Sense

Na stopě emocím 5 (2)

    „Chtěl by ses podívat někam do světa?“
    „Jako třeba kam?“
    „Hmm… Já nevím. No já bych třeba chtěla do jižní Moe.“
    „Jo, tam jsem kdysi taky chtěl, ale od té doby, co se tam přistěhovali ti bohatí, to tam za moc nestojí.“
    „Jo, všechno to tam vyplenili. Tak kdyby ne do Moe, tak třeba na Remu.“
    „To je daleko.“
    „Jo, to se mi na tom líbí. A navíc moc lidem se tam nechce, ale já bych tam chtěla. Víš, já jsem blázen do fénixů.“
    „Ale víš, že tam nemají skutečné fénixe? Jsou to jen bájné bytosti.“
    „Jasně, že to vím, ale bájné, neznamená vymyšlené. To mi říkával taťka. Povídal si se mnou o hodně   věcech. Taky o fénixech. Mají neskutečnou moc. Božskou moc. Jsou to hodně mocné bytosti a ty já přímo zbožňuju.“
    „Mocné bytosti jo? Jako třeba jednorožce?“ Zasmál se.
    „Jo, jako třeba jednorožce. Krom jiných ovšem. Ale neměl by ses tomu smát. Jednorožci jsou, nebo spíš byli mírumilovné mocné bytosti. Neměl by ses něčemu smát, když to neznáš. Lidi si z nich dělají srandu, ale koukali by, co dokážou.“
    „A ty to víš?“ Zeptal se tentokrát už zvědavěji.
    „Jo. Vím.“
    „Tak třeba?“
    „Nejde tak moc o to, co dokážou.“
    „Tak o co jde?“
    „Nechci, aby to vyznělo špatně, ale lidi by chtěli tyhle mocné bytosti jen pro sebe a proto se snaží zjistit, jak moc jsou silní, aby pak věděli, kdo za to vlastně stojí, ale o to nejde. Ne to není myšleno proti tobě, jen mě to tak napadlo, když už si se zeptal.“ Řekla jsem, abych ho trochu uklidnila, když jsem viděla jeho pohled. Jako bych ho odsuzovala. „Víš, jsou hlavně důležité pro přírodu a rovnováhu. Jing jang a takové ty věci. Je to moc složité a je toho hodně.“
    „Víš o tom hodně.“
    „Já se o to zajímám.“
    „To jsem nevěděl.“
    „Chodíme spolu, ale vlastně toho o sobě moc nevíme.“
    „Tak abychom to napravili.“ A už se ke mně lísal.
    „Nene, takhle se moc nepoznáme.“ Smála jsem se.
    „Ale noták, zlato. Necháš mě trpět?“
    „Nechám, protože zbožňuju ten pohled na tebe.“ A políbila jsem ho. „To ti musí stačit.“
    „Bude muset.“
    „Sakra nech toho.“ Smála jsem se zase.
    „A co dělám?“ Přiblížil se ještě víc a dal mi ruce kolem pasu.
    „Nee, nech toho. Vážně.“ Řekla jsem už trochu vážněji, ale pořád jsem se smála.
    „Já přece vůbec nic nedělám.“ Řekl pomalu a provokativně a přitom mi vyhrnul tričko. Znám ho, nemělo to být nic sexuálního, jen mě provokuje.
    „Jak chceš.“
    Při těch slovech jsem ho přitlačila k nejbližšímu stromu a líbala ho tak dlouho, dokud mu pomalu nedošel dech, aby už dal pokoj. Z toho se mi najednou udělalo špatně a zamotala se mi hlava. Sedla jsem si na zem, abych se nevyvrátila.
    „To tě to ta dodělalo?“ Řekl s úsměvem.
    „Eh, počkej.“ Řekla jsem udýchaně a zároveň trochu neohrabaně.
    „Dáme si odvetu, co ty na to?“ Je v poslední době tak úchylný pořád nebo se mi to jen zdá?“
    „Ne, počkej. Nech toho.“ Zvýšila jsem trochu hlas, aby mě konečně nechal.
    „Co je?“
    Když jsem neodpovídala, sedl si vedle mě a vzal mou hlavu do dlaní.
    „Najednou se mi… zamotala hlava.“ Byla jsem ještě pořád zadýchaná.
    „Jsi v pohodě?“ Řekl hodně starostlivě.
    „Nevím.“ Po chvíli jsem se otřepala a vstala jsem. „Jsem v pohodě, asi jen nějaká zkrat.“ Usmála jsem se, ale měla pořád divný pocit.

    Nejspíš jsem něco chytla, protože mi hned třetí den začalo být hodně špatně a další den už jsem i zvracela. Cestu nám to o hodně ztížilo a já jsem se cítila jako přítěž.
    „Seš si jistá, že tu ještě nezůstanem?“
    „Ne, to je v klidu. Můžeme jít dál.“
    „Jestli je ti špatně, zůstaneme tady. Určitě pro mě nejsi přítěží. Jde mi jen o to, aby ses uzdravila.“
    „Je mi fajn.“ Ale na jak dlouho.
    „Hele jestli chceš, můžeme zabočit tady do města, jsme tam za hodinu a zajdeme za lékařem.“
    „Nezdrží nás to hodně?“
    „Už nám nebezpečí nehrozí. Hranice, tedy Seckerheiský les jsme přešli, ani nevím jak, ale oni si netroufnou. Jsme docela v bezpečí. Zajdeme do města. Trvám na tom. Nechci, aby ses trápila.
    „Seš si jistý?“
    „Jo. Nehodlám jít rovně. Ať chceš nebo ne, zajdeme do města.“ Mluvil skoro, jakoby věděl co mi je, ale chtěl si to jen ověřit.
    „Jak chceš. Jde se tedy do města.“ S těmito slovy se mi zase zamotala hlava a píchlo mě v břiše, teda spíš v podbřišku. Pár minut na to jsem pozvracela záhon nějaké paní, co měla dům hodně daleko od města.

    V městě jsme se ubytovali v jednom hostinci a dohodli se, že za doktorem zajdeme ráno. Nebylo to tam dvakrát nejčistší, ale aspoň něco. Mohla jsem být ráda, že si po tak namáhavém týdnu můžu lehnout do měkké postele. Hned po dolehnutí jsem tvrdě usnula a spala až do rána. To mě už Souhei vzbudil a vyrazili jsme do města. Došli jsme k docela velkému domu uprostřed města a zaklepali na dveře.
    Ven vyšel starý muž a řekl: „To už jste vy? Tak pojďte dál.
    „Já počkám venku.“ Řekl Souhei už skoro zpoza zavřených dveří.
    „Váš muž…“
    „Kluk.“
    „Prosím?“
    „Je to můj kluk. Chodíme spolu.“
    „Ach tak. Tak tedy Váš přítel mi řekl Vaše příznaky a dle mého názoru se docela trefil, ale radši se ujistíme. Lehněte si prosím tady na lůžko a já Vás prohlédnu.“
    „Cože? Co Vám řekl?“
    „Jak to myslíte, co mi řekl? Vy to snad nevíte?“
    „Ne.“ Odpověděla jsem spěšně.
    „No, ve Vašem věku je to velmi neočekávatelné, ale je to tak mé dítě.“
    „A co mi teda je?“
    „To se hned dozvíme. Jen když chvíli počkáte. Nachystám se a můžeme si to tvrzní ověřit.“ 

Vaše LadySeiss

+6

Příběhy a povídky

Autor: LadySeiss   |   Publikováno: 22.03.2016   |   Zobrazeno: 573x