Povídka - Záhada starého kufru|Luuuuucka - Luuuuucka Online

«Nejnovější články | Luuuuucka Online

Vytvořit blog | Nápověda

Povídka - Záhada starého kufru|Luuuuucka

Ahoj

Vítejte u dalšího článku a dnes je tu první povídka na mém blogu a to je povídka, kterou jsem vymyslela do školní literární soutěže, a rozhodla jsem se ji sem napsat.

Takže doufám že se vám bude líbit stejně tak hodně jako mojí třídě:)

Jmenuju se Linda. Je mi 15 a už několik let se věnuju potápění. Dnes vám řeknu, co se mi stalo. Dozvěděla jsem se, že v jezeře, u kterého bydlím, by měl být podle pověsti nějaký „poklad“. Není to moc hluboko, rozhodla jsem se tam doplavat. Potopila jsem se a zanedlouho jsem doplavala na dno. Bylo tam temno a prázdno. Bála jsem se, že na mě něco vyplave nebo vyskočí. Chvíli jsem hledala, když jsem zahlédla, že se v dálce něco zalesklo. Doplavala jsem k tomu a byla to rezavá železná ozdoba na starém koženém kufru. Byl ale zamčený. Rozhodla jsem se, že se zkusím na dně podívat po klíči. Nikde jsem však neviděla nic lesklého a zase jsem se začínala bát. Už jsem to vzdávala, ale všimla jsem si trsu řas, který jsem neprohledala. Když jsem ho rozevřela, uviděla jsem starý, rezavý klíč, přesně odpovídající velikosti klíčové dírky u kufru. Vzala jsem klíč a kufr a vydala se ke hladině. Vylezla jsem z vody, schovala jsem kufr i s klíčem do keře a šla se převléct do suchého. Pak jsem se ke kufru vrátila, vzala klíč a schystala jsem se ho odemknout. Zajímalo mě, jestli je to ten poklad. Bála jsem se, co v něm bude. Odhodlala jsem se a kufr odemkla. Jakmile jsem odklopila víko, oslnila mě záře, která z kufru vycházela. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem zvláštní jev, podobající se fialovému tornádu nebo portálu. Vkročila jsem dovnitř a najednou se celá země začala točit a já jsem se odlepila od země. Když jsem zase dopadla na zem, všimla jsem si, že jsem někde, kde to vůbec neznám. Byly tam jiné rostliny, zvířata, půda i nebe. „Jsem na jiné planetě,“ vydechla jsem. Chtěla jsem se vrátit domů, ale v kufru ležel jen klíč a svitek papíru. Rozevřela jsem ho a četla: „Chceš-li se vrátit domů, musíš podle této mapy najít poklad.“ Koukla jsem se na mapu a viděla jsem, že cesta je velmi dlouhá, a že asi umřu hlady, pokud nenajdu jídlo. Ani mobil jsem neměla. Vzala jsem kufr i s mapou a vydala se podle ní pár kroků, když jsem zaslechla jak v něčem zvláštním, podobném našemu keři, cosi zašustilo. Lekla jsem se a vykřikla, ale z keře vylezla jen jakási opička s jedním okem. Vůbec se mě nebála, nevypadala nebezpečně, ale celkem roztomile. Pohladila jsem ji a její fialovomodrá srst byla zvláštně sametová. Vzala jsem ji na rameno a ona mě olízla. Pojmenovala jsem ji Mia. Byla jsem ráda, že mám alespoň nějakou společnost, ale i tak jsem byla rozrušená, protože jsem začínala mít hlad a nevěděla jsem, co se tady dá jíst. Přišla jsem ke zvláštnímu stromu, na kterém rostly divné, asi 15 cm velké růžové plody. Tázavě jsem se podívala na opičku a ta se na mne klidně podívala, vzala mi plod z ruky a začala ho jíst. Takže jsem si utrhla další a taky jsem ochutnala. Bylo to celkem dobré. Chutnalo to jako něco mezi třešněmi a višněmi. Pojmenovala jsem to ovoce Růžové mango, protože to mělo tvar podobný mangu, přestože to chutnalo jako višně. Nasbírala jsem si plodů hodně a dala jsem je do kufru. Šla jsem podle mapy dál a po několika minutách jsem narazila na keře s dalšími divnými plody. Tyhle byly jasně modré, byly velké asi jako maliny, byly kulaté a vypadaly jedovatě. Jakmile je moje opička Mia uviděla, vrhla se k nim a začala si je cpát do tlamičky. Řekla jsem si, že to asi bude taky dobré a ochutnala jsem to. Mělo to chuť, jakou jsem v životě neochutnala, ale byla dobrá. Taky jsem jich nasbírala kupu a dala do kufru. Hned vedle těchto keřů byly stromy s jedovatě zelenými plody. Ty jakmile Mia uviděla, odvrátila se a dál jedla modré jahody.

