HryProDivky.cz
Jako oheň 2/1
2. kapitola
Když jsem se konečně probrala ze své kocoviny, kterou způsobil nejspíš alkohol, který jsem pila, abych zahnala depku, byla jsem opět nahá. Nechápu, proč se vždycky vzbudím nahá. Pokaždé, když se předešlý večer opiju. Je mi sebe líto. Jsem troska. A teď už dost možná i bez přátel. Na krku mi za chvíli bude viset vymahač a já si budu muset najít práci. Kdo to asi bude? Nějaký tlustý hnusák s koženou bundou, pod kterou schovává své špeky, které mu smrdí na kilometr daleko? Nevím… vážně nevím, ale Fin mi slíbil, že to nebude debil. A když to slíbil Fin… ále. Fin…
Došlo mi mléko, asi si musím zajít do obchodu. Nebo si pořídit krávu, ale to bych nesměla bydlet v paneláku a na to nemám prachy. A teď už ani kamarády, kteří by mi na to kdysi bez váhán půjčili. Měla bych se přestat utápět v sebelítosti, ale právě teď je to nejjednodušší způsob, jak si ulevit.
Oblékla jsem se a vyšla jsem ven z bytu. Když už jsem byla skoro venku, došlo mi, že nemám peněženku. Došla jsme tedy zpátky ke svým dveřím a zatlačila jsem. Nic. Já kráva jsme si totiž zabouchla dveře a klíče jsou uvnitř. Ve zlosti jsem kopla do dveří a vydala při tom zvuk podobný křiku nebo vztekání. Stejně tady nikdo nebydlí. Nikdy jsem tímhle panelákem neviděla projít ani myš. Nebo jsou to možná asociálové. Né, vlastně… Já jsem blbá. Jsou to fini. Chladní, bezcitní, uchlastaní, uzavření fini. Proč taky nejsem taková? Nebýt téhle mé povahy, nebyla bych teď v těch sračkách, ale ani bych neměla své úžasné kamarády. Teda… jestli je mám ještě teď. Musela jsem nějak vypáčit dveře nebo se dostat dovnitř některým mým věčně otevřeným oknem.
Obešla jsem dům z druhé strany, kde byly taky paneláky a šňůry na prádlo, na kterých nikdy nic neviselo. Ale stály tam auta, která mizely bez mého povšimnutí a oknech, většinou zatažených záclonou se nikdy neobjevila ani hlava. Možná nemají proč číhat na lidi, kteří se kradou do svého bytu, protože si zabouchli dveře. Nepomlouvají se a nebaví se spolu. Někdy by mě zajímalo, kolik mám sousedů. Jestli mám teda nějakého. Nejsem si vůbec jistá, jestli naproti mně někdo bydlí. Nikdy jsem nikoho neviděla. Za celých pět let, co tam žiju, nikoho.
Vyšla jsem po železných schodech a našla po dlouhé době svoje okno. Bylo otevřené. Snad natolik, abych se jím protáhla. Byla to jen větračka. Vylezla jsem na parapet a snažila se neroztrhnout si své úžasné kalhoty. Měla jsem hrozně slabé ruce, tak jsem spadla. Zkusila jsem to zase a zase, ale pokaždé jsem skončila na zemi. Zase jsem to zkusila a tentokrát jsem se tam dostala, ale ne díky sobě. V poslední chvíli jsem na sobě ucítila něčí ruce, jak mě tlačí k oknu. Lekla jsem se, tak jsem spadla na zem. Vlastně ne. Chytil mě. Byl to muž. A byl pěkný. To bylo první, co mě napadlo.
„Promiňte?“ Docela mě zajímalo, kdo to je a co chce.
„Myslel jsem, že byste ocenila pomoc, když jste spadla už po jedenácté.“ Zašklebil se a pomohl mi na nohy.
„Ale nejdřív byste se měl aspoň zmínit, že mi chcete pomoct. Nebo aspoň, že tu jste.“
„Co tu vůbec děláte? Normální člověk se do svého bytu dostává dveřmi.“
„Já nejsem normální.“ Zvedla jsem smířeně obočí.
„To je mi líto, ale mohl bych vás udat.“
„To byste neudělal, protože mě neznáte. A zabouchla jsem si dveře.“
Zhluboka se nadechl. „Já Vám pomůžu dovnitř a vy mě za to pozvete na něco… na kafe?“
„Já kafe nepiju, ale něco se tam najde. Fajn, tak mi pomozte.“ Pokrčila jsem rameny a opět vylezla na parapet. Zatlačil do mých boků a jeho ruce se po mém těle pohybovaly tam, kde jsem to právě potřebovala. Jakoby přesně věděl, kam je má dát nebo… bylo to zvláštní. A hlavně bylo zvláštní, co se mnou dělaly jeho doteky. Kdo to je? Konečně jsem se dostala k oknu a vlezla dovnitř. On na mě pak kývl, že jde dovnitř, ať mu pak otevřu. Odešel a já jsem se pak musela nějakou dobu vzpamatovávat. Místa, kde se mě dotkl, hořela. Nedokázala jsem se uklidnit. Co se se mnou děje?
Uslyšela jsem zaklepání na dveře a došla jsem k nim. Otevřela jsem a pustila ho dovnitř. Byl hrozně pěkný. Nedalo se na něj pořád nekoukat. Měl černé vlasy a modré oči. Já normálně tuhle kombinaci moc nemusím, ale teď to byla výjimka.
„Tak, co si dáte?“ Zeptala jsem se po chvilce trapného ticha a zírání na sebe.
