.“
„Počkej… Já to teda dělat nebudu. Předstírat, že s tebou chodím bych zvládla, ale muckat se s tebou nebudu.“
„Buď to, nebo ti půjdu na pohřeb.“
„Já to nezvládnu.“ Já to řekla nahlas?
„No tak. Bude to jako líbat bývalého.“
„Ne, nebude, protože jsme spolu nikdy nic neměli, vzpomínáš?“
„A to dáváš za vinu mně?“
„No, mělo to tak vyznít.“
„Ticho, někdo jde. Prostě se nech vést mnou a zvládneme to.“ Poslední slova řekl spíš hodně šeptem.
Nemůžu uvěřit, co se to právě děje. Co se to má stát… Tak teď se určitě neudržím. Zase ho budu milovat a můžu za to já. Kdybych tenkrát v Argebraii dávala pozor, nemuseli bychom být tady. Do očí se mi hrnuly slzy, ale hned se zase vytratily, jakmile přišli k naší věznici nějací chlapi a odvedli nás. Jeden byl jako buldozer, všechno kolem něj padalo a bylo mu to jedno, slisoval to se zemí další dva byli spíš něco mezi borcema a normálníma chlapama.
„Takže vy dva, spolu chodíte?“
„Ano.“
„Kolik vám je?“ Téměř na všechny otázky odpovídal Souhei.
„17.“
„A slečně?“ Dloubl do mě Souhei, čímž mě probral z přemýšlení… Zase…
„Hmm… 15…“
„Poměr máte?“
„M…“
„Otázka pro slečnu.“ Přerušil Souheie.
„No my… Ano… Máme spolu,“ nemůžu uvěřit, že to musím říct, „poměr.“
„A máte se rádi?“
„Samozřejmě.“
Chlap se na mě podíval a čekal na odpověď.
„Ano máme se rádi.“ Neřekla jsem to trochu přidušeně? Byla jsem nějak mimo. Možná proto, že jsem seděla skoro Souheiovi na klíně a ještě jsem musela odpovídat na takové otázky.
„A milujete se?“ Pořád se díval jen na mě. Pochopila jsem, že normální slovní odpověď mu stačit nebude, ta jsem se nevědomky přitiskla k Souheiovi na hrudník a odpověděla.
„Jistě, že se milujeme.“
Zřetelně šlo vidět, jak mu až tahle odpověď konečně stačila. Na Souheiově hrudi jsem cítila vypracované svaly a tlukot jeho srdce. On mě objal ještě víc a právě teď jsme opravdu vypadali jako milenci. Ještě ke všemu mi zabořil nos a pusu do vlasů, čímž mě trochu rozhodil, ale očividně to pomohlo.

O pár minut později přišel druhý chlap a řekl:
„Ubytujeme vás v našem apartmánu a za pár dní můžete odejít, ale jestli se budete snažit odejít dřív, bude s vámi nakládáno jako se zrádci. Rozuměli jste?“
„Ano.“ Řekl Souhei. Právě teď jsem si uvědomila, jak moc jeho hlas za těch několik let zmužněl, ale ne jen jeho hlas…

Omlouvám se, že jsem ten díl nevydala už včera, ale pracovala jsem na jedné povídce pro vás. No prostě... Slibuju, že už od dalšího dílu to bude jiskřit, ale takovým zvláštním způsobem . Na ten obrázek se moc nedívejte, upravovala jsem ho sama a bylo to hrozně namáhavé, ale snažila jsem se, aby to aspoň trochu vystihovalo.

Snad se příběh líbil a těšte se na další, možná už dnes večer ;)

Vaše LadySeiss