Na stopě emocím 11 (2)

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

Potůček krve. Malý nevinný potůček krve. Pak se pomalu změnil v proud krve a později potok krve. Topila jsem se. Ve vlastní krvi. Nemohla jsem se nadechnout. Měla jsem ji všude. V plících, v žaludku… Topila jsem se. Nemohla jsem se nadechnout a svírala mě neuvěřitelná bolest. Byla jsem jako v pasti. Bála jsem se. Kdybych mohla, začnu křičet, ale to nešlo, protože mi krev ucpala všechny dutiny. V tom, jakoby tu krev něco vcuclo a všude bylo ticho a klid. Já jsem byla zase čistá a po krvi ani památky.
„Ari? V pořádku? To bude dobré, pojď sem.“ Hned jak jsem se probudila mě Souhei objal. Už jsem se cítila v bezpečí, ale pořád mě svíral strach. Pořád jsem nekontrolovaně vzlykala v Souheiově náručí a čekala, až mě začne hladit a já se konečně uklidním. „Zase ten sen?“ Dodal ještě.
„Hmm.“ Řekla jsem potichu.
„To bude dobré, jsem tu s tebou.“ V tom jsem se cítila, jako malé dítě v náručí svých rodičů. Které jsem nikdy neměla. Taky jsem se cítila trochu na obtíž. Byla jsem jeho přítěží? To mi nikdy popravdě neřekne.
Musela jsem se konečně vzchopit a ukázat, že ze mě to malé neudělalo slabocha. Vstala jsem, trochu si uhladila vlasy, otřela mokré oči a podívala se na Souheie. „Jsem v pohodě. Můžeme vyrazit. Už tak jsme se kvůli mně dost zdrželi.“
„To není pravda.“ Řekl tvrdohlavě Souhei, ale já neměla náladu na zdržování.
„Tak jdeš už?“
„Myslíš si, že mě zdržuješ?“
„No tak pojď už.“ Řekla jsem protáhle a úplně ignorovala jeho otázku.
Vylezl ze stanu, chytil mě za ramena a podíval se mi do očí. „To si vážně myslíš?“ Mluvil naléhavě, tak jsem se od něj nemohla jen tak odtrhnout.
„Co jako?“
„Nezdržuješ mě.“
„To jsem někdy řekla?“ Moc jsem ho neposlouchala a popravdě, ani sebe, co jsem řekla.
„Řekla jsi, že jsme se zdrželi, ale myslela jsi, že zdržuješ mě.“ Myslel to vážně.
„Ne… Myslela jsem nás.“ Nebo ne? Řekla jsem to docela nejistě.
„Ne. Ty to takhle nikdy nemyslíš.“
„No…“ Nevěděla jsem, co říct.
„Nezdržuješ mě, jasné? Je mi jedno, že jsme se zdrželi kvůli tomu, že jsi mohla umřít, i proto, že ti třeba nebylo dobře. To je mi jedno, já jen chci, abychom došli v pořádku a hlavně ty.“ Jeho pohled se změnil ve starostlivý a já se začala trochu bát. Ne jeho, prostě jen tak.
„Hele, nedělej ze mě chudinku.“ Nemyslela jsem to tak, ale přece to tak vyznělo.
„Já jen nechci, aby se ti něco stalo.“
„Nejsem chudinka. Jsem jenom těhotná a to teprve ve třetím měsíci. Nejsem handicapovaná, nemusíš se ke mně chovat, jako bych snad neuměla chodit, nebo byla nějak vážně postižená. Jsem jedna z nejlepších bojovníků v Argebraii a možná i dál a to, že jsem těhotná, mě neodsuzuje, tak tě prosím, abys to nedělal ani ty.“ Byla jsem už docela naštvaná.
„No tak mě chvilku poslouchej, já nechci, aby se ti něco stalo. Chápeš to? Mám o tebe strach.“ Už trochu zvýšil hlas, asi jako já a sevřel mi ramena pevněji.
„Ne, ty mě chvilku poslouchej!“ Vyjela jsem. „Já nejsem chudák. Umím se o sebe postarat. Ty děláš, jako bych neuměla chodit, nebo… Staráš se o mě, jak o malé dítě.“ Teď už jsem hlas zase zmírnila.
„Právě teď seš pro mě to nejdůležitější na světě. Ty a to malé. Nechci ztratit, ani jednoho z vás, tak se snažím, jak můžu, ale už to přeháním, očividně. Ale já tě mám vážně rád, tak mi prosím trochu věř a zkus se dívat z mého pohledu.“ Pustil moje ramena a objal mě.
