Na stopě emocím 14 (3)

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

Vzbudila jsem se, ale vedle mě nikdo neležel. Aspoň ne teď. Věci byly jinak. Byly rozházené ještě víc a některé zmizely… To snad… To by neudělali. Začala válka a oni se mě zase zbavili. Nenávidím je za to, ale nenechám se jen tak odtrhnout.
Když jsem dorazila, válka ještě nezačala. Domlouvaly se tam nějaké věci a armáda byla připravená na povel k boji. Všichni byli napnutí, ale já nejvíc. Musela jsem ještě naposledy vidět Souheie, být s ním sama. Co když s ním už nikdy nebudu moct být? Není tak slabý, ale může se stát cokoliv. Musím mu pomoct. Bojovat po jeho boku. Ale je tu malý problém… Jak ho mezi ostatními najdu? Už si nepamatuju, kdy jsem naposledy Souheiovi řekla, že ho miluju. Musím mu to říct. Může zemřít s tím, že jsem ho nemilovala, i když jsem se s ním vyspala. Hodně žen to dělá, ale já ne. Jenže to on neví. Musím ho najít a říct mu to a pak mu pomoct, abych mu to mohla říct i několik let po válce. Miluje mě taky? Musím to zjistit, ale právě teď příšerně lituju, že jsem s ním nestrávila více času. Klidně o něj můžu přijít. Nemůžu zůstat sama. Souhei je jediný člověk na celém světě, pro kterého ještě žiju. Všichni ostatní jsou mrtví a já nesmím dopustit, aby mi vzali i jeho. Mezi stovkami mužů jsem ho nemohla nikdy najít. Navíc mají všichni výzbroj, takže jim neuvidím do obličeje. Prostě musím bojovat s nimi. Je to moc riskantní a nevím, zdali mě vůbec na frontu pustí, ale musím to zkusit. Nemám jinou možnost.
Běžela jsem a snažila se, aby si mě nikdo nevšiml, jinak by se druhá strana mohla pobouřit a válka by začala hned a kvůli mně. Vešla jsem do prvního stanu, který jsem našla. První, koho jsem tam uviděla, byl Arata a… Souhei. Co tu ti dva dělají? Nemá být Souhei v armádě?
„Co se děje?“ Bylo první, co ze mě vylezlo.
„Coby? Pátá světová je na spadnutí a tady pan Arukawa se odhlašuje z boje, protože miluje ženu, kterou možná už nikdy neuvidí a ona se mu tady zničehonic objeví, jako nějaký zázrak.“ Odsekl dlouze Arata.
„Souheii?“ Moc tomu nerozumím. A možná ani nevěřím.
„Miluju tě, Ari.“ Cože?
„Ari?“ Tázavě se na něj podíval Arata. „Ty nejsi Tai?“
„Nejsem, ale o co tu jde? Proč válka už nezačala?“
„Ta Ari? Arami Hatsuyu?“ Pořád se na mě díval ta udiveně. Nechápala jsem to.
„No a co má být?“ Odsekla jsem s lehkým náznakem nechápavosti.
„Tys bojovala za Argebrai?“ Přikývla jsem. „A šla jsi s ním za tím starým blbcem?“ Ukázal na Souheie.
„A co jako? Řekne mi tady konečně někdo co se děje?!“ Zaječela jsem.
„Jen, že jsem tě nějakou dobu obdivoval, dokud se nestala… Ta věc.“ Odpověděl Arata.
„To je mi jedno.“
„Můžu se ti nějak omluvit ta mé nevhodné chování?“ Co mu sakra hrabe? Jsme na bitevním poli a on se mi zrovna teď chce omlouvat?
„Ty debile…“ Už jsem chtěla začít vyšilovat. „No… Necháš mě bojovat.“
„Cože?!“ Upřeli na mě oba dva zrak. „Ani náhodou. Nenechám tě bojovat.“ Řekl Souhei.
„Naštěstí tady nemáš slovo ty. Arato?“
„Nemůžu…“
„A proč sakra ne? Fajn. Mně je to fuk, budu bojovat. Za svou zem!“ Souhei mě chytil za ruku.
„Nemůžeš bojovat.“ Oba měli stejný výraz. Co se děje? „Nedovolím to. Je mi to líto, ale nechci o tebe přijít.“ Řekl Souhei.
„Co tím sakra myslíš? Nemáš na to právo.“
„Prodal mi tě.“ Odpověděl za něj Arata.
„C-co prosím?! Prodal?! Děláš si ze mě taky štětku nebo co?! Jaks mohl?“ Nedokázala jsem mluvit normálně. Něco se se mnou dělo, ale nechápu co.
„Prosím, poslouchej mě…“ Začal Souhei.
„Ne, ty poslouchej! Proč si neustále myslíš, že za mě můžeš rozhodovat? Kdybych nechtěla bojovat, tak si sednu na prdel vedle toho ubožáka a taky nic nedělám, ale já jsem se rozhodla, že budu bojovat, kvůli tobě… Takže ať už mezi sebou máte cokoliv, ruším to. Já jdu bojovat za svou zem.“
„Jestli kvůli mně… tak prosím zase kvůli mně nebojuj. Chápeš to? Já nechci…“ Skočila jsem mu do řeči…
„Já o tebe taky nechci přijít, proto chci bojovat. Po tvém boku. A jestli mi to nedovolíš, nečekej, že se za tebe budu modlit.“
„A když… nebudeme bojovat ani jeden?“ Podíval se mi Souhei do očí.
„To nejde. Buď jeden, nebo druhý. Oba můžete jedině v nejvyšší nouzi, ale ta nehrozí, protože máme menší přesilu.“ Houkl na nás Arata. „Je mi líto, Tai… Ari… ale nemůžu tě pustit.“
„Jen mí přátelé mi smí říkat mým pravým jménem. Strčte si ty pravidla někam. Já jdu do boje, a jestli nechceš jít se mnou, nechoď, ale pochybuju, že mě necháš jít samotnou.“
„To pochybuješ správně.“ Usmál se na mě Souhei.
„Tai… nezapomeň, kdo jsi. Ať tě případná ztráta moc nezničí. Byla by škoda přijít o někoho, jako jsi ty.“ Chytil mě Arata ještě za paži.
„Nedělej, že ti na mě najednou tak záleží.“ Snažila jsem se mu vytrhnout.
„Záleží mi na mé zemi. Zas ta moc si o sobě nemysli. Pro muže možná budeš vždy zklamáním,…“, podíval se přitom na Souheie, „ale pro zemi nikdy. Měla by sis uklidit ten bordel, co máš v hlavě.“ Zašeptal mi chladně do ucha a stejně tak mě i pustil.