„To asi nebude nejlepší,“ podotkla jsem a šla jsem dál, protože jsem stále neměla nic k pití. O kus dál jsem viděla mělkou prohlubeň, olemovanou stromy s růžovými mangy. Uvnitř byla tyrkysová tekutina podobající se vodě. Ochutnala jsem a chutnala sladce. Usoudila jsem, že to by se pít dalo, ale nevěděla jsem, kam vodu nalít. Z druhé strany jezera rostly velké ořechy, podobné kokosům, tak jsem si řekla, že skořápky použiju jako misky. Když jsem se vydala dál, začalo se stmívat, nebe tmavlo, měnilo se z červené na fialovou a pak na tmavě modrou. Uvelebila jsem se v písku pod stromy s kokosy a pokusila jsem se usnout. Nešlo to. Dělala jsem si starost o mámu, určitě má o mě strach. Po nějaké době jsem usnula a vzbudila jsem se až ráno, kdy bylo nebe zase jasně žluté. Snědla jsem jedno růžové mango, napila jsem se, vzala vodu do mističek a stébly trávy jsem je svázala k sobě a dala do kufru. Vydala jsem se na cestu. Mapa vypadala nekonečně dlouhá, myslela jsem si, že to ujdu tak za rok. Tímhle způsobem to šlo asi týden, už se mi stýskalo po domově, když tu jsem na cestě uviděla malou vesničku. Ale nebydleli v ní obyčejní lidé. Měli žlutou kůži, ale jinak vypadali stejně jako my a vypadali, že jsou přátelští. Zeptala jsem se jich, jestli bych tu mohla přespat přes noc a oni mi odpověděli: „Klidně můžeš, cizinče.“ Nechápu, jak to poznali, ale řekli mi, že tím, že mám béžovou pleť a v ruce kufr, to vypadá, že cestuju. Řekli mi taky, že mi dají nějaké lepší nádobky na vodu. Byli moc milí. Večer mi dali na jídlo zvláštní slaný chléb a dali mi jich několik s sebou. Další den jsem se vydala na cestu, už jsem byla v půli mapy. Řekla jsem si, že když mi to do půlky trvalo necelé dva týdny, ještě půjdu nejméně týden a doma nebudu asi měsíc. Po cestě v keři zase něco zašustilo, ale tentokrát z něj nevyskočila opice, ale velké zvíře podobné tygrovi. Mia začala křičet a já utíkat. Bála jsem se, že to bude konec, ale najedou mě napadlo začít po něm něco házet. Vzala jsem větvičku a začala jsem ho s ní mlátit. Zanedlouho to vzdal a utekl do pralesa. Oddechla jsem si a tentokrát jsem se po cestě rozběhla, abych byla v cíli rychleji. Takhle to šlo zase asi týden, když jsem se jednoho dne probudila, koukla jsem se na mapu a zbývalo mi už jen maličko cesty. Snědla jsem jeden zvláštní chléb a modrou jahodu a rozběhla jsem se směrem kupředu. Za pár hodin jsem před sebou spatřila velikou skálu a přímo do ní ukazovala mapa. Vešla jsem do jeskyně a podle mapy jsem začala hledat poklad. Najednou se na mapě zobrazil nápis: „Dorazil/a jsi do cíle, nyní vyndej ze svého kufru věci, které nepotřebuješ, kufr zamkni a znovu odemkni.“ Vyndala jsem z něj jídlo, nechala jsem tam jen jedno mango, pár jahod, jeden chléb a jednu misku s vodou. Pak jsem se zarazila. „Co Mia?“ pomyslela jsem si a podívala se na opičku. Rozhodla jsem se, že ji vezmu s sebou a naučím ji jíst naše potraviny. Dala jsem tedy opičku do kufru a zamkla ho. Po chvíli jsem ho znovu odemkla a oslnila mě ta stejná záře jako před měsícem a já jsem vstoupila do portálu. Zanedlouho jsem se objevila před naším domem. Kufr jsem schovala do keře a rozběhla se k domovním dveřím. Sotva jsem zazvonila, dveře se rozlétly a máma mě objala. „Kde jsi byla, Lindo? Měli jsme o tebe veliký strach!“ Všechno jsem rodičům vyprávěla a nakonec jsem řekla: „Mám pro vás nějaké jídlo odtamtud a ještě jedno překvapení!“ Dovedla jsem je ke kufru a odemkla ho. Z něj vyskočila opička Mia. „Tohle je Mia,“ řekla jsem mámě, a vyprávěla jsem jí, jak jsem k ní přišla. Máma svolila, že si ji můžu nechat. Pak jsem jí i tátovi dala ochutnat jídlo a chutnalo jim.

V kufru byla mapa a na ní byl tentokrát nápis: „Pokud se ještě někdy vrátíš, už nebudeš muset jít po dlouhé cestě k pokladu.“ Zeptala jsem se, jestli by někdy nechtěli rodiče jít se mnou do té zvláštní země. Nejdřív nesouhlasili, ale přemluvila jsem je. Byla jsem ráda, že jsme všichni pohromadě, a že se tam zase někdy můžu vrátit.
Tohle byl příběh, který se mi stal minulý rok. Od té doby jsem ve zvláštní zemi ještě nebyla, ale doufám, že se tam ještě někdy podívám.