HryProDivky.cz
Povídka - Rivalky ( kapitola 4. )
Ahoj všichni!
Mám tu pro vás náhradu za včerejšek, kdy jsem zapomněla vydat plánovaný článek. Tentokrát tu pro vás mám další díl Rivalek. Brzy se však můžete těšit na další článek.
KAPITOLA 4. - POSLEDNÍ VÝSTŘEL
Vydolovala jsem z kapsy telefon a vytočila jsem nejprve nouzové číslo 112. „Dobrý den, jak vám můžeme pomoci?“
„Haló, tady Adéla Neumannová!“ ohlásila jsem se. „Ze stáje mé kamarádky uteklo šest koní, jeden z nich je nebezpečný a zmizeli do lesa, kde se střílí. Co máme dělat?“
„Hm,“ zamyslela se žena na druhém konci aparátu. „Kde jste?“
„Stáje Ely Lukové, Polesí 22,“ řekla jsem a pohlédla na Sáru. Celá se ještě klepala a zrovna zavírala Ďáblův box. Kolem nás se prohnali kluci.
„Posílám vám hasiče a veterináře. Policie zadrží střelbu. Nechoďte do lesa, ale ... pokud je to nanejvýš nutné, buďte opatrní a volejte, kdo jste.“
Přikývla jsem a zavěsila. Pak jsem se otočila na Sáru. „Musíš mi pomoct. Kluci se postarají o ostatní koně, mají svoje páky. Ale my musíme zvládnout Kinga – toho koně, co za to může. Vezmeme lana a ohlávky.“ První jsem ji odtáhla do šatny. Přes oblečení jsme si natáhly dlouhé westernové chapsy a na sebe vesty a helmy. Pak jsme popadly kola a řítily jsme se do lesa.
„Půjdou k potoku, nebo na louku,“ syčela jsem. Kolem nás byly slyšet rány a dupot. „Pozor! Jsou tu lidé!“ zavolala jsem. Přemýšlela jsem, jestli by bylo rozumné pustit z telefonů hlasitou hudbu – myslivce by to jistě přilákalo. Nakonec jsem ten nápad zavrhla. Odlákalo by to koně.
Asi po půl kilometru Sára sesedla a mrskla kolem do křoví. „Dál už nemohli utéct. Chvilku asi cválali, ale pak se rozhodli najít něco k jídlu a pití. Kde je potok?“
Ukázala jsem doprava. „Po téhle cestě, asi tři sta metrů. Vezmi si to kolo.“ Poslechla mě a už jsme zase šlapaly. Přistihla jsem se, že mi tečou z očí slzy. Bylo to nebezpečné, a hodně. Nemohly jsme už ani křičet, byly jsme příliš blízko potoku. A co když se něco stalo klukům? Najdou nás hasiči? Nejsou koně zranění?
Uslyšely jsme hukot vody a zhouply jsme se na zem. Kola jsme si viditelně opřely o strom a vytáhly hrst i náhradních vodítek. „Benni!“ sykla jsem. „A Aaron!“ Oba hannoverští koně stáli poblíž a pili z potoku. Ukázala jsem Sáře, která ohlávka je té Aaronově nejbližší. Pak jsme vklouzly do jejich zorných polí a pomalu jsme se přiblížily.
Zručně jsem nasadila Bennimu ohlávku a Sára mě napodobila. „Měly bychom je odvést do stáje?“ zeptala se tiše. Vedly jsme koně ke kolům. Přišla ta těžší část.
„Nemůžeš Sáru opustit,“ říkalo mi svědomí. „Pokud se jí něco stane …“ K nám se přiřítil Max.
„Ahoj, viděli jste Kinga?“
„Ne,“ řekla jsem rychle a vtiskla jsem mu do ruky Benniho vodítko. „Půjdete se Sárou do stájí a odvedete je tam.“
„A co ty?“ vyhrkla Sára.
„Já? Já půjdu hledat Kinga.
Od doby, co mě Max a Sára neochotně opustili, uběhlo asi deset minut. Koně vedli. Vzala jsem si jedno kolo a nějaké věci, které by mi mohly pomoct koně chytit. Doufala jsem, že narazím na někoho z kluků, který ho už bude mít chyceného, ale … ta šance byla malá. Navíc bylo pravděpodobnější, že King bude důvěřovat více mě, než jim. Jednou jsem na něm jela a často jsem se o něj starala.
Přerušila jsem své úvahy a sesedla jsem z kola. Měla bych být blízko u řeky. Zaslechla jsem zařehtání. Rozběhla jsem se. Byl tam, King, stál u potoka a pil. Ale … zastavila jsem se, stále mezi stromy. Vyděšeně řehtal směrem ke mně a stále se točil.
To mě zaskočilo. „No tak … není tu nic, čeho by ses měl bát,“ uklidňovala jsem se a přibližovala jsem se. Tento vodní tok byl kus cesty proti proudu od místa, kde jsme nalezly ostatní koně.
„Haló, je tam někdo?“ ozvalo se mi za zády. Otočila jsem se. Někdo musel stát mezi stromy. Pak se ozval vyděšený výkřik. „To …!“
Poslední, co jsem zahlédla, byla hlaveň pušky.
To bychom měli na závěr trochu dramatu. Příště zjistíte, jak je na tom Adéla, jestli jsou koně v bezpečí a co zapříčinilo Adélino zranění? A jak skončí spor Adély a Sáry? To vše v závěrečné epizodě Rivalek!
Tak hezký zbytek dne a přeji úspěšný školní rok!
AryaXXX
