Sense

Na stopě emocím 12

    Jak jsme tam lezli nahoru, všimla jsem si, že se na mě Souhei pořád ta nějak dívá a někdy i mě přeletí oči k němu, ale to čistě z bezpečnostních důvodů, ale on se na mě nemá co dívat, když zrovna leze Hatake. Na něj se má dívat. To je jedno… Prostě asi… Už to tak bude… Líbí se mi. Ale jenom líbí! Ještě to neznamená, že ho mám ráda… Možná trochu, ale ne takhle.
    „Co je?“
    „Co?“
    „Co na mě furt koukáš?“
    „Nekoukám…“
    „Ale jo…
    „Tak, kdybys padala.“
    „Když leze Hatake, není moc možnost, že bych spadla.“ Zasmála jsem se.
    „To si mám vypíchnout oči?“
    „To… Sem neřekla.“
    Oba jsme se usmáli a při tom se začervenali. Že by mezi náma něco vážně bylo? Ne! To je blbost. Je jasné, že každá holka si všechno, co kluk udělá, bere až moc vážně a dělá z komára velblouda. Když mě Hatake zase vyslýchal a já mu tohle řekla, byl zase až moc chytrý.
    „Ale to je něco jiného. Ty to zase zazdíváš až moc.“
    „To není pravda. Víš, tobě se to očividně asi nikdy nestalo, ale já ze sebe blbce znovu neudělám.“
    „Ani nemusíš, udělá to sám, ale ty na to až moc kašleš. Takhle si bude myslet, že nemáš zájem.“
    „Já taky nemám. On má ještě pořád Emily. Ta mu asi chyběla, tak prostě…“
    „Si ji tebou chtěl připomenout?“
    Tak nějak. Přikývla jsem s mojím ne moc zajímavým hmm.
    „Ty seš ztracený případ. Vždyť se máte rádi, doháje, tak co máte furt za problém?“
    „To bys nepochopil…“
    „Tak mi to vysvětli. Ne, mě to vážně zajímá. Hele, upřímně… Oba vás mám docela rád a nejsem blbý. Vidím to, co mezi váma je. A vy zase nejste tak blbí na to, abyste si nějak normálně nemohli vyznat lásku.“
    Tohle slovo… Znělo to, jako když škrábeš nožem o talíř a ten vydává ten nechutný zvuk.
    „Tohohle slova mě příště ušetři, nebo mě aspoň varuj, až ho budeš chtít říct.“
    „Ahaa… A jsme doma… Vy jste oba totální antiromantici.“
    „Nejde o romantiku… Ty slova jsou tak odporné…“
    „Co přesně, všechno máš na mysli?“
    „Slova jako l… Tamto, co si řekl. Pak asi mít někoho rád, někoho milovat a takové ty trapné vyznání, jako „Už dlouho jsem tě miloval, ale nebyl jsem schopen ti to říct, protože jsem se bál jak bys zareagovala.“ Bla bla bla… Ne, vážně. Z toho je mi opravdu na zvracení a jejich ještě tolik, že než bych je všechny odříkala, vyzvracela bych i svoje vnitřnosti.“
    „Tak tady je problém… Co Souheie znám, je na tom podobně. Takže vyznání lásky nejspíš ne, ale šlo by to i jinak, ne?“
    „Jo a proč se o tom vlastně bavíš se mnou? Vy jste kluci, já jsem holka. Nebo mu děláš špeha a pak se mým „vyznáním“ smějete na záchodě? Já vážně nemám náladu, bavit se o tom s klukem. Leda, že bys byl gay.“
    „Tak jo… Budu gay a pak si budem moct povídat.“ Málem jsem se počůrala smíchy (ironie).
    „Co tu děláte vy dvě lesby?“ Snad toho zase moc neslyšel.
    „Když už tak gayové. Jo, a když už jsi tu, tak nám řekni, kterým směrem, protože já jsem se tak trochu ztratil, když jsem tu byl.“
    „Půjdeme se první kouknout nahoru, co se tam děje a pak uvidíme.“
Nahoře toho moc nebylo, jen nějaká zřícenina a taky pár… Aligátorů? To si ze mě děláš prdel, žejo? Oni mají ten jejich úchylný tábor tady? Jo, tak aby na všechny dobře viděli, ale ono už se není moc na koho koukat.
    „Takže? Viděli jsme a můžeme zase jít.“ Bohužel Hatake, myslím si, že má Souhei trochu jiný plán.
    „Takže ty Hatake půjdeš zleva a budeš dávat bacha a když tak nám dáš signál, jestli jdou. Ty půjdeš se mnou zprava.“
    „To zní jako rande.“ Trochu provokace neuškodí a jemu očividně nevadí.
    „Jaký signál?“
Souhei udělal nějaký divný zvuk, podobný žábě, nebo něčemu takovému.
    „Oukej, tak hodně štěstí, jdeme na to.“