Chtěla jsem zase něco říct, ale bylo to zbytečné. Došlo mi to. On má o mě jen strach a já mu to vyčítám, ale zase se ke mně nemusí chovat, jako k děcku.
„Promiň.“ Vhrkly mi slzy do očí, ale nedalo se to ovládat. Normálně dá, ale teď… Zase… V tomhle stavu prostě nemůžu ovládat svoje emoce. Doháje!
„Promiň.“ Řekl zase on. Teď už přetekly přes okraj. „Promiň, nechtěl jsem.“ Smál se tomu, jak jsem se rozbrečela.
„Blbče.“Zasmála jsem se. Mám chuť ho zmlátit, ale právě teď mám chuť udělat tolik věcí.
Kvůli mně jsme snídali za chůze a šli jsme trochu rychleji, abychom se furt nezdržovali blbostma. Dívala jsme se do dálky a přemýšlela o tom snu. Zdál se mi pořád častěji. První to bylo každý druhý týden a teď už je to skoro ob den. Bála jsem se. Chtěla jsem vědět, co to znamená, ale… Nevím.
„Podívej! Souhei, to je ono.“ Měla jsem takovou radost. Našli jsme to.
„Jo, to je ono.“ Usmál se.
Vzala jsem ho za ruku a rozběhla jsem se s ním k tomu hradu. Mysleli jsme si, že to bude jen nějaká chajda nějakého šíleného vědce, ale on bydlel na hradě. Nebo to byl zámek? Byl ještě docela daleko, ale prostě jsme ho našli. O to šlo. Souhei mě trochu brzdil, ale stejně jsme běželi rychle. Pak mě úplně zastavil.
„Co je?“ Obořila jsem se na něj.
„Máme přece koně, ty tele.“ Chová se ke mně, jako k dítěti a to se mi nelíbí.
„Fajn, tak kdo u nich bude první.“ Rozeběhla jsem se zpět ke koním a došlo mi, že se chovám jako malí dítě.
„Počkej!“ Smál se, ale já ho ignorovala.
Pak se mi zničehonic podlomily nohy bolest, která vytryskla z mého břicha. Sklátila jsem se na zem a Souhei byl hned u mě.
„Ari. Ari!“ Opakoval to pořád dokola, ale já ho nevnímala. Byla jsem napůl v bezvědomí. Posadil mě na koně a jeli jsme. Já jsem toho moc nevnímala, ale bolelo to jako čert. Pak se Souhei polekaně zastavil.
„Krvácíš. Ari, ty krvácíš!“ Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem už nic slyšet.
Souhei přidal a brzy jsme byli už docela blízko. Sundal mě z koně a někam mě nesl. Já byla úplně mimo. Skoro jsem spala, až na to, že to tak bolelo, že se nic jiného vnímat nedalo.
„Haló!“ Je tam někdo.“ Slyšela jsem zabouchání na vrata, ale pak už nic.
Když jsem otevřela oči, ležela jsem v nějaké místnosti, kolem mě tolik lidí. Najednou jsem si všimla, jak velké už mám břicho.
„Co se děje?“ Nikdo mi neodpovídal. „Co se to děje?!“ Zařvala jsem zoufale.
„Slečno, musíme provést operaci, uklidněte se. Bude to v pořádku. Budete v pořádku.“ Uklidňoval ji nějaký muž.
„Je v pořádku? Je moje dítě v pořádku?“ Naléhala jsem. Doktor se na mě jen podíval a dal mi na obličej masku. Nějak se mi příjemně zamotala hlava a já jsem usnula. Nic se mi nezdálo, ale přišlo mi, jako bych spala věčnost. Bála jsem se, a kdybych mohla, začnu křičet. Jenže… Nemůžu. Cítila jsem kolem sebe zase krev, ale neviděla jsem ji. Nechtěla jsem. Bojím se. Moc se bojím.

Omlouvám se, že to teď vychází trochu pozdě, ale mám hodně napilno. Musím trénovat v tančení na závěrečné vystoupení, které je dneska večer, kde absolvuju. To vás určitě zajímá, co? x)

Snad se díl líbil. V příštím díle se dozvíte konečně to, co jsem už dlouho plánovala. Ještě se dozvíte víc... Jo a ještě... Já vím, že na tom mém blogu se toho moc neděje, ale teď už by mělo začít, tak kdybyste chtěli, můžete se tam občas podívat. Udělá mi to radost ;) Jinak ještě díky za podporu. Asi děkuju moc často, ale myslím to vážně.