„Říkala jste, že kafe nemáte, tak to je docela jedno.“ Vůbec nevypadal nervózně. To mě znervózňovalo.
„Dobře, mám… třeba… mám hlavně vodku.“ Slyšela jsem, jak se zasmál. „Kosken, Finlandia a ještě jednou Finlandia. Takže třeba tu. Když ji mám dvakrát.“
Donesla jsem ji a nalila do malých štamprlek. Usmál se a pak do sebe jednu kopnul.
„To je jediné piti, které u sebe máte?“
„Jo a pak ještě… sakra.“ Mléko.
„Děje se něco?“
„Zapomněla jsem si koupit mléko. Vlastně nezapomněla. Zabouchla jsem si dveře a pak jste se objevil vy.“
„Jo, tak já vám ho koupím.“
„Fajn.“ Věděla jsem, že ze slušnosti by se mělo odmítnout, ale on je tak sexy, že jsem jaksi nezvládala být slušná.
„Vy nejste odsud, že?“
„To jako, že tu nebydlím?“ Podezřívala jsem ho, že mi nevěří.
„Myslím z Finska.“ Snažil se zadržet smích.
„No. Já jsem se tu narodila, ale s našima jsme hodně cestovali. Jakože fakt hodně a tak už mi z nic z finské povahy nezbylo.“ Smála jsem se vlastnímu vtipu.
„Říkal jsem si, že je divné, že by si fin tak debilně nechal zabouchnout dveře.“
„Finka.“ Zasmáli jsme se. „Ale vy taky nevypadáte, že byste byl chladný a odměřený.“
„Přijel jsem z Ameriky.“
„Jak se jmenujete?“
„Ryan.“
„A dál?“
„Ryan Todd.“
„Tak to už si můžeme tykat. Já jsem Samantha.“ Podala jsem mu ruku.
„Já vím.“ Neopětoval mé gesto.
„Ehm… jó, vy jste si přečetl jmenovku na dveřích.“
„Ne. Do Finska jsem přijel za prací.“ Aha…
„Za prací…?“ To snad ne. „Pracujete v bance.“
„Ne, pro banku nepracuju už nějakou dobu, ale to byste měla vědět.“
„Jo, to vím.“ Už nebyl tak sexy. Teda byl, ale když vím, kdo to je… „Vymahač dluhů.“
„Těší mě, ale totéž se asi nedá říct o Vás.“
„Ne, to opravdu nedá. Je mi líto, ale měl byste jít.“
„Nemyslím si, že bych měl.“
„Ne. Musíte jít.“
„Myslel jsem, že jsme si právě začali tykat.“ Dělá si ze mě prdel? Fajn, tak já taky budu.
„Jo, to je fakt.“ Řekla jsem klidněji.
„Vážně?“ Usmál se.
„Ne. Běž do prdele.“ Řekla jsem a postavila se ke dveřím a otevřela je. „Musíte jít.“
„To si nemyslím.“
„Jste v mém bytě.“
„A vy v mém osobním prostoru.“ Postavil se tak, aby u mě byl co nejblíž. Prakticky tak, že už to víc nešlo. Věděl, že mi to bylo nepříjemné.
„Vypadni.“ Zavřela jsem oči a vystrčila ho ven ze dveří. Zabouchla jsem je za ním a pak se svalila na gauč s flašku vodky.
Mohli mu o mně říct aspoň něco. Třeba, že jsem psychicky narušená. Tohle se mnou udělalo dětství ve Finsku. Být uzavřená se mi sice už moc nedařilo, ale nesnáším doteky cizích lidí. To v tom okně jsem ještě jakž takž snesla, ale když si někdo hraje s mým osobním prostorem a takhle a vědomě, to mě dokáže pěkně vykolejit. Nenávidím doteky cizích lidí a jeho neznám. Třeba je to nějaký vymahač úchyl. Fajn, už jsem zase ožralá. Měla bych jít spinkat. To uběhla teprve hodina? Jé.
Někdo zazvonil. Jsem totálně ožralá, ale je mi to jedno. Jen ať mě mí kamarádi vidí takhle. Ať vidí, co se mnou udělali. Otevřela jsem dveře a hned jsem se jich musela přidržet, protože jsem skoro přepadla přes práh.
„Ahoj.“ Ten hlas neznám. Teda, je mi povědomý. Zaostřila jsem.
„Co chceš?“ Byl to on. Ryan debil.
„Máš mléko?“
„Ne.“ Odsekla jsem a snažila se mu přibouchnout dveře před nosem. Dal mezi dveře a práh nohu a otevřel je.
„Tak tady je. Nevěděl jsem, kolik ho budeš chtít, tak jsem vzal aspoň dvě.“ Ježíš, on je tak sexy, že jsem nedokázala přemýšlet ani nad tím, co říkal.
„Jo, dík puso.“
„Tys pila?“ Znělo to trochu starostlivě.
„Ne?“ Zasmála jsem se, jak jsme nad ním vyzrála.
„Na a běž si lehnout nebo se o tebe postarám.“
„Oh, to mi jako vyhrožuješ? Je mi líto.“ Vytrhla jsem mu mléka z ruky a položila je na stolek vedle dveří. Pak jsem se k němu naklonila a políbila ho. Asi jsem nechtěla, ale trvalo to docela dlouho, asi… pak jsem se prostě odtrhla a zavřela dveře, aniž bych se na něj znovu podívala. Usnula jsem na stole před mým gaučem.
Tak co vy na to? Vím, že zase hrozně spěchám, ale příští díl už bude zajímavější. Jenže to dávno víte, takže...
Vaše LadySeiss