    O chvíli později už jsme stáli u stěn zříceniny a zkoumali, kde jsou. Teda Hatake zkoumal a pak nám to hlásil. Byl navigátor, takže mu to šlo pochopitelně dobře. Souhei se na mě sem tam podíval a přitáhl mě blíž. A myslím, že to nebylo proto, že jsem zdržovala, nebo byla moc pomalá. Pokaždé jsem se prostě musela usmát a Souehi si neodpustil reakci.
    Dostali jsme se do docela nebezpečné blízkosti těch nechutných potvor. Měla jsem v sobě tu touhu všechny je postřílet, ale předtím je pěkně pomučit. A vůbec by mě nezajímalo, že by jedna z nich byla třeba moje máti, což je blbost, protože jsou oba mí rodiče mrtví. Bylo by mi jedno, kdyby jeden z nich byl třeba Souhei. Už by to vlastně nebyl on. Mám v sobě chuť vraždit a touhu po pomstě. Vtom jeden z netvorů pohlédl za roh, za kterým jsme stáli. Nedýchali jsme ani jeden. Teď jsem měla chuť Hatakeho pěkně seřvat. Na co myslel?! Už jsem se natahovala se zbraní, ale Souhei mě zabránil rukou. Za páskem jsem měla pistoli, kterou bych teď nejradši vzala a narvala její hlaveň někomu do krku a stiskla spoušť. Meč jsem stiskla tak, že mi zbělely klouby na rukou. Pak se najednou příšera otočila a vrátila se zpět.     Teprve teď jsem se otočila na Suheie.
    „Proč jsi mě nenechal ho zabít? Tak krásně bych mu uťala hlavu. Tenhle meč je můj jediný, který ještě neokusil chuť Varumské krve.“
    „Ty máš teda chuť vraždit.“ Divíš se?
    „A kde je ten druhý idiot. Zabiju ho. Můžu ho s tvým dovolením jít seřvat?“
    „Teď není čas. Jdeme.“
    „Jak si jeho milost přeje.“ Hodil po mě zlostný pohled. Nechápu to, řekla jsem to úplně potichu. Ale… Známe Souheie.
    „Ty běž za ten roh a čekej, než ti nedám povel a pak…“
    „Víš co? Už mě to nebaví. Teď budu zase chvilku rozkazovat já.“
    „Ale…“
    „Ty půjdeš za ten roh, dokud ti nedám povel a já se půjdu schovat do toho harampádí. Trochu tam nadělám bordel a nalákám je tam. Jsou tak blbí… Přecejen jsou to zvířata, takže nemají rozum. Přijde jich tam co nejvíc, takže až jich tam bude hodně, hezky je pobijem.“
    „No…“
    „Co? Nějaký problém? Já už to mám promyšlené. Kašlu na tvoje rozkazy, stejně bych tě neposlechla.“
    „To je fakt.“
    Šel teda za ten roh a já do té díry, plné bordelu. Začala jsem tam házet věcma. Byly to převážně kusy dřeva a železa. Za chvíli to začalo všechno tak nějak padat a já jsem musela docela hbitě uhýbat. Pak jsem slyšela kroky… Povedlo se… Už sem jdou a je jich docela dost. Utekla jsem takovou dírou, abych na ně mohla zaútočit zezadu i se Souheiem a případně i s Hatakem.
    Vylezla jsem ven a šla najít ty dva… Teda jenom jsem udělala nějaký zvuk, podobný tomu jejich a hned jsem je viděla. Došli opatrně ke mně, aby je neviděli ostatní.
    „Připraveni? Bude to sranda.“ Řekla jsem se zlomyslným úsměvem. Oba na mě koukali nějak divně, ale co je mi po nich.
    Vrhli jsme se na ty příšery a ani ne za minutu jsem byla celá od krve, ale od jejich. Nechutné… A bylo to boží… Když se můj meč zasel do jejich těla a pak jel dál, dokud po něm netekla krev až k mým rukám. Meč jsem s lehkým otáčivým pohybem zase vytrhla ven a šla jsem na dalšího. Ostatních jsem si ani nevšímala. Tak dlouho jsem nebojovala. Chybělo mi to. Když Souhei dodělával posledního, teda posledního z těch, co byli zrovna tam, šli jsme s Hatakem už pomalu dál a Souhei se pak přidal. Bylo úžasné bojovat s nimi o boku. Teda bylo úžasné vůbec bojovat. Dobře si pamatuju ještě teď, když jsem poprvé zabila jednoho z nich. Když nad tím tak přemýšlím, zabíjela jsem lidi a možná docela určitě své přátele.
    „Tady už jich moc není, musíme jít.“
    „Ale… První zabijeme tyhle.“
    „Ne, pojďme dovnitř. Musíme zjistit, kdo všechno zůstal naživu. Třeba ještě někdo žije.“