Souhei už byl dávno venku a čekal na mě. Neměla jsem Aratovi už co říct. Vzala jsem Souheie za ruku a pevně ji stiskla v naději, že už tu mou nikdy nepustí.
„Vojáci…“ Rozléhal se po bitevním poli Aratův hlas. „Dnes tady bojujete za svobodu vaši i vaší země. Král vám věří a já také. Jste nejlepší, tak se ukažte, ať se za vás nemusím stydět.“ Řekl a v tu chvíli se
Ozval se řev, jak z naší strany, tak ze strany nepřátel a už se drali na sebe. Slyšela jsem už jen řinkot mečů a zvuk stříkající krve. Nebylo by to poprvé, co bojuji, ale tentokrát to nedělám jen pro sebe. Souhei se vypořádával s řadou nepřátelských vojáků a já mu kryla záda. Když se naše pohledy opět střetly, pocítila jsem pocit, který mi dodával naději a nebýt na bitevním poli už neodtrhnu oči od těch jeho. Dorazil dalšího vojáka a šel ke mně. Vzal mi tvář do dlaní a políbil mě. Vtom se na něj zezadu vrhnul jeden voják, kterého jsem odrovnala já, když už jsme se od sebe odtrhli.
„Miluju tě.“ Vypravila jsem ze sebe.
„Miluju tě.“ Ozval se zase Souhei a zahleděl se mi hluboko do očí.
Když jsme se od sebe po dlouhé sobě zase odtrhli, tak jsme se zažrali do boje, že jsme se od sebe docela vzdálili. Už jsem na něj ani nedohlédla, ale to mi právě v tu chvíli bylo šumák. Když se člověk do boje zažere jednou, těžko se odtrhne. Milovala jsem ten pocit, když se na vás v poslední chvíli dívají a vy jen vidíte, jak jim zhasínají oči, až konečně dopadne jejich tělo na tvrdou zem a vy se pustíte do dalšího souboje o život.
Všimla jsem si, že za mnou se toho děje nějak málo. Otočila jsem se a málem jsem tam sebou švihla. Na kůlu, který byl nedávno zastrčený do země, bylo napíchnuté tělíčko. Tělíčko dívky, která očividně nedostala šanci, aby obhájila své činy, jak mi bylo slíbeno. Dostala jsem vztek, tak jsem tvrdě dodělala jednoho vojáka a došla jsem k ní. Jemně jsem ji stáhla z kůlu a v slzách položila její tělo na zem. Krev z ní tekla proudem. Nemohla jsem se na ni dívat, ale přesto jsem nedokázala odtrhnout oči. Polkla jsem a odnesla ji do trávy, kde si aspoň trochu odpočine, než ji pohřbím. Nikdy ale nezapomenu na její nevinnou tvář a na to, co mohla dokázat. Na toho kluka a na to, jak moc ho milovala. Nezapomenu na díru v jejím břiše, odkud tekl rudý proud. Otočila jsem se k odchodu. Byl tam. Aby se na ni naposledy podíval. Stál opodál a ani si nevšiml vojáka, který na něm míří čepelí meče.
„Ne!“ Zaječela jsem. Pozdě.
Rozeběhla jsem se k němu a vojáka oddělala jediným úderem. Došla jsem k Nateovi a vzala jeho hlavu do dlaní.
„Nenávidím tě.“ Zachraptěl.
„Já tebe taky, ale je to vážně to poslední, co chceš říct?“
„Ty nemáš důvod. Slíbili mi a ty taky, že se o ni postaráte. Sice mi nebylo sděleno jak, ale takhle určitě ne. Nenávidím tebe a vás všechny. Kéž by věděla, že jsem ji…“ Nedořekl to a hlava mu klesla. Položila jsem mu ji na zem vedle Violet a s šílenou bolestí kdesi u srdce jsem odešla.