    „První bych je teda pozabíjel.“
    „OK. Budeme hlasovat. Kdo chce jít dovnitř?“ Zvedly se dvě ruce. „A kdo chce zůstat tady a vraždit, dokud nás to totálně nedodělá?“ Souhei se na mě podíval takovým tím pohledem a já sem se musela usmát, protože jsem vyhrála. Šli jsem tedy všichni dovnitř.
Vrata byly asi zamčené. Snažili jsme se je vykopnout, ale zatím se k nám dostaly další potvory. Já jsem zabila tři, Souhei dvě a Hatake jednoho s půl. S tím druhým jsem mu musela pomoct. Pak jsme vykopli ty dveře a vešli do zatuchlé chodby. Byla tam tma, protože dveře byly těžké a téměř okamžitě se za námi zavřely. Bylo tam docela dost prachu a mě začal okamžitě svědit nos a taky se mi zvedal kufr. Sem tam byly poházené kusy těl a všude i po stěnách byla krev. Chodba byla dlouhá asi padesát metrů a první dveře byly až skoro na konci.
    „Tak, měli bychom se rozdělit.“ Dobrý nápad.
    „Tak já půjdu tam těma zelenýma.“
    „To tu jsou ale všechny.“
    „Ne, ty tvoje jsou víc od krve, takže ty máš červené dveře a Hatake má ty odřené.“
    „Musíme se rozdělovat?“ Nechápu, proč se mi líbil. Stal se z něho docela velký srab.
    „Neboj, v těch tvých určitě nebude nic zajímavého.“ Ty teda umíš potěšit, Souhei. Nechtěla bych být tvůj kámoš.
    Rozrazili jsme všichni naráz svoje dveře a mě se ihned převrátil kufr. Já teda ráda vraždím a krev mi nijak nevadí, ale tohle je hnus. V zemi byla díra, jako by tam nechali něco bouchnout, takže byla hluboká aspoň tak metr. Nad dírou visely těla. Ruce měly sepnuté nad hlavou v nějakém ostnatém skřipci a po těle měla zaschlou krev. Nebylo by to tak hnusné, kdyby nebyli nazí. Byli špinaví a na těle měly stopy po ránách. Bylo to strašné. Přejela jsem očima po všech tvářích, jestli náhodou někoho neznám a zastavily se mi oči na dívce s blond vlasy, tentokrát skoro splihlými a nalepenými na obličeji, ale i přes to jsem ji poznala. Vtrhly mi do očí slzy a podlamovaly se mi kolena. Musíš se vzchopit. Stejně si ji neměla ráda. Ale tady přece nejde o mně. Její pohmožděné tělo mě zžíralo zevnitř, jako bych tam visela já.
Okamžitě jsem se otočila se slazama skoro v očích a odešla jsem rychlejším krokem z místnosti. To už vyšel i Souhei. Hatake tam ještě byl, asi něco našel.
    „Tak co? U mě nic.“
    Nebyla jsem schopna odpovědi. Souhei to tak nějak pochopil a obešel mně, aby se sám podíval. Zastavila jsem ho. Chytila jsem ho za ruku a nechtěla ho pustit. Chtěl se mi vysmeknout, ale nepouštěla jsme ho. V tom jsem ho objala zezadu a držela, jak nejsilněji to šlo, jen aby se nepohnul. On už to pochopil a přidal na síle. To už mi slzy tekly proudem, když se Souhei ta nějak dobelhal do místnosti i se mnou na zádech. Jeho síla polevila, když mu oči spočinuly na tělech a najednou jsem cítila, jak sebou trhnul. To už mi došlo, že jeho oči dorazily na to místo. Vtom se někde na konci místnosti za mrtvolama něco otřáslo, jako menší výbuch a všechno začalo hořet. To už se i Souhei neudržel a já jsem s tím nemohla nic dělat, jen ho silně držet a doufat, že se tím uklidní.
    „Je… Mi to moc líto.“ Brečela jsem, ale musela jsem něco říct, i když mi nebylo rozumět.
    Souhei nebyl schopen slova. Ani se mu nedivím. Při pohledu na svoji holku jak visí umučená, nahá, špinavá a hlavně úplně totálně tuhá na nějakém kovovém struhadle ruk bych taky nejásala. Pláč nás docela oba vysílil. Cítila jsem to. Pak se otevřely dveře a vyšel Hatake.
    „Tak lidi, nebudete věřit, ale… Proboha.“ Při posledním slově se jeho tón v hlase docela změnil v zoufalý. Teď už jsme tam klečeli všichni tři.  

+5

Příběhy a povídky

Autor: LadySeiss   |   Publikováno: 14.03.2016   |   Zobrazeno: 